V profesionální cyklistice se největší pozornosti dostává vítězům závodů nebo dopingovým podvodníkům. Jádro pelotonu ale tvoří takzvaní domestikové. Specifická filosofie těchto cyklistických pomocníků spočívá v obětování se ve prospěch týmového úspěchu za cenu vlastní neviditelnosti.
Jako člověk, pro něhož je silniční cyklistika náplní práce a tvoří i značnou část volného času, jsem často přemýšlel, jak se můj oblíbený sport musí jevit někomu, kdo jej vidí poprvé. Například všechny ty pestrobarevné dresy s reklamními logy často bizarních společností. Chování závodníků, které je někdy zběsile aktivní, jindy zas ležérní a na hraně měřitelnosti. Proč se někdo snaží v kopcích a na rovině je neviditelný, a proč je to u někoho naopak? A jak je možné, že se někdo stane celkovým vítězem závodu, aniž by vyhrál jedinou jeho etapu? Říkal jsem si, jestli je takový zmatek vůbec možné srozumitelně vysvětlit. Třeba to ani nejde, ale mohu se o to alespoň pokusit.
Vždy po ruce
Uvědomil jsem si, že klíčem ke všemu je jedno slovo: domestik. Jezdců, kteří se hrdě mohou označovat za domestiky (z francouzského domestique, tedy sluha, v italštině je stejný pojem označován slovem gregario), je v cyklistickém pelotonu většina – osmičlenný tým na Tour de France totiž může typicky obsahovat jednoho cyklistu, který se pokouší celý závod vyhrát, jednoho sprintera a možná jednoho dalšího závodníka, jenž má takříkajíc volnou rukou. A zbývajících pět? To jsou domestici.
Co vlastně práce cyklistického sluhy obnáší a proč je tak důležitá, byť pro většinu diváků zpravidla nepostřehnutelná? Domestik se stará o věci, o něž se šampioni nestarají. Když je potřeba dovézt bidony s vodou, doveze je. Někdo má hlad? Za chvíli tu je zásilka gelů, banánů nebo rýžových koláčků. Když má lídr týmu problémy, domestik zastaví, pomůže mu a dotáhne jej zpátky do hlavního pole. Zkrátka je k ruce, když se cokoli pokazí.
Domestik také může trávit hodiny jízdou na čele pelotonu, kde ostatním závodníkům rozráží vzduch (každý, kdo někdy seděl na kole, ví, jak nepříjemným soupeřem může být protivítr). Jeho role může nabýt i extrémních poloh, jak v roce 1986 zjistili domestici amerického cyklisty Grega LeMonda, který během Tour de France trpěl těžkými průjmy. Jejich obětavá a delikátní „asistence“ se ale nakonec všem vyplatila. LeMond se uzdravil a nakonec celou Tour vyhrál.
Prachsprostý domestik
Dá se tedy konstatovat, že na získání žlutého dresu, který vítěz tradičně obléká, mají domestici zásadní podíl. Když termín „domestik“ poprvé zazněl na cyklistickém závodě, jeho význam byl hanlivý. Když v roce 1911 během Tour de France domácí cyklista Maurice Brocco přišel o šanci na celkové vítězství, nabídl svou pomoc ostatním. Za peněžní odměnu byl ochoten „táhnout“ některého z favoritů. K tomu nakonec skutečně došlo a Brocco se stal prvním cyklistickým domestikem. Řediteli závodu, poněkud despotickému vizionáři Henrimu Desgrangeovi, se to ale příliš nelíbilo. „Hanebné. Je to prachsprostý domestik,“ napsal ve svých novinách L’Auto, jež navzdory svému názvu stály za organizací slavného „žlutého“ závodu a z nichž se během druhé světové války stal francouzský sportovní deník L’Équipe, který vychází dodnes.
Pro Desgrange bylo nepředstavitelné, že by se cyklistika, která byla v jeho představě výhradně soubojem cyklisty s panujícími podmínkami a soupeři, měla přetavit v jakýsi podivný individuálně-kolektivní sport, jejž dnes vídáme na televizních obrazovkách. Pomoc mezi závodníky byla zakázaná a Desgrange svá pravidla posunul do extrému: když v roce 1913 jeden z cyklistů zlomil při sjezdu vidlici, musel nejprve dvě hodiny jít po svých s kolem na zádech do nejbližší vesnice a v ní si v místní kovárně kolo sám opravit.
Dnes tuto podobu cyklistiky bez jakékoli podpory nejvíce naplňují dálkové závody, jako je evropský Transcontinental nebo americký RAAM, kde však závodí až na pár výjimek amatérští jezdci, pro něž nejde o způsob obživy. Letošní případ českého dálkového cyklisty Daniela Polmana, který byl z jednoho podobného závodu diskvalifikován, neboť ho část trasy sledoval jeho vlastní fotograf, ukazuje, že o tom, co všechno se během závodu může počítat jako podpora, se stále vedou diskuse.
Vrcholová cyklistika se nicméně od předválečných let samozřejmě posunula a dnes je nepředstavitelné (a vzhledem k novým materiálům, z nichž jsou kola vyrobena, už prakticky i neproveditelné), že by si profesionální závodník ve žlutém dresu musel sám ukovat zlomenou část svého kola nebo po dojezdu etapy hledat obchod či restauraci, aby se po několikahodinové námaze (v raných dobách Tour de France účastníci běžně jezdili 400kilometrové vzdálenosti) mohl posilnit. Dnes tuto práci zastane početná armáda mechaniků, kuchařů, nutričních specialistů a dalších profesí, které se starají o komfort sportovce.
Byl jsem cyklistickým nádeníkem
Co se stane, když domestik během závodu předčí svého lídra? Takového přešlapu se zkušený závodník nedopustí, i zde se ale najdou výjimky. Například v roce 1952 se italský pracant Andrea Carrea, člen početné družiny pomocníků velkého šampiona Fausta Coppiho, nedopatřením dostal do žlutého dresu. „Ocitl jsem se ve strašné situaci,“ svěřil se Carrea. Když se dozvěděl o svém vedení, propukl v pláč a začal se Coppimu omlouvat.
„Já nechtěl. Neměl jsem přece žádné právo. To nejde, aby někdo jako já oblékl žlutý dres,“ říkal prý v slzách. Pro Carreu to byla potupa, která naštěstí pro něho netrvala příliš dlouho. V následující etapě, v níž se poprvé finišovalo na slavném stoupání Alpe d’Huez, zvítězil Coppi a z nepříjemné situace svého pomocníka vysvobodil. Přirozená rovnováha byla obnovena a Carrea se už do konce své kariéry podobného faux pas nedopustil.
Půlstoletí po Carreovi nesou kříž domestika jeho následovníci. Doba se změnila, ovšem náplň práce zůstala převážně stejná. Jedním z obětavých nosičů vody byl v nultých letech Brit Charly Wegelius, který o svých zkušenostech napsal celou knihu, nazvanou jednoduše i výstižně zároveň: Domestique (2013). „Naučil jsem se snášet bolest a vyždímat ze sebe všechno, ale nikdy jsem nevyhrál jediný závod. Byl jsem cyklistickým nádeníkem,“ dočteme se v jeho knižní zpovědi.
Co výše citované zaměstnání vlastně obnášelo? „Věčně jsem se pohyboval kdesi mezi úplným odpadem pelotonu na jedné straně a jeho hvězdami na straně druhé. Byla to nevděčná práce, ale dělal jsem ji jedenáct let. Je to jen a jen tato práce, o které jsem oprávněn psát,“ vysvětluje Wegelius. Jeho kniha je pečlivým a na mnoha místech poměrně syrovým vhledem do života profesionálního sportovce. A zároveň připomenutím, že se skládá hlavně z velkého množství potu, krve a také slz. „Tenhle sport totiž není žádná zasraná pohádka,“ říká poslední věta knihy.
Na závěr snad ještě jedna osobní vzpomínka. Letos v květnu jsem se jel na kole podívat na předposlední etapu Giro d’Italia, tedy italskou obdobu Tour de France, která se poprvé pořádala v roce 1909. Když jsem se ještě plný dojmů – celý závod se totiž rozhodl prakticky před mýma očima – vracel vlakem zpět, přisedl jsem si naproti mladíkovi, který poslední dny zjevně strávil obdobně. Chvíli jsme se navzájem trumfovali, kdo z nás je lepší cyklista, než můj spolucestující vytáhl z tašky zmíněnou Wegeliusovu knihu, ve španělském překladu pod názvem Gregario, a po několik hodin z jejích stránek nespustil oči. Měl jsem a pořád mám radost, že obdiv k této podceňované profesi, která v jiném sportu nemá obdoby, mezi fanoušky stále žije. Kola se točí a domestik zůstává tím, kdo celý ten velký cirkus bez nároku na slávu drží pohromadě.
Autor je cyklista.