V profesionální cyklistice se největší pozornosti dostává vítězům závodů nebo dopingovým podvodníkům. Jádro pelotonu ale tvoří takzvaní domestikové. Specifická filosofie těchto cyklistických pomocníků spočívá v obětování se ve prospěch týmového úspěchu za cenu vlastní neviditelnosti.
Jako člověk, pro něhož je silniční cyklistika náplní práce a tvoří i značnou část volného času, jsem často přemýšlel, jak se můj oblíbený sport musí jevit někomu, kdo jej vidí poprvé. Například všechny ty pestrobarevné dresy s reklamními logy často bizarních společností. Chování závodníků, které je někdy zběsile aktivní, jindy zas ležérní a na hraně měřitelnosti. Proč se někdo snaží v kopcích a na rovině je neviditelný, a proč je to u někoho naopak? A jak je možné, že se někdo stane celkovým vítězem závodu, aniž by vyhrál jedinou jeho etapu? Říkal jsem si, jestli je takový zmatek vůbec možné srozumitelně vysvětlit. Třeba to ani nejde, ale mohu se o to alespoň pokusit.
Vždy po ruce
Uvědomil jsem si, že klíčem ke všemu je jedno slovo: domestik. Jezdců, kteří se hrdě mohou označovat za domestiky (z francouzského domestique, tedy sluha, v italštině je stejný pojem označován slovem gregario), je v cyklistickém pelotonu většina – osmičlenný tým na Tour de France …
