Letos v létě uplynulo třicet let od prvního z požárů, jimiž se proslavila norská blackmetalová scéna. Vypalování kostelů ovšem doprovázelo velebení divočiny a ne-lidských sil přírody. Do jaké míry black metal předznamenal koncept „temné ekologie“ a nakolik je ve věci ekologického aktivismu naopak omezený?
Na jednom obrazu norského malíře Theodora Kittelsena nebohý poutník prchá před postavou obrostlou houštím, jež se vynořila uprostřed lesa. Motiv něčeho podivného nebo nepatřičného, co často nabývá podoby mytického trolla, se objevuje ve více umělcových dílech – tu přírodní scenerie tvoří děsivou tvář se svítícím okem, jinde zase idylickou zasněženou nebo letní krajinou prochází temná postava jako personifikace moru nebo v zákrutu lesní cesty leží rozkládající se lidská mrtvola. Příroda zde vystupuje jako předmět fascinace, ale také zdroj zneklidnění, ne-li přímo děsu. Ne nadarmo se některá Kittelsenova díla dostala na obaly blackmetalových alb. Této subkultuře je blízká jak malířova naivisticky monstrózní estetika, tak vnímání přírody jakožto nezkrotné, brutální síly stojící v protikladu k moderní racionalitě a společenskému řádu.
Uhranuti divočinou
Přírodní scenerie hrají v žánru zásadní roli od nástupu druhé vlny black metalu, která se podle původu …
