Borg byl kristovská postava

Hrál jste tenis?

Ano, hodně, až do války. Tudíž jsem asi oběť války.

Když člověk hraje tenis nebo pěstuje nějaký jiný sport, k jakým změnám dochází v jeho těle? A k jakým změnám dochází, když přestane? Mění se něco?

U mě k ničemu zvláštnímu nedošlo. Nehrál jsem tenis profesionálně. V roce 1939 mi bylo čtrnáct let. Tenis jsem přestal hrát ve čtrnácti, takže nic zásadního.

Dosáhl jste nějakého umístění?

To ne, byl jsem opravdu příliš mladý. A také tenis nebyl tak rozvinutý jako dnes.

Myslíte si tedy, že se tenis od vašeho mládí hodně změnil?

Všechny sporty jsou doménou variací. A tady se vracíme k tématu stylu [jemuž bylo věnováno písmeno „S“ – pozn. překl.]. Sporty jsou v tomto ohledu pozoruhodné. Je to otázka postojů těla. Existují rozmanité postoje těla ve více méně rozlehlém prostoru. Je například zřejmé, že běžci dnes neskáčou přes překážky stejným způsobem jako před padesáti lety. Bylo by třeba klasifikovat proměnné v dějinách sportu. Existují proměnné taktiky. Ve fotbale se taktika od mého dětství nesmírně změnila. Existují proměnné držení těla. Existují proměnné toho, jak zahájit hru. Jednu dobu jsem se zajímal o vrh koulí. Nikoli proto, abych ho sám mohl provozovat, ale kvůli tělesnému profilu vrhače. Ten se začal proměňovat extrémně rychle. V jednu chvíli šlo o sílu. Ale jak může mimořádně silný vrhač nabrat rychlost? Pak přišel typ zaměřený na rychlost. Ale jak může někdo, u něhož je na prvním místě rychlost, nabrat sílu? To je velmi pozoruhodná otázka… Sociolog Marcel Mauss publikoval více studií o postojích těla v různých civilizacích. Ale sport je zásadní doménou, pokud jde o variování postojů. Takže ani v tenise, dokonce předválečném – a já si ještě pamatuji šampiony z té doby – nebyly postoje stejné.

To, co mě velmi zajímá, opět souvisí se stylem. Jsou zde šampioni, kteří byli skutečnými tvůrci. Existují dva druhy velkých šampionů, které pro mě nemají stejnou hodnotu: tvůrci a netvůrci. Netvůrci jsou ti, kteří provozují už existující styl, avšak s nesrovnatelně větší silou. Například Ivan Lendl. Lendla nepovažuji v tenise za zásadního tvůrce. Ale pak jsou tu velcí tvůrci, třeba už na zcela základní úrovni – ti, kteří vynalézají nové údery a novou taktiku. Za nimi se pak kupí nejrůznější následovníci. Avšak velcí stylisté jsou vynálezci. To jistě platí i pro oblast sportu.

Co bylo velkým zlomem v tenise? Jeho proletarizace, samozřejmě zcela relativní. Myslím tím, že tenis se stal masovým sportem. Masami tu míním spíš mládež než proletariát, ale můžeme hovořit o proletarizaci tenisu. Samozřejmě docházelo k hlubším změnám, jež vysvětlují, jak byl tento vývoj možný. Ale nedošlo by k němu, kdyby zde neexistoval génius. Tím byl Björn Borg, ten ho umožnil. Proč? Protože přinesl specifický styl, styl masového tenisu, jejž bylo třeba zbudovat od základů. Po něm přišla řada velmi dobrých šampionů, ale nikoli tvůrců, jako například Guillermo Vilas. Borg mě však za­­ujal. Jeho kristovská hlava. Působil jako Kristus, vystupoval extrémně důstojně, tím si získal respekt u všech hráčů. Borg byl tedy kristovská postava. Umožnil vznik masového sportu, vytvořil masový tenis. To vedlo k vytvoření zcela nové hry. Jsou zde i jiní úctyhodní šampioni, jako zmíněný Vilas, který rychle vstoupil na scénu a vnutil tenisové hře onen poněkud ospalý styl. Avšak vždy narážíme na následující zákonitost: „Skládáte mi poklony, jsem však na míle vzdálen tomu, co jsem chtěl učinit.“ Borg se totiž měnil. Jakmile naprosto ovládl své údery, přestaly ho zajímat. Jeho styl se stále vyvíjel, zatímco nádeníci zůstávali u toho samého. Je třeba říci, že existoval i Antiborg – John McEnroe.

V čem spočíval proletářský styl, který Borg zavedl?

Šlo o to stát v zadní části kurtu, co možná nejdále, využívat topspinu a umísťovat míče vysoko nad síť. Této hře mohl porozumět každý proletář, každý méně významný trenér. To však neznamená, že každý ho dokázal provozovat.

To je zajímavé…

Takže hlavní zásady: zadní část kurtu, topspin, míč vysoko. To je opak aristokratických principů. Byly to sice zásady širokých mas, ale jakého génia bylo třeba k jejich vytvoření! Borg je přesně jako Kristus: aristokrat kráčející k lidu. Hm, asi říkám hlouposti, ale… Je to úžasné, ohromující, ty Borgovy údery. Šlo o mimořádně pozoruhodného, velkého sportovního tvůrce.

A pak je tu McEnroe, který byl čistým aristokratem: napůl Egypťan, napůl Rus, egyptský servis, ruská duše. Vynalezl vlastní údery, o nichž věděl, že je nikdo nemůže napodobit. Takže to byl aristokrat, jehož nikdo nemůže následovat. Především vytvořil úder, který spočíval v umístění míčku. To bylo velmi zvláštní, do míče ani neudeřil, jen ho umístil. A dále rozvinul kombinaci servis–volej. Kombinace servis–volej byla dobře známá už dříve, ale McEnroe této kombinaci dodal zcela nový ráz. Jiný skvělý hráč, avšak ne tak významný, jiný Američan, teď mi vypadlo jeho jméno…

Jimmy Connors?

Ano, Connors. U něho je patrný aristokratický princip: míč bez rotace, takřka škrtající o síť, to je znamenitý aristokratický princip, a také údery při vychýlené rovnováze. Maxima genia­lity dosahoval právě ve chvíli, kdy se ocital mimo rovnováhu. To byly opravdu pozoruhodné údery. Takto je třeba mluvit o všech sportech: o jejich vývoji, tvůrcích, následovnících. Je to přesně jako v umění: existují tvůrci, následovníci, změny, vývoj, dějiny. A existuje „stávání se“ ve sportu.

Ještě drobnost: někdy je obtížné vymezit původ úderu. Přesto si vzpomínám, že u počátků obouručného bekhendu byli před válkou Australané. A tady se nabízí otázka národa: proč právě Australané zavedli obouručný bekhend? Nevím, možná tu je nějaký důvod…

Vzpomínám si však na jeden úder, který mě v dětství ohromil, jelikož se nepojil s žádným zvláštním efektem. Bylo však zjevné, že soupeř míč minul, a já si říkal proč. Byl to poměrně mdlý úder. Po podrobnějším pozorování jsem si všiml, že šlo o return. Po soupeřově podání hráč vrátil míč poměrně vlažným úderem. Měl však tu zvláštní vlastnost, že dopadl ke špičkám nohou podávajícího, který se blížil k voleji a který, jakmile se zorientoval, ho už nemohl odehrát ani halfvolejem. To byl zvláštní úder. Říkal jsem si, o co tu jde. Nebylo dost dobře možné pochopit, proč měl tento úder takový úspěch. Podle mého názoru první hráč, který jej začal používat systematicky, byl skvělý australský tenista John Brom­wich, jenž ale na antukových kurtech velkou karié­ru neudělal, protože ho nezajímaly. Bylo to těsně před válkou nebo po válce, už si přesně nepamatuji… Skvělý hráč, vynálezce úderů. Jako dítě nebo mladík jsem žasl nad tímto jeho úderem, který se dnes stal klasickým a jejž nyní používají všichni. Takže tady máte vynález úderu, který, pokud vím, starší generace v tenise ještě neznaly. Neznaly tento typ returnu.

Myslíte si, že když McEnroe křičí na rozhodčího a uráží ho – a vlastně uráží víc sebe sama než rozhodčího –, je to také otázka stylu, protože není spokojený se svým herním projevem?

Nikoli – je to otázka stylu, jelikož to k McEnroeovu stylu patří. Je to druh nervového dobíjení. Je to, jako když se rozčílí nějaký řečník. Přitom existují řečníci, kteří naopak zůstávají chladní. To je zcela součástí stylu. Jde o duši, je to, jak se říká německy, Gemüt.

Z francouzštiny přeložil Tomáš Koblížek. Redakčně upraveno.