Většina venkovských barů v italské Romagni vypadá, jako by kdysi doprovázely benzinovou pumpu, co dávno krachla. Bar přežil jen tak tak, ale drží se! Ten ve vsi Coccolia na hranici forlìské a ravennské provincie stojí na silnici. Před vchodem, v němž se pohupuje závěs z tlustých huňatých lan, není vůbec žádný chodník; je tam rušná silnice, co vede z Forlì do Ravenny. Nebo možná nějaký chodník mají, ale leží ve stejné úrovni jako vozovka. Zkrátka – je to bar se silnicí, ne bar u silnice. Ale majitelka paní Rita Vanotti stejně před vchod vtlačila dva stolky se dvěma slunečníky, pět barových židliček a dva oleandry v květináčích. A stojku s nápisem BAR APERTO v italských národních barvách, která se nenachází – řekněme to tak – zas až tak daleko od prostředku rozpálené vozovky.
Čelo domu, v němž se bar nachází, zdobí tři pamětní desky republikánů z 19. století, nad nimiž se přes fasádu táhne jméno čtvrtého ze století dvacátého. Ale my už musíme dovnitř, k barovému pultu, hned teď – je přece čas se nasnídat a jména italských politiků stejně zapomínáme za dvě vteřiny. Jediné, co uvízne v paměti, jsou zdvojené hlásky těch vlasteneckých příjmení.
V baru paní Rity panuje šero a nehezké předměty.
Ale kdo by se zdržoval s prkotinami!
Objednáváme espresso a koblihu a nějak po svém způsobu ty památné divy světa usrkáváme a žvejkáme a všelijak patláme – a při tom pozorujeme, jak se v italském baru snídá správně.
Takhle: paní majitelka Rita Vanotti bez ustání melodicky a s chutí mluví. A podobně hovoří všichni, kteří se v baru nacházejí. Ačkoli slovo „nacházejí“ není výstižné, protože do baru v jednom kuse někdo přichází a vítá se a někdo odchází a loučí se. Paní Rita udržuje, zdá se, šest víceméně nepřetržitých hovorů na různé vzdálenosti – přičemž ten nejmelodičtější vede se svým manželem, jenž se nachází za pokladnou na druhém konci místnosti a kasíruje. Hosté mají napilno, protože také muž paní Rity nezavře ústa, a tak se otáčejí hned k němu, hned zpět k paní Ritě. Espressa, cappuccina, macchiata do všech těch řečí frčí na barový pult po dvou po třech. Šálky třaskají o podšálky, poněvadž paní Rita se s ničím v životě nemaže. A navíc: espresso musí ve všech ohledech udeřit jako blesk!
Prosklená skříň, narvaná pocukrovanými koblihami, croissanty s marmeládou a pistáciovým krémem a plundrami s nutellou září do šera. V té záři jsou sladkosti potřené zlatým karamelem ještě sladší; těsto je tak nadupané tekoucím cukrem, že ho v sobě nedokáže udržet a na vhodně vybraných místech ho upouští. Místa prýštění a vybobtnávání jsou krásná, světlo na nich provádí pravé zázraky. Zákazníci odpovídají paní Ritě, žertují s jejím manželem, on s nimi, objednávají kávy a ke kávě ty svaté ostatky z vitríny. A my pozorujeme, že Italové snídají přibližně minutu a nikdy, opravdu nikdy nezačínají kávou. Nejprve vždy do malého ubrousku uchopí sladké pečivo a hladově se do něho zakousnou. Tak rychle, že u toho obvykle ještě stojí. A teprve potom, co jim po prstech začne odtékat marmeláda, teprve tehdy, když nenuceně usednou a dvakrát třikrát polknou, uchopí pečlivě otřenými prsty šálek s horkou kávou a zvrhnou ho do sebe. A je po snídani! Vzápětí platí, na celý bar popřejí paní Ritě a ona jim na celý bar odpoví. A vlétnou do auta, co už snad samo jede s otevřenými dveřmi po silnici, která se dotýká baru – načež zmizí ve slunečném prachu, který vane od Ravenny nebo do Ravenny.
A my? My na to s otevřenou pusou zíráme, nimráme se s kávou, patláme koblihu a zdvojené hlásky italských jmen se míhají, zrní a drnčí před očima: Mazzini, Fratti, Saffi, Vanotti, Spazzoli…