Vábení černého lesa

Na jednom obrazu norského malíře Theodora Kittelsena nebohý poutník prchá před postavou obrostlou houštím, jež se vynořila uprostřed lesa. Motiv něčeho podivného nebo nepatřičného, co často nabývá podoby mytického trolla, se objevuje ve více umělcových dílech – tu přírodní scenerie tvoří děsivou tvář se svítícím okem, jinde zase idylickou zasněženou nebo letní krajinou prochází temná postava jako personifikace moru nebo v zákrutu lesní cesty leží rozkládající se lidská mrtvola. Příroda zde vystupuje jako předmět fascinace, ale také zdroj zneklidnění, ne­-li přímo děsu. Ne nadarmo se některá Kittelsenova díla dostala na obaly blackmetalových alb. Této subkultuře je blízká jak malířova naivisticky monstrózní estetika, tak vnímání přírody jakožto nezkrotné, brutální síly stojící v protikladu k moderní racionalitě a společenskému řádu.

Uhranuti divočinou

Přírodní scenerie hrají v žánru zásadní roli od nástupu druhé vlny black metalu, která se podle původu většiny svých výrazných představitelů označuje jako norská. Tato radikální subkultura proslula výtržnostmi a zločiny, k nimž patří vypálení několika kostelů (letos v létě uplynulo třicet let od prvního požáru), ale i vraždy, a to nejen uvnitř scény. Příznivci subkultury vyznávali totální nihilismus, mizantropii a antihumanismus. Zároveň ale výsadní postavení v satanistické a často militantní stylizaci vždy zaujímaly obrazy panenské přírody – zdrojem těchto zpravidla tajemných a majestátních krajinných výjevů byly kromě severských zemí také legendou opředené lokality jako Karpaty nebo Transylvánie.

První dvě desky skupiny Emperor – In the Nightside Eclipse (1994) a Anthems to the Welkin at Dusk (1997) tento „krajinářský“ étos naplňují pomocí syntezátorových podkresů a meditativních intermezz, což posléze přejaly i jiné blackmetalové kapely. Momenty zklidnění a samply přírodních zvuků jako by ve zvukové krajině black metalu představovaly okamžiky usebrání uprostřed divočiny nezkažené civilizací. Skupina Immortal dokonce ve svých textech popisuje mytické království věčné zimy Blashyrkh, což je topos, který neopustila po celou svou více než třicetiletou kariéru. Co krajina a příroda obecně pro blackmetalovou estetiku znamenají, koneckonců jasně vyjádřili tuzemští Master’s Hammer, jejichž poslední desku Fascinator (2018) otevírá dvojverší: „Jsem fascinován přírodou divokou/ bez zábran umělých, jež nazýváte mravy.“

Metaloví farmáři

Po vzedmutí blackmetalové vlny v severní Evropě se nicméně objevily i další kapely, pro něž se příroda stala podstatným inspiračním zdrojem. V posledním desetiletí tento trend představuje hlavně americká skupina Wolves in the Throne Room, kterou tvoří bratři Nathan a Aaron Weaverovi společně s bubeníkem Kodym Keyworthem. Trojice temných vlasatců zároveň obhospodařuje ekologickou farmu ve státě Washington – což vysvětluje, proč hudebníci na některých fotografiích pózují před traktorem.

Hutné vrstvy riffů spolu s ­kavalkádami rychlých bicích a syntezátorovými plochami či ambientními prvky mají chvílemi až hypnotický účinek – dodejme, že zájem kapely o atmosférickou hudbu vyústil v rozporuplně přijímané darkambientní album Celes­­­tite (2014). Obě polohy – metalovou i ambientní – nicméně spojuje společné téma: hledání spočinutí a smíření v srdci přírody. Podle bratrů Weaverových black metal mluví o sebenenávisti, protože „modernita naši mysl, tělo a ducha proměnila v cizorodé formy, které se nehodí k životu na Zemi bez pomoci technologií, kultury a náboženství“. Tak se alespoň vyjádřili v příspěvku pro Hideous Gnosis (2010), sborník z „prvního sympozia blackmetalové teorie“, které se konalo v New Yorku.

Obraz silného individua se v black metalu pojí s motivy hrůzy a úzkosti z jevů, jež nás přesahují. Z tohoto pocitu pak pramení afinita žánru k expresionismu a snaha gestem výkřiku vyjádřit marnost existence moderního člověka. Příbuznost obou uměleckých směrů ostatně rozeznali i v Munchově muzeu v Oslu, kde letošní výstavu malířových obrazů doprovázela zvuková koláž připravená duem Satyricon. Nahrávka, na které se prolínají blackmetalové riffy s elektronickým duněním a klasickými nástroji, jako jsou klarinet nebo violoncello, zároveň vyšla i jako samostatná deska.

Hudba odcizení

Jak si všímá teoretik Owen Coggins, jenž se zabývá náboženskými projevy v populární hudbě, fascinace mytickými či idealizovanými místy se zpravidla rodí z pocitu odcizení. Anglický folk má dávný Albion, reggae bájný Sion. A blackmetalová scéna se upíná k představě civilizací nedotčené lesní divočiny – takové, která dříve vzbuzovala posvátný děs a dodnes odolává náporu turistů. „Na obalech blackmetalových alb jsou často fotografie lesů. Nápadné přitom je, jak velký podíl tvoří černobílé snímky. Les v black metalu obvykle není zelený. Spíše než o hudbu lesa jde totiž o hudbu odcizení mezi lesem a lidmi,“ píše Coggins v textu věnovaném blackmetalové ekologii.

Černý či černobílý les představuje prostor vydělený z fungování moderní společnosti a stojící proti představě civilizačního pokroku. V tomto ohledu jako by black metal předznamenal koncept „temné ekologie“ teoretika Timothyho Mortona, který mimo jiné odmítá přemýšlet o přírodě jako o zdroji – ať už surovin nebo relaxace. Jenže právě étos přírodního světa coby fenoménu stojícího mimo lidskou moc zároveň omezuje „akceschopnost“ blackmetalového žánru v ochraně životního prostředí. Na les se lze napojit, možná v něm i přežít, ale pomoci mu nelze.

Přesto některé metalové skupiny environmentální vykořisťování tematizují, nebo do­­konce podporují ekologické organizace – na­­­mátkou třeba deathmetaloví Cattle Decapitation ve svých písních upozorňují na nevyhovující podmínky zvířat chovaných na maso; francouzská Gojira zase vybírá prostředky pro původní obyvatele Brazílie a na jejich odpor proti odlesňování, podporuje Greenpeace a spolupracuje s organizací Sea Shepherd, bojující proti drancování moří průmyslovým rybolovem. Oproti tomu black metal podle Owena Cogginse obvykle „nemá perspektivu environmentální udržitelnosti svých produktů ani nevyzývá k aktivismu“. Nicméně alespoň vyjadřuje rozpor mezi idealizovanými představami o přírodě a současnou ekologickou krizí.

Až příště půjdete lesem nebo třeba jen horkem vyprahlým parkem, zkuste si pustit jednu nebo dvě blackmetalové skladby. Možná kouzlo zapůsobí a uvědomíte si rozporuplnost koexistence moderního s přírodním. Možná v krajině alespoň na okamžik zahlédnete trolla – nebo spíš hejkala.

Autor je hudební publicista.