Orbán v Rumunsku nezklamal

Maďarsko na západní a východní frontě

Maďarský lídr se opět dostal na přední stránky evropských médií – tentokrát pro svá slova o „míšení ras“. Nejde přitom o žádné nedorozumění. Orbánova strategie provokativních výroků dlouhodobě funguje a úspěšně zakrývá skutečné problémy maďarské politiky.

Orbánovy každoroční projevy v Rumunsku na takzvané letní univerzitě Tusványos jsou klasickým politickým rituálem. Dle kontextu plní jednu ze dvou funkcí: ve šťastnějších časech je to jakési politické „zalévání okurek“, rázný výkřik do letního vedra uprostřed vše­­obecné mediální nudy; v rocích, jakým je bohužel i ten letošní, mají spíš funkci „kouřové clony“, tedy odvádění pozornosti od skutečných problémů. V obou případech se však postupuje dle téže šablony. Orbán přednese zásadní ideologický projev s cílem provokovat, vzbudit kontroverzi a ideálně vyvolat zájem světových médií. Je až kupodivu, že média na tuto hru čas od času (ne každý rok) přistupují.

Každý rituál ovšem potřebuje náležitou kulisu. Dějiště letní univerzity v tomto ohledu funguje perfektně. Băile Tușnad (maďarsky Tusnádfürdő) je s 1600 obyvateli nejmenším rumunským městem. Leží však v Sedmihradsku, tedy v regionu s velkým symbolickým významem, a většinu obyvatel tvoří etničtí Maďaři, které Orbánův režim velmi štědře finančně podporuje. Orbán totiž ví, že pravidelná údržba klíčových politických narativů je základem úspěchu. A jedním z nich je idea sounáležitosti všech Maďarů, kterou utvrzuje pravidelné setkávání v srdci sedmihradského subregionu Székely (česky Sikulsko).

V kontextu ukrajinské tragédie je letošní novinkou vznešený motiv míru. Verbální pacifismus ale premiérovi nijak nebrání v rozdmýchávání kulturních válek. Zmínka o „míšení ras“ tak nebyla žádným přeřeknutím, žádnou nezamýšlenou či nedomyšlenou zkratkou. Byla to klasická kulturněválečnická mediální rozbuška. Vyvolal­-li premiér byť jen na chvilku rozruch, může být spokojen. Musel­-li pak smysl svého výroku v Rakousku dodatečně vysvětlovat, tím lépe pro něj.

 

Low cost ekonomika

Obsah Orbánových letních projevů vlastně není třeba příliš řešit. Lepší je podívat se, jaká témata se premiérovi aktuálně hodí zastínit. Maďarsko sklízí plody předvolebního hospodaření, tedy rozdávání „dárků“ cílové skupině voličů vládního Fideszu. Navzdory rekordní inflaci, která zadluženým vládám jak známo pomáhá, deficit roste a míří k pěti procentům HDP. Premiér se tedy rozhodl jednat a ohlásil rozpočtové škrty, sektorové daně a konec daňových úlev pro živnostníky a malé firmy, což v červenci vedlo k rozsáhlým protestům.

Příčinou těchto potíží je strukturální problém. Maďarsko je klasickou „low cost“ ekonomikou, která dosud stála na několika pilířích: nízké mzdy, nízké daně, nízká nezaměstnanost, slabá měna, zanedbatelný sociální stát a fiskální „doping“ v podobě masivních unijních dotací. Právě poslední zdroj je však v ohrožení, neboť čerpání subvencí je podmíněno fungováním právního státu. V sázce nejsou „jen“ jakési abstraktní principy, ale i konkrétní finance. Zmraženy přitom nejsou jen zdroje ze standardního sedmiletého unijního rozpočtu, ale i fond obnovy.

K tomu se přidává rostoucí izolace Maďarska uvnitř Evropské unie, a to nejen v otázce protiruských sankcí. Budapešť se například rozhodla blokovat minimální korporátní daň. Na tom je dobře vidět paradox maďarského „byznys modelu“: doma premiér zvyšuje daně, ale na celoevropské úrovni sveřepě bojuje za zachování komparativní „výhody“ Maďarska jakožto jednoho z unijních daňových rájů. Musíme se tedy ptát, zda se Orbán skutečně rozhodl zbourat jeden z pilířů své ekonomiky a opustit nedotknutelné „nízké daně“. Chce snad nahradit západní dotační doping východním nákladovým dopingem a ještě prohloubit závislost maďarského hospodářství na levných ruských surovinách?

 

Most na Východ

Přes všechny obtíže se nicméně Orbán nachází v komfortní politické situaci. V dubnu vyhrál volby, a má tak na další čtyři roky vystaráno. Může uvažovat v delším časovém horizontu, což ostatně vždy uměl. Může dokonce myslet i na svůj odkaz. A v tomto ohledu je třeba číst i zahraničněpolitické prvky jeho rétoriky. Okázalé politické přátelství s Trumpem je něčím víc než pouhou solidaritou izolovaných. Orbán by se zjevně rád viděl v roli, kterou aktuálně hraje hráč mnohem těžšího kalibru: jeho obdivovaný vzor Recep Tayyip Erdoğan. Pokrytecký narativ „míru“, slova o tom, že západní strategie vůči Putinově válce selhává a že je třeba stát někde mezi Ruskem a Ukrajinou – to vše je jen pokračování staré orbánovské hry v nových podmínkách.

Velikášský premiér malé (kdysi však velké) země se vždy viděl na hřišti s „většími kluky“. I proto mělo Maďarsko být jakýmsi mostem, jak o tom svědčí nadstandardní vztahy s Ruskem, účast na čínské „Nové Hedvábné stezce“, pozorovatelské členství v Organizaci turkických států, ale zároveň opečovávání evropských aliancí. Na „západní frontě“ Orbán momentálně prohrává: ochlazení vztahů s Polskem bude možná stejně dlouhé jako válka na Ukrajině; pragmatický modus vivendi s Německem dostal trhlinu po odchodu Merkelové; ve Francii obhájil vítězství v prezidentských volbách Macron a v Itálii to v zářijových předčasných volbách nevypadá na vítězství Orbánova spojence Salviniho. Obrat by však mohly přinést prezidentské volby v USA v roce 2024 – anebo něco jiného, co ještě nedokážeme dohlédnout. Orbánovým hlavním spojencem je totiž čas. Doma je stále populární a příští parlamentní volby jsou daleko.

Autor je politolog.