Hlavní hrdinka románu Srdce Evropy odjíždí na stipendium do Vídně a vydává se po stopách své prababičky. Kombinace milostného románu, stylizovaných memoárů, bedekru a historizujícího eseje je poněkud otřelá a doslovná, přesto dokáže zdařile vyvolat atmosféru minulosti.
„Každého posluchače brzy znudím,“ praví vypravěčka na začátku knihy Pavly Horákové Srdce Evropy. Není tak daleko od pravdy, dílo vskutku místy nudí až drtivě, to však vždy nemusí vadit. Největší literární poklady se mohou ukrývat i v jádru zdánlivě nejstrašnější nudy. Není ale jisté, zda máme před sebou právě tento příklad.
Autorčina práce sestává ze dvou dějových linií. První je vyprávění Anežky, mladé absolventky historie, která přijíždí na stipendijní pobyt do Vídně. Hodlá zde navštívit místa, o nichž v rukopisných pamětech psala její prababička Kateřina, pocházející ze Slovácka. Ukázky z jejích pamětí tvoří druhou složku knihy. Anežka je „dítě Sametové revoluce“, narodila se krátce po ní, Kateřina v roce 1899. Anežka jde městem v jejích stopách, rekonstruuje rodovou paměť a zároveň objevuje českou Vídeň ve všech jejích dimenzích. Doma nechala hanebně banálního snoubence Radka, v Rakousku se jí však důkladně věnuje víc než sympatický kolega Stephan, …
