„Chraňte vlky, zachráníte vodu!“ říká jeden z protagonistů dokumentu Vlci na hranicích. Pokud nevidíte jasnou souvislost, nedivím se, také mi chvíli trvalo, než jsem pochopila myšlenkovou konstrukci za těmito čtyřmi slovy. Tedy: pokud budeme chránit vlky, budou tito predátoři udržovat nižší stavy zvěře, lesy se začnou přirozeně obnovovat a pestrá vegetace zadrží více srážek. Jak prosté, milý Watsone! Ale vodu lze prý chránit různě – na Instagramu jsem se dočetla, že i odmítnutím fatshamingu typu: „Nevadí mi, že seš tlustá, ale…“ Za tím stojí ještě větší myšlenkový oblouk: mezi příčiny obezity a nadváhy totiž patří také nedostupnost levného, a přitom kvalitního jídla. Není proto efektivní nutit lidi s nadváhou hubnout, ale spíš tlačit politiky k odpovědné politice ve vztahu ke společnosti a krajině. A to povede i k ochraně vody… Zkrátka, zdá se, že čím dál citelnější dopady klimatické krize i návrhy na její řešení je těžké srozumitelně komunikovat. Uvedené příklady nakonec spíše nahrávají vtípkům ve stylu „Šetřím vodu, piju Radegast!“, než aby odhalovaly jádro problému, jímž je náš vztah k životnímu prostředí.