Objevit Vídeň

„Každého posluchače brzy znudím,“ ­praví vypravěčka na začátku knihy Pavly Horákové Srdce Evropy. Není tak daleko od pravdy, dílo vskutku místy nudí až drtivě, to však vždy nemusí vadit. Největší literární poklady se mohou ukrývat i v jádru zdánlivě nejstrašnější nudy. Není ale jisté, zda máme před sebou právě tento příklad.

Autorčina práce sestává ze dvou dějových linií. První je vyprávění Anežky, mladé absolventky historie, která přijíždí na stipendijní pobyt do Vídně. Hodlá zde navštívit místa, o nichž v rukopisných pamětech psala její prababička Kateřina, pocházející ze Slovácka. Ukázky z jejích pamětí tvoří druhou složku knihy. Anežka je „dítě Sametové revoluce“, narodila se krátce po ní, Kateřina v roce 1899. Anežka jde městem v jejích stopách, rekonstruuje rodovou paměť a zároveň objevuje českou Vídeň ve všech jejích dimenzích. Doma nechala hanebně banálního snoubence Radka, v Rakousku se jí však důkladně věnuje víc než sympatický kolega Stephan, takže si hrdinka do sytosti užívá nejen muzeí, paláců, galerií, kaváren a parků rakouské metropole, ale i Stephanovy pozornosti. Přijde i na to, že se ve svých třiceti letech pořádně nezná, protože se chová, jak poněkud nadsazeně konstatuje, „jako utržená ze řetězu“. V této situaci je to ostatně vcelku standardní a omluvitelné. Že ale Radka s Anežkou patrně žádná zářivá budoucnost nečeká, napadne i myšlenkově pomalejšího čtenáře poměrně záhy. Abychom byli dokonale up to date, věc ještě zkomplikuje a vygraduje covid.

Hledání ducha dávných časů

Paměti prabáby Kateřiny text iniciují i inspirují, vyzývají k revokaci událostí a míst a vybízejí ke konfrontaci s dneškem. Anežka vystupuje také jako komentátorka vzpomínek a z tohoto titulu svou příbuznou, ale i sebe samu charakterizuje jako „nespolehlivou vypravěčku“. Autentické paměti ovšem autorka přepisuje do dnešního jazyka (včetně výrazů jako „mejdany“ atd.) a dialektismy ponechává jen jako ozvláštňující prvek. Anežka také působí pouze jako nastrčená figura a místy není zřejmé, zda spisovatelka simuluje nespisovatelku, či naopak.

Nicméně memoárová vrstva tvoří nejzajímavější část knihy. Kombinuje se tu psychohistorie, sociologie, etnografie i niterná intimní výpověď. Starý svět se zde líčí věrně a zcela neidylicky, se vší tvrdou realističností, v níž dominuje tradice, zvyk, praktičnost, ale i víra, naděje a čistota. Ve skutečném životě na romantickou lásku nemohl být brán zřetel, převládaly materiální zájmy a potřeby. „V dobách nouze je možná největším projevem lásky poslat dítě kamkoliv, kde se dosyta nají.“ Význam potravin pro přežití člověka se v textu zachycuje bez příkras. Hledání ducha dávných časů není dnes snadné, jakkoli Anežce připadá, že „lidé jsou pořád stejní“. Vztahy na vesnici nebyly ani zdaleka pokojné a nekonfliktní, vládl zápas o majetek a věno, sebe­realizace individuality se často ocitala na ­úplném okraji zájmu. Smrt se ukazovala jako tak běžná součást života, že se z ní tehdy dokázali i radovat, jestliže jim připravila dědictví, nebo se s ní rychle smířili, i pokud se týkala jejich dětí. Z Anežky se alespoň v představě ve Vídni stává „chudá česká služka“, s níž se plně identifikuje; se Stephanovou pomocí pak dospívá k závěru, že na takových lidech je vystavěna Vídeň. Češi byli „krejčí a ševci, služebné, kuchařky, pekaři, cukráři, cihláři a kojné“ a každý správný Vídeňák má českou babičku. Mezi českými zeměmi a Vídní existuje nespočet spojnic a souvislostí, vypravěčka je dychtivě objevuje a dobývá, vede to však dál: „mně se zdá, že se taky točím v kruhu, stále narážím na stejná témata, chodím pořád dokola, jako bych měla něco pochopit.“

Rakousko pro začátečníky

Jakpak to přišlo, že jsme žili tak hezky pohromadě a najednou jsme na to zapomněli, ač máme tolik společného? A tady se dostávají ke slovu Anežčiny či spíše autorčiny úvahy o historii a česko­-německo­-rakouských vztazích. Skoro to vypadá, že takové ideje jsou snad úplné novum a ještě nikoho nenapadlo je do takových důsledků promýšlet. Ve skutečnosti jim neunikl nikdo, kdo po Listopadu sledoval ještě jiná média než Blesk a Novu, a některá témata a motivy jsou dokonce více než provařené – kultovní Cimrmani, hospody v c. a k. stylu, monarchismus (co by jeho stoupenci dali za alespoň náznak nesouhlasu, ovšem narážejí pouze na totální lhostejnost), chronické nářky, že Rakousko se nemělo bourat, nota bene spory o mariánský sloup na Staroměstském náměstí, přesmyky od jedněch jednostranností k druhým jednostrannostem; autorka jako by chtěla vše rekapitulovat pro notně zpozdilého klienta. Anežka, obtížně hledající svoji identitu, nezná ani své sourozence – snad to má být analogie našeho vztahu k Rakousku. Nakonec se hrdinka odhodlá, najde v sobě sílu ke změně, odloží svatbu, vymění jistoty za svobodu a hledí vstříc možné perspektivě pedagogické práce v rakouské škole Spolku Komenský i pravdě svého srdce.

Autorka nashromáždila spoustu informací o (české) Vídni a klade jistě legitimní otázky ohledně naší minulosti i přítomnosti. Její kniha mixuje milostný román, stylizované memoáry, bedekr a historizující esej. V žádné z těchto poloh příliš nedrží pohromadě, nevyniká a sama o sobě neobstojí, ale po přečtení nakonec přece jen každý čtenář, který ještě nebyl ve Vídni, musí její návštěvu důkladně zvážit. A to se týká i autora těchto řádek, který se tam hodlá vypravit v nejbližší možné době. A v tomto ohledu je namístě Pavle Horákové přiznat úspěch.

Autor je literární historik a kritik.