Ekologie kapitalismu

Raj Patel a Jason Moore nejsou žádní začátečníci, třebaže je kniha Dějiny světa na příkladu sedmi laciných věcí teprve jejich prvním titulem přeloženým do češtiny. Oba jsou akademicky vzdělaní a zároveň svou expertní erudici propojují s občanským aktivismem. Patel, který získal doktorát v socio­logii, sám sebe označuje za libertariánského socialistu. Moore je historik a geograf zastávající profesorskou pozici na katedře sociologie na univerzitě v Birminghamu. I jejich Dějiny světa jsou otevřeně aktivistickou knihou, která prostřednictvím historických poznatků ospravedlňuje cíle radikálního environmentalismu.

Přiznaně revoluční

Environmentalismus jako politická ideologie má relativně jasnou agendu spočívající v usilování o trvale udržitelný způsob života člověka na planetě. Taktické postupy vedoucí k cíli nabízené různými proudy se však diametrálně liší. Situace připomíná problematiku sociální otázky na počátku 20. století. Ta byla našimi předky chápána jako dlouhodobý fundamentální spor, bez jehož vyřešení hrozí rozpad společenského řádu. Na obecné úrovni existovala tři řešení (odhlédneme­-li od těch, kteří říkali, že sociální otázka není žádný problém a není nutné ji řešit): liberální cesta počítala se zachováním tržního řádu a jeho doplněním o sociálně ochranářskou legislativu, socialistický reformismus kalkuloval s tím, že tržní řád bude překonán v dlouhodobé perspektivě prostřednictvím postupných reforem, a revoluční socialisté žádali převzetí moci a následnou rychlou systémovou transformaci.

Obdobným způsobem můžeme rozlišovat i dnešní přístupy k životnímu prostředí. Patel a Moore přitom nezapřou, že jejich historická práce má být ospravedlněním toho třetího, tedy revolučního environmentalismu, s poukazem na to, že nám již mnoho času nezbývá a v rámci kapitalistického tržního řádu nápravy dosáhnout nelze.

Přesto knihu nelze odvrhnout jako účelový agitační spis. Má své odborné kvality, jež by neměly zaniknout pod dojmy přiznané politické angažovanosti, kterou nemusí každý sdílet. Proto ji lze číst přinejmenším třemi způsoby: jako historickou analýzu, diagnózu současného stavu či programovou vizi orientovanou na budoucnost. Jistěže je pro autory třetí složka klíčová. Kvůli ní celou knihu zjevně psali. I pokud se ovšem čtenář rozhodne tuto složku ignorovat, zůstane mu alespoň podnětný kritický rozbor dnešního světa a jeho historických kořenů.

Autoři kapitalismus nepovažují jen za pouhou formu produkce a distribuce statků a služeb, nýbrž v návaznosti na Immanuela Wallersteina za komplexní systém, v němž se práce a moc vyvíjejí v celoplanetárním přírodním rámci. Na základě této koncepce ukazují souvislosti a konsekvence, které při čistě ekonomické analýze zůstávají neviditelné.

Laciný svět

Sedm laciných věcí, které jsou uvedeny v titulu, je laciných jen díky uspořádání kapitalistické ekologie. Laciná příroda vzniká jako důsledek diskursivního odlišení přírody a společnosti, v němž se ze životního prostředí stává pouhým souborem hmotných statků k lidskému využití. S tím je spojena i laciná energie vytěžená z privatizované půdy, z níž byli kdysi vyexpedováni bezzemci, kterým dříve poskytovala obživu. Tak se zrodil moderní proleta­riát a s ním i laciná práce. Ve stejné době lidské zdroje rozšířilo ještě otrokářství, jemuž přišla na pomoc rasová teorie, která dobovými vědeckými nástroji ustavila laciné životy. Udržitelnost těchto zdrojů práce je nemožná bez laciného jídla a také bez laciné péče. Není jistě náhoda, že paralelně s rozmachem tržních vztahů přicházejí i nové, výrazněji patriarchální genderové vztahy, v nichž je žena vykázána k domácímu krbu do sféry neplacené práce. Aby celý systém fungoval, potřebuje laciné peníze, jež se na počátku zrodily z obchodnické akumulace.

Silná světonázorová vyhraněnost autorů ne­vyhnutelně plodí jednostrannost. Je přitom snadné obvinit tržní řád z exploatace přírodních a lidských zdrojů, pro což máme nespočet dokladů. Problém spočívá v tom, jak se pokusit obnovit hodnotový řád typický pro lovecko­-sběračské komunity, které dokázaly vést dlouhodobě udržitelný život, aniž by strádaly nouzí a osvojovaly si vykořisťovatelský vztah k přírodě a druhým lidem. Když Evropané objevili Tasmánii, která je velká zhruba jako Bavorsko, tamní ekosystém uživil kolem šesti tisíc lidí praktikujících lovecko­-sběračský způsob života, více jich tam jistě nežilo. Navíc měli domorodci mnohonásobně menší spotřební nároky než dnešní průměrný obyvatel Německa. Mohou tento problém vyřešit recepty, které kniha nabízí?

Jazyk systémové změny

Autoři se neztotožňují s pradávnou zásadou Leopolda von Ranke, že historická věda nemůže učinit víc než popsat, „jak to vlastně bylo“. Bezvýchodnost stávající situace překládají do jazyka radikální systémové změny. Svůj program „ekologie nápravy“ formulují v pěti zásadách. Uznání spočívá v reflexi toho, že náš způsob života a základní kategorie našeho myšlení, které oddělují lidi od přírodního světa, jsou historickými fakty a nejsou dány na věky. Dalším bodem je náprava, která ovšem neznamená dílčí opatření v podobě nějaké formy trvale udržitelného rozvoje, jak byl navrhován nejpozději od konce osmdesátých let minulého století. Autoři kategoricky prohlašují, že „odškodňování je marné, měnit jednu věc je beznadějné, když je třeba změnit všechno“. Přerozdělení není pouze odškodněním, nýbrž i reorganizací genderového řádu, přičemž kapitalistická reglementace má být podřízena režimům společného sdílení. Reimaginace začíná překonáním striktního oddělení přírody a společnosti, jehož počátek kladou autoři ke karteziánskému obratu, třebaže by bylo asi adekvátnější jít až k samému počátku zemědělských civilizací. „Nikdy v historii kapitalismu se nikdo neptal většiny, v jakém světě by chtěla žít. Snít, a snít buřičsky, se musí mnoho z nás teprve učit,“ konstatují na tomto místě. Znovustvořením je pak myšlen zrod světa, v němž sice možná navzdory automatizaci přetrvá i těžká dřina, ale tu budou její aktéři shledávat smysluplnou a budou ji realizovat v prostředí takzvané nápravné ekologie, jež nahradí ekologii kapitalistickou.

Řadě čtenářů může být utopická dimenze knihy vysloveně protivná. Autoři navíc příliš nespecifikují, jak onoho „znovustvoření“ dosáhnout. Pokud stojíme před problémy, které se dotýkají samotné podstaty existujícího společenského řádu, musíme promýšlet všechny možnosti, i když se zrovna mohou jevit jako krajně nepravděpodobné. Bolševický socialismus pochopitelně selhal a nedokázal překročit horizont státního kapitalismu řízeného revoluční diktaturou jedné strany. Kdyby však nestálo po většinu 20. století za branami Západu strašidlo komunismu, dokázal by se tržní řád tak rychle transformovat do podoby relativně štědrých sociálních států typických pro Evropu po roce 1945? Domnívám se, že nikoli. Možná, že i revoluční environmentalismus, jak jej reprezentují Moore s Patelem, může sehrát podobnou úlohu katalyzátoru při hledání udržitelnější formy života ve světě založeném na růstu masového konzumu, který bude brzy obývat více než osm miliard lidí.

Autor je historik.