Šli jsme minulý týden na Říp, ani nevím proč. Byli jsme tři a alej o sto čtyřiceti třech stromech vrhala dostatek stínu, abychom si v prudkém slunci viděli do očí. Svá pořadová čísla nesou tu lípy na plechových tabulích. Na asfaltu pod nimi je kdosi bílou barvou přičinlivě zopakoval. A protože se traduje, že každý pravověrný Čech sem musí alespoň jednou za život, hřadují při úpatí památného vrchu tři stánky. První je z latí, zamyká se visacím zámkem a koupíš v něm obrázky na lednici. Druhý je vyspravenou maringotkou, čepuje a smaží, čeho je českým žaludkům potřeba. Ve třetím dostaneš láhve vína.
Nahoře je situace přívětivější. Až na širokou lysinu vrcholového plácku panuje tu všeobecný stín. Před chatou s nápisem „Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp“ sedí česká rodina. Otec, matka, děti dvě a jeden větší pes uškrcený na vodítku. Otec, funkčně oděný, chodí do chaty pro „pivčo“. Nabízí je asi osmiletému synovi a zběsile se chechtá. Syn tomu nerozumí, …
