„Mrzí mě, že moje sdílení utopického snu o demokratické, kooperativní a vzájemné společnosti způsobilo mnoha lidem velkou negativitu v jejich životech,“ omluvila se na závěr svého projevu kandidátka na předsedkyni České pirátské strany a doktorandka na Vysoké škole chemicko-technologické Jana Michailidu za mediální rozruch, jejž vyvolala přihlášením se ke komunistické povaze svého vnitřního přesvědčení. Z naděje, že hlouběji představí antikapitalistické myšlenky o zrušení duševního vlastnictví, zbyl jen poněkud manažerský proslov o potřebě sladění stranického idealismu s pragmatismem. Samotný význam této události netkví v neúspěšném boji o funkci, ale v rozžehnutí plamínku nové diskuse o komunismu mimo půdu společenských věd, byť jen na základě četby Karla Kautského. Debata o „sdíleném bohatství“ (pojem Antonia Negriho a Michaela Hardta, jejž tito autonomní marxisté stavějí do protikladu k měšťanské republice majetku) však dává politicky určitě větší smysl než připomínání polozapomenutého papeže II. internacionály.