Bez plátěné tašky

Kurátorský tým bienále vznikl na základě otevřené výzvy vypsané galerií tranzit.cz. Jednalo se o experiment?

František Fekete: Tranzit.cz je kritická i sebekritická instituce a mnoho z věcí, které děláme, jsou experimenty, díky nimž se učíme. Open call sám o sobě experiment nebyl, ale vyhodnocování jeho výsledků vlastně ano. Výzva byla zaměřená na dekolonizaci v kontextu střední a východní Evropy. Nakonec jsme spojili tři kurátorské návrhy, z nichž každý vycházel z jiných pozic a předkládal jiný kurátorský přístup – například Renan působil na Filipínách a měl velmi kritický postoj k debatám o dekolonizaci v Evropě, kdežto Piotr se zaměřoval na střední a východní Evropu jakožto periferii Západu. Věřili jsme, že z toho může vzniknout zajímavý dialog.

Jak se vám v takto vytvořeném kolektivu pracovalo? Docházelo k rozepřím ohledně metodologie?

Renan Laru­-an: Bylo to velmi produktivní. Pocházeli jsme z různých prostředí, měli jsme různé zkušenosti a agendu. Jednou z velkých předností bienále podle mě je, že vznikne nová struktura – dá se experimentovat s lidskými zdroji, vše je flexibilnější. Kdyby šlo o projekt v rámci ustálené instituce, jakou je třeba muzeum, vypadalo by to jinak. Takhle byl proces přípravy chaotičtější a komplikovanější, ale v tom byla právě jeho krása.

Rado Ištok: Místy bylo náročné střídat proaktivní a reaktivní přístup. Občas bylo potřeba jen reagovat na návrhy ostatních kurátorů a kurátorek, přizpůsobit své vize a svá očekávání skupině. Potom je však těžké udržet si představu o celkovém konceptu. Docházelo proto k neustálým změnám a zvratům.

Piotr Sikora: V určité chvíli jsem zaujal strategii nepřidávat více podnětů do konverzace a jen reagovat. Souhlasím, že šlo o hodnotnou zkušenost a skvělou příležitost pracovat v novém módu, jakkoliv riskantní to bylo. Vnímal jsem, jak nám ubývá čas, a měl jsem stále větší pochybnosti o tom, jak to dopadne, ale nakonec se, myslím, všechno podařilo. Možná i díky tomu, že Tranzit měl důvěru v naše kurátorské návrhy. Ale faktorů bylo víc.

RI: Potíž byla třeba v tom, že Renan zde nebyl fyzicky přítomný, a ještě byl v jiné časové zóně.

PS: Každý rozhodovací proces ve skupině lidí, z nichž každému záleží na výsledku, trvá zkrátka dlouho. Nutilo mě to přemýšlet o tom, jak spolupracovat v týmu, které role jsou komu přiřazeny a které na sebe sami bereme, jak balancovat mezi akcí a odezvou. Hodně mě to naučilo, ale nevím, jestli bych do toho šel znovu…

Vaše skupina byla sestavena organizací, která sama vybrala své kurátory. Zároveň ale předpokládám, že jste se snažili o princip nehierarchičnosti. Není v tom rozpor?

RL: Je pravda, že pořádající instituce se většinou na svých bienále kurátorsky nepodílejí, ať už jsou organizovaná jakkoliv. Rozhodnutí Tranzitu být spolukurátorem vnímám jako reakci na tento stabilní model přehlídek umění, jako pokus o vytvoření nového způsobu spolupráce. Jestli jde o efektivní model, už musí kolegové z Tranzitu uvážit sami. Umělecké instituce v Praze se mi zdají v mnohém odlišné od institucí z jiných končin, takže i bienále mají svá kulturně podmíněná specifika. Jak říkal Piotr, celý proces byl mnohem delší než obvykle – částečně kvůli našim rozvahám, ale také proto, že jsme neměli jednoho uměleckého ředitele či ředitelku. Svým způsobem jsme v této roli byli všichni. Myslím, že pro Tranzit nebylo jednoduché se rozhodovat, kdy zastávat funkci organizátorské instituce a kdy být spolukurátorem.

RI: Hierarchie do všeho pronikají nečekaně a neplánovaně…

FF: Souhlasím s Renanem v tom, že tenhle model vyvolal víc nejistoty, než je obvyklé, ale pro Tranzit šlo o součást experimentu – o znejasnění hranic mezi kreativní a produkční částí procesu. V základním týmu Tranzitu, složeném z pěti lidí, máme každý své funkce a jsme zodpovědní za své úkoly. A produkční a kurátorské role jsou spolu hodně propojené. Snažíme se obě funkce oceňovat stejnou mírou.

RI: Přijde mi ale, že takový přístup často jen přidá práci produkčnímu týmu, který pak musí zároveň kurátorovat, zatímco kurátoři a kurátorky jen zřídka dělají produkční práci. Tohle znejasňování hranic může být problematické.

RL: Podle mě je pořádání takto velké akce pro instituci zkouška. Existuje spousta bienále a u mnoha zavedených velkých přehlídek pomalu dochází k přehodnocování struktur a udržitelnosti. Bienále, která jsme před deseti lety kritizovali, se od té doby proměnila skoro k nepoznání. Třeba v Londýně by se dnes leckterý podfinancovaný projekt dal označit za bienále. Přitom ještě nedávno by ho tak vnímat nebylo možné. Jsme zkrátka v období změny, a jestli se dnešní experimentování vyplatí, to se ukáže za pět nebo deset let. Jen doufám, že všichni zúčastnění nebudou do doby, kdy jejich práce bude lépe finančně ohodnocena, už úplně vyhořelí.

PS: Pokud jde o hierarchii, vždycky přijde chvíle, kdy někdo musí převzít zodpovědnost. Když jste součástí kurátorského týmu, je toho, s čím se musíte potýkat, prostě víc a to jsme také pociťovali, ačkoli ne tolik, abychom z toho byli frustrovaní. Byli jsme spíš vděční za to, že se Tranzit účastnil všech diskusí i výběru děl a obecně debat o umění, které byly podstatnou součástí přípravy výstavy. Osobně jsem byl nadmíru spokojený s tím, že byli umělci a umělkyně o všem informováni, i s tím, jak o ně bylo postaráno. V současnosti dochází k redefinici rolí v uměleckých institucích, ať už jde o bienále, rezidenční pobyty, galerie nebo muzea. Konkrétní práci ale nakonec stejně někdo musí udělat – je jen otázka, jak a mezi koho bude distribuována.

Bienále Ve věci umění je součástí sítě East Europe Biennial Alliance, která chce být opozicí k zavedeným akcím a jejímž cílem je mimo jiné „nabídnout jiný narativ o východoevropském regionu“. Jak se to projevovalo v letošním ročníku? Považujete bienále za vhodnou platformu k dosažení zmíněných cílů?

PS: Mezi například benátským bienále a přehlídkou Ve věci umění je jistě obří propast, ale přehodnocuje se celý tento formát – co je to bienále, jak je lze využít například k představení nových kapitol dějin umění… Na světě je nespočet bienále, ale většina projektů z East Europe Biennial Alliance není součástí jejich oficiálního seznamu.

FF: Zažádali jsme o akreditaci od Biennale Foundation. Existují zde tři různé úrovně – pro úroveň A je potřeba mít za sebou alespoň pět ročníků. Nevím ale, jaké výhody by to pro naši instituci mělo.

RI: Většina těchto akcí se nekoná v hlavních městech, ale slouží ke koncentraci nebo obnově kulturního kapitálu v dalších centrech. Příkladem jsou Benátky. Podobně bylo v roce 1955 založeno Bienále grafiky v Lublani – tehdy bylo Slovinsko ještě součástí Jugoslávie. U nových východoevropských bienále už to tak není, jejich hlavní města jsou ale vlastně také tak trochu periferiemi. Mnoho přehlídek bylo založeno se záměrem rebrandingu určitého místa procházejícího tranzicí – příkladem může být krátce trvající bienále z devadesátých let v postapartheidovém Johannesburgu nebo i Pražské bienále, založené roku 2003, tedy krátce před vstupem Česka do Evropské unie. Myslím, že pokud chcete využít formát bienále k tomu, abyste se zapsali na mapu současného umění, musíte si především položit otázku, za jakým účelem to děláte a čeho tím chcete dosáhnout.

RL: Existuje specifická politika reprezentace, která se na těchto přehlídkách odehrává, a East Europe Biennial Alliance se jí snaží zpochybnit. Nové východoevropské festivaly jsou tím pádem dost specifické – je tu varšavské bienále, jehož letošní ročník je pravděpodobně poslední, nebo kyjevské bienále, jehož konání bylo vždy velmi nejisté. Existují ale také dlouholeté akce jako Survival Kit nebo OFF Biennale v Budapešti. Je vidět, že mají podobnou politiku tvorby výstav a umělecké produkce. Spojuje je ale i to, že jsou podfinancované a konají se v prekérních podmínkách. Proto jsem v případě Ve věci umění nechtěl uplatňovat svůj obvyklý přístup, daný kulturní politikou jihovýchodní Asie, a mohl jsem učinit osobnější rozhodnutí. Je to vidět například v tom, že jsem v Praze představil jednu v Česku neznámou literární postavu z Filipín nebo jsem pozval vietnamského loutkáře. Samozřejmě jsou to jen drobné zásahy do politiky reprezentace, ale není to opakování stejného narativu o tom, jak utvářet solidaritu.

FF: Tranzit působí na české umělecké scéně od roku 2002. Od začátku byly akce jím pořádané zaměřeny spíše na místní scénu, byly více komunitní. Myslím, že původním cílem vybudování bienále bylo prezentovat naše témata širší veřejnosti. Důležité pro nás bylo udržení principu volného vstupu na výstavy a všechny doprovodné akce či navázání spolupráce s velkou institucí, jakou je právě Galerie hlavního města Prahy, v jejímž prostoru se nachází podstatná část letošního ročníku. Co se týče Aliance, ta funguje jako důležitá infrastruktura pro udržování vztahů mezi různými městy a jejich politickými kontexty a pro sdílení našich zkušeností. Proto se každý rok snažíme společně uspořádat nějakou akci – sednout si, diskutovat a vzájemně se podporovat. Letos přizveme Alianci k obecnější části programu.

Když zmiňujete důraz na přístupnost a volný vstup, jak toto rozhodnutí hodnotíte zpětně? Dokážu si představit, že to muselo vést ke kompromisům, co se týče rozpočtu.

RL: Pro mě vůbec není problém, že tato přehlídka nekoncentruje velké finance, na rozdíl od velkých akcí, jako je třeba documenta. Je to zkrátka bienále bez plátěné tašky.

RI: Má varšavské bienále tašku?

FF: Myslím, že ano. Ne plátěnou, ale takovou trendy igelitku.

PS: A loňské kyjevské bienále?

FF: To ne.

RL: Chtěl jsem říct, že Tranzit stojí před otázkou, jakým druhem akce se jeho bienále má stát a jaký by měl být plán soběstačnosti. Většina bienále si například vydělává prostřednictvím merche, nebo dokonce koprodukcí děl. Ale to nebyly aspekty, které mě jako kurátora zajímaly. Od začátku jsem věděl, že jde o malou skromnou akci, a s tím jsem počítal.

PS: Řekl bys i teď, že je to malé skromné bienále?

RL: Myslím, že ano. Dá se projít za jeden den, což je podle mě dobře.

PS: Nemusíš se stresovat, že to nestihneš, protože sis koupil jen dvoudenní vstupenku…

RI: Nemyslím si ale, že instituce, které vybírají vstupné, jsou nutně špatné nebo chamtivé. Nedovedu si představit, že by Tranzit vybíral vstupné na jakoukoli akci, kterou pořádá, protože je pro něj klíčovou hodnotou umění zpřístupňovat. Ale dělá vás to zranitelnými – když třeba žádáte o financování, a ono to neprojde.

FF: Pro nás je to naplnění principu přístupnosti. Ale samozřejmě nás to činí zranitelnými, i když si nejsem jistý, jestli by peníze ze vstupného vůbec mohly tvořit podstatnou část financování projektu. Ještě dodám, že GHMP kompenzujeme poplatky – peníze ze vstupného tam tedy stále figurují.

RI: To je velmi důležitý bod – ve skutečnosti to není zadarmo, ale je to zaplaceno Tranzitem pro veřejnost.

A jak jste došli k tématům letošního ročníku? Pocházejí z vašich původních kurátorských návrhů?

PS: Můj původní návrh není ve finálním výsledku příliš zřetelný. To, co jsem navrhoval na samém začátku, se cestou ztratilo v diskusích, interakcích a někdy i sporech, které jsme měli. Řekl bych, že možná ještě před rokem jsme hledali souvislosti, snažili se objevovat umělecká díla. Vzpomínám si, že Rado lpěl na tom, abychom sledovali konkrétní díla – namísto předhazování nějakých šílených, komplikovaných kurátorských konceptů. Pro mě bylo docela stresující pracovat s tak velkým tématem, jako je dekolonizace, s tím, že se snažíme zapojit do něčeho, co tu nikdy nebylo moc reflektováno a vyžaduje si to detailní výzkum. Ale to bude lépe viditelné v readeru, který k přehlídce vyjde.

RL: Myslím, že tohle bienále má několik úrovní. A právě v tom se velmi liší od velkých skupinových výstav – protože ty mohou mít velmi specifickou agendu i přístup k prezentaci tematických rámců. Také se mi líbilo, jak se do pražské přehlídky otiskla pandemie. Máte tu různé konstelace témat, předmětů, materiálů, jazyků. V jednom bodě se jedna konstelace neshoduje s druhou, ale v jiném bodě se protnou. V tom je také síla toho bienále – dá se říct, že je o dekolonizaci, což bylo součástí open callu, ale způsob, jak o tom mluvíme, se od té doby proměnil. Teď tu máme diskusi o násilí, zranitelnosti a tak dále. Jak píšeme v doprovodném textu, je to vlastně výzva pro diváky a je na nich, kterým aspektům se budou věnovat víc a kterým méně. A díky velikosti naší přehlídky je to proveditelné.

RI: Je tu řada děl, která se zabývají tématy bývalého Československa nebo širšího regio­nu východní a střední Evropy ve vztahu ke globálnímu Jihu, historií vykořisťování, extraktivismem. Toto téma je ale jen jedním z proudů či hlasů, co tu zaznívají. Jak už uvedli Piotr a Renan, šlo o jakousi nekonečnou smyčku vzájemných reakcí, z nichž výstava vykrystalizovala do své konečné podoby. Ale je to jen jeden ročník bienále a bude zajímavé sledovat, kde na které nitky či volné konce naváže další ročník – jestli bude pokračovat dál stávajícím směrem, nebo představí zcela nové oblasti zkoumání, reagující na nové, nepředvídané výzvy doby.