Ve věci umění podruhé

Druhý ročník bienální přehlídky Ve věci umění sdílí témata přítomná i na dalších letošních pravidelných výstavách současného umění: reflexi koloniálních minulostí a mocenských struktur z nich odvozených, spolupráci s ko­­lektivy a komunitami nebo zaměření na lidskou tělesnost. Skrze zapojení umělecké imaginace je možné nacházet podoby rovnějších společenských, výrobních a vzdělávacích systémů, jež by v budoucnu třeba dokázaly nahradit ty stávající.

Vstříc publiku

Výstavní projekt Ve věci umění se nachází ve třech velmi symbolických prostorech v různých částech Prahy: v budově knihovny, v nemocnici a ateliéru. Výrazným aspektem tohoto bienále – a dlouhodobou strategií pořádajícího kolektivu tranzit.cz – je snaha vyjít v ústrety širšímu publiku a pracovat na odstraňování nejrůznějších překážek, kvůli kterým si leckdo návštěvu galerie rozmyslí. Na výstavách je k dispozici komentář v „přístupném jazyce“. Všechny tři budovy mají bezbariérový vstup. Vstřícným gestem jsou i prodloužené otevírací hodiny. V Galerii hlavního města Prahy ve druhém patře Městské knihovny i v prádelně Všeobecné fakultní nemocnice lze jeden den v týdnu setrvat do osmi hodin a pouze Šalounův ateliér se drží zavedené šesté večerní. Zrušení vstupného jako důležitý krok k rozšíření diváckého spektra sdílí bienále Ve věci umění například s putovní bienální výstavou Manifesta, jejíž čtrnáctý ročník právě probíhá v kosovské Prištině.

Přinejmenším pražští návštěvníci tak nejsou tlačeni ke zhlédnutí desítek děl v rychlém sledu během jediné návštěvy. Možnost kdykoliv se do výstavních prostorů vrátit vybízí k soustředěné prohlídce a ke sledování procesuálních projektů, jakým je například otevřená dílna ženského kolektivu Prádelna. K rozložení návštěv do delšího časového úseku ostatně odkazoval i zahajovací týden, během něhož se vernisáže konaly v různých částech města ve třech po sobě jdoucích dnech. Postupné dávkování pak pomáhá udržet pozornost i při setkání se subtilnějšími díly nebo při vnímání zvukových a audiovizuálních instalací.

Jak se ukázalo, umělecká tvorba určená „k vývozu“ na zahraniční přehlídky se nemusí nezbytně vztahovat k prostředí, kde je vystavována. Příkladem jsou Zelené duhovky umělkyně Patricie Domínguez Claro. Oltář s korporátními objekty, vykuřovadlem palo santo a dalším sušeným býlím k vymítání neoliberalismu má totiž univerzální využití v převážné většině států, o něž se v současnosti stará neviditelná ruka trhu. Dalším výrazným dílem je instalace Larisy Crunțeanu s názvem Místnost plná hysterických žen. Textilní „bílé paní“ vystupují z rámů různých literárních období, aby promlouvaly o bezpráví, které zakoušely.

Některá traumata

Globální témata kurátorský tým zkombinoval s díly, která komunikují s výstavním prostorem nebo vycházejí z lokálních historických souvislostí. Příkladem site­-specific instalace vztahující se k budově Všeobecné fakultní nemocnice je kolážovité dílo Čtyři živočišné druhy od Mandy El­-Sayegh, Alice Walter a Lily Oakes. Vícevrstevné nánosy působí, jako by se v nazelenalém nemocničním prostředí nacházely již dlouhá desetiletí a kurátoři bienále je jen nasvítili jako umělecké dílo. Mandy El­-Sayegh „sešila“ stěny s podlahou nemocnice a instalaci doplňuje nemocniční lůžko se zneklidňující smyčkou v televizoru.

V GHMP můžeme zhlédnout multimediál­ní instalaci indonéského tvůrce Vincenta Rumahloina z roku 2019 nazvanou Neříkejte mi hrdina. Skrze vyprávění indonéského exulanta Soegenga Soejona film sleduje zpřetrhání internacionalistických vazeb mezi Československem a suhartovskou Indonésií. Instalované fotografie a doprovodné kresby pak doplňují kontext turbulentních indonéských dějin druhé poloviny 20. století. Do lokálního mýtotvorného momentu dívčí války ukotvují své hrané video kombinované s animovanými sekvencemi Alina Kleytman a Marie Lukáčová. Autorky ve snímku Middlevil 1. kapitola pracují s parodií žánrových fantasy dramat a převrácením obvyklého patriarchálního narativu, které korunuje povzdech jedné z válečnic: „Hanba ženám, kterým muži vládnou.“

Snad kvůli nedostatku časového odstupu není na bienále zřetelně reflektována probíhající válka na Ukrajině. Toto vakuum částečně mohou vyplnit kresby a malby Ceiji Stojky. Vzpomínky z Osvětimi přetvářela tato již zesnulá umělkyně s romskými kořeny v silná expresivní díla ještě šedesát let po holokaustu. Zahrnutí její práce do projektu upozorňuje na fakt, že některá traumata, jež nyní ve válečné zóně civilisté zažívají, zůstanou v jejich paměti otištěná až do konce života.

Autorka je filmová kurátorka.