Francouz s nabroušenou břitvou

Zámořská anabáze Alexandra Aji

Francouzský režisér Alexandre Aja se po úspěchu hororu Noc s nabroušenou břitvou vydal natáčet do Spojených států, kde reinterpretoval klasický snímek Wese Cravena Hory mají oči, a ozvuky americké zkušenosti vpravil i do remaku populárního asijského hororu Zrcadla.

Termínem New French Extremity se na přelomu milénia začaly označovat transgresivní filmy francouzských režisérů a režisérek, které umně kombinovaly přístupy evropské artové kinematografie s hororovým žánrem. Patří sem snímky etablovaných jmen, jako jsou Claire Denis nebo Leos Carax, začínajících ambiciózních tvůrců typu Gaspara Noého či Philippa Grandrieuxe i ryze žánrových autorů: Pascala Laugiera, Xaviera Gense, dvojice Julien Maury a Alexandre Bustillo a v neposlední řadě Alexandra Aji. Zanedlouho si specifického evropského hnutí všiml Hollywood a mnohým evropským tvůrcům dal příležitost k dalšímu kariérnímu růstu.

Nejvýraznějším francouzským filmařem točícím v Americe se na nějakou dobu stal autor hororu Noc s nabroušenou břitvou (Haute Tension, 2003) Alexandre Aja, který zde uspěl především jako režisér remaků výsostně amerických hororových příběhů. Při zpětné reflexi snímků, které Aja ve Spojených státech natočil, je kromě jeho snahy reinterpretovat čistě americké narativy patrná podprahová kritika víry v americký sen, a to především v jeho prvních dvou celovečerních filmech natočených v USA, tedy v hororech Hory mají oči (The Hills Have Eyes, 2006) a Zrcadla (Mirrors, 2008).

 

Hororová linka Paříž–Tokio

Rozhodnutí hollywoodských producentů, kteří zkraje milénia začali najímat evropské režiséry pro nová zpracování amerických hororů, nepřišlo z čistého nebe; bylo spíše výsledkem několika vzájemně se ovlivňujících faktorů. Zatímco devadesátým letům dominovala studiová produkce slasherů typu Vřískot (Scream, 1996) nebo Tajemství loňského léta (I Know What You Did Last Summer, 1997), po přelomu tisíciletí se žánrové těžiště začíná přesouvat jinam. Americké publikum se postupně vyrovnává s traumatem 11. září a divácký zájem o různé variace na vraždící maniaky upadá. Východiskem pro americké producenty tehdy byla vzrůstající obliba J­-horroru neboli hororových snímků původem z Japonska či jiných asijských zemí. Po celosvětovém úspěchu Kruhu (The Ring, 2002), který byl americkou předělávkou populární japonské hororové franšízy, se asijská hororová produkce na následujících několik let stala hlavním tematickým i estetickým inspiračním zdrojem nových amerických hororů. V prvních filmech, které Aja coby prominentní autor New French Extremity pro americká studia vytvořil, se snoubí jeho snaha prozkoumávat americké horory sedmdesátých let s náklonností k novému Hollywoodu i zájmem o tehdejší žánrový trend, kterým byl právě J­-horror.

Navzdory tomu, že žádný ze snímků náležících k New French Extremity nezaznamenal v amerických kinech větší komerční úspěch, některým se v průběhu let podařilo dosáhnout statusu kultovních děl. Mezi takové filmy patří právě Ajova Noc s nabroušenou břit­­­vou, která se stala jedním z nejvlivnějších hororů nového tisíciletí a dodnes rozděluje fanoušky nechvalně známým závěrečným zvratem. Příběh kamarádek Marie a Alexie, které se rozhodnou strávit víkend na odlehlé usedlosti Alexiiných rodičů, kde je napadne brutální vrah, způsobil v době svého uvedení senzaci. Aja zde zasazuje konvence amerických slasherů do evropského kontextu a reálií, aby v závěru šokoval odhalením, že za krvavým vyvražděním rodiny Alexie a jejím následným únosem stojí sama Marie.

Tradiční atribut slasherů, v nichž se takzvanou final girl stává mladá nevinná dívka, je zde využit ve zcela nové perspektivě. Marie, kterou Alexia sexuálně přitahuje, si ve své mysli vytvoří imaginární postavu nebezpečného mohutného muže, aby mohla naplnit své tajné touhy a zničit všechny, kteří by ji a Alexii chtěli rozdělit. Přestože byl snímek často kritizován za homofobní prezentaci vztahu mezi titulními postavami a nevhodné vykreslení osob s duševními poruchami, otevřel Ajovi dveře k hollywoodským produkcím.

 

Hory mají radioaktivní oči

Prvním titulem, který Aja pro americké studio realizoval, byl remake hororu Wese Cravena Hory mají oči (The Hills Have Eyes, 1977). Společně se svým tvůrčím týmem, do kterého patří scenárista Grégory Levasseur, kameraman Maxime Alexandre a střihač Cainan Baxter, reinterpretoval původní příběh a obohatil nové zpracování o vlastní estetiku a styl. Syžet ovšem zůstává stejný: obyčejné americké rodině Carterových se během výletu do Kalifornie uprostřed rozlehlé pouště porouchá auto, načež její členové čelí útoku místních kanibalů a jsou nuceni ve vyprahlé pustině bojovat o holé přežití. Aja však původní Cravenovu vizi lidského ohrožení v necivilizovaných částech Ameriky obohatil o příběh z minulosti, jenž naznačuje, že kanibalové jsou produktem vládních jaderných testů – jde o obyvatele hornického města, kteří odmítli opustit své domovy a následkem ozáření se proměnili v mutanty.

Hlavním viníkem teroru se tak stává americká vláda. Rodina Carterových zároveň reprezentuje politickou a ideologickou antitezi rodin horníků. Kdyby Carterovi žili v sedmdesátých letech, jistě by ve jménu své bezpečnosti s jadernými testy souhlasili, kdežto klan kanibalů představuje protestující proti jaderným testům, kteří se ukryli do dolů a hájili své domovy i za cenu vystavení se radiaci. Odpověď na triviální otázku, kdo je hrdina a kdo antihrdina, není s přihlédnutím k této aktualizaci jednoznačná. Stejně jako v Noci s nabroušenou břitvou i zde Aja rozpracovává motiv hrdiny, který vkročí na nebezpečné území, aby ochránil svého bližního, a prochází bolestnou transformací ze spořádaného městského člověka v krví nasáklého šílence.

 

Krev v zrcadlech

Okolo roku 2008 se New French Extremity potkává s boomem remaků výše zmíněných J­-hororů. Aja přichází s předělávkou jihokorejského filmu Into the Mirror (Geoul sokeuro, 2003), již realizoval pod názvem Zrcadla (Mirrors, 2008). Podobně si počínají i jeho generační souputníci: Xavier Palud a David Moreau zkoušejí uspět se snímkem Oko (The Eye, 2008) a Eric Valette se Zmeškaným hovorem (One Missed Call, 2008). Jen Zrcadla však zaznamenala větší zájem diváků i kritiky.

V příběhu traumatizovaného policisty Bena, který se nechá najmout jako noční hlídač v bývalém obchodním domě, chátrajícím po tragickém požáru, při němž zemřelo mnoho nevinných lidí, si Aja poprvé vyzkoušel práci se subžánrem paranormálního hororu. Snímek byl ve své době pozoruhodný tím, že se vzepřel trendu dosavadních předělávek asijských hororů, které sázely na minimalismus – Zrcadla jsou naopak extrémně krvavá a v mnoha ohledech explicitní. Film je také plný žánrových tropů, které Aja prozkoumal už dříve. Příkladem je užití titulních zrcadel jako symbolu americké nostalgie po lepších časech. Prostředí hotelu zároveň představuje přízrak staré Ameriky, podobně jako ohořelé figuríny a rozbité výlohy obchodů ve zničeném pouštním městě ve snímku Hory mají oči odkazovaly na idealizovanou Ameriku padesátých let.

Poslední předělávkou původně amerického hororu, kterou Alexandre Aja natočil, je aktualizace filmu Piraňa (Piranha, 1978). Pod názvem Piraňa 3D (Piranha 3D, 2010) realizoval svůj dosud nejodlehčenější snímek, který je přímočarým blockbusterem. Na rozdíl od hororu Hory mají oči, kam vsadil sociální a politické elementy odkazující k vojenskému testování atomových bomb, se Aja v remaku Dantova originálu, ve kterém se pirani stávají agresivními na základě vojenského testování, tomuto tématu vyhnul a navazuje spíš na konvence subžánru torture porn.

Předělávky hororových klasik ve své době francouzským režisérům sloužily jako vstupní brána k natáčení velkých studiových filmů. Alexandre Aja, jenž se v posledním desetiletí věnuje produkci a režii nových námětů, jako je například sci­-fi Kyslík (Oxygen, 2021), se řadí k nejúspěšnějším z těchto tvůrců.

Autor je filmový publicista.