F. T. Marinetti roku 1909 ve svém Futuristickém manifestu napsal, že zatímco až dosud literatura oslavovala zamyšlenou nehybnost, extázi a sen, s příchodem moderního věku se „nádhera světa obohatila jednou novou krásou: krásou rychlosti“. Neuplynulo ani sto let a vypravěč Kunderovy Nesmrtelnosti propichoval v Paříži symbolům ztvárňujícím rychlost pneumatiky, protože všudypřítomná auta „způsobila, že někdejší krása měst se stala neviditelná“, protože „způsobila zatmění katedrál“.
Napětí mezi pomalostí a rychlostí ovšem provází modernitu od jejích počátků. Zatímco stoupenci modernity se chtějí s pohledem upřeným k obzoru co nejrychleji řítit vpřed, její kritici by šli radši volným krokem, sbírali ty, co zůstali ležet podél cesty, a s láskou se probírali odhozeným harampádím. Asi není třeba zvlášť zdůrazňovat, že i sběrači mrtvých a raněných a sčitatelé ztrát jsou chtě nechtě jednou z tváří moderny. Jak upozornil právě Milan Kundera, jsou její tváří antimoderní.
Čím nezadržitelněji se jako civilizace řítíme kupředu, tím víc podle všeho přibývá těch, kteří chtějí postupovat klidně, vnímavě, s citem pro detail a smyslem pro hloubku. V tom, co se nám dnes nabízí, se najde pomalá móda, pomalá strava, pomalé bydlení či pomalá turistika, mluví se o pomalém sexu i pomalém myšlení. S pomalostí jako by se roztrhl pytel a náš splašený svět očividně sází na to, že se mu ji podaří kooptovat stejně bohorovně, jako modernita kooptovala antimodernisty. V našem případě tím, že pomalost je drahá – a ti, kdo si ji chtějí dopřát, budou muset víc pracovat nebo dělat vše ostatní rychleji, takže i jako stoupenci pomalosti nadále poběžíme jako křečci v kotouči.
Jak se dalo čekat, po smršti feministické a genderové kritiky, queer teorie, subalterních a animálních studií, ekokritiky a dalších množících se přístupů, které se dají vystřídat i během jedné relativně krátké akademické dráhy, přichází na pořad dne také metoda pomalého čtení. Po době, kdy se lidé předháněli v tom, jak rychle dokážou s elementárním porozuměním přečíst text, a kterou charakterizoval výrok Woodyho Allena „Prošel jsem kursem rychločtení a přečetl Vojnu a mír za dvacet minut. Je to něco o Rusku“, je to jistá úleva. Dávno jsem v odborném textu – pokud vůbec – nečetla, že by šlo o to, číst studovanou knihu s potěšením, a když jsem narazila na obraty jako „četba, která do hloubky aktivizuje čtenářovy subjektivní schopnosti“, vracela jsem se zpět, abych se přesvědčila, že jsem se v rychlosti nepřehlédla.
Současně mi ale metoda pomalého čtení připadá nebezpečná. Co tomu řeknou badatelé z jiných humanitních oborů, až zjistí, že jejich kolegům bylo uděleno právo číst s chutí a nepřeskakovat? Nerozdělí to filosofické fakulty? Možná bychom se mohli revanšovat tím, že budeme ten náhlý objev ve prospěch svých podfinancovaných pracovišť zpeněžovat. Dočetla jsem se totiž u propagátorů pomalého čtení, že souvislá půlhodinová četba knihy pozorovatelně snižuje stres a tím se čtení dostává na úroveň takových antistresových technik, jako je hlazení kočky nebo vybarvování omalovánek. Takže, milí studenti, těším se na vás na podzimních antistresových seminářích!
Autorka je portugalistka a překladatelka.