Dvě nejvýraznější a nejtradičnější reality show stanice CBS, Big Brother a Survivor, mají za sebou v mnoha ohledech výjimečné nové sezóny. Klíčovým tématem se stala role rasy a genderu v základním nastavení obou formátů.
Americká televizní stanice CBS v důsledku kritického přijetí dvaadvacáté řady show Big Brother oznámila, že ve všech následujících reality TV pořadech, především v trojici vlajkových lodí Survivor, Big Brother a The Amazing Race, bude nadále obsazována alespoň polovina hráčů jiné než bílé barvy pleti a reorganizace se dočká i štáb. Toto rozhodnutí padlo uprostřed covidové pauzy a zároveň po jubilejních all stars sériích. Na návraty pořadů se tedy muselo nezvykle dlouho čekat, a navíc se s nimi neslo očekávání nové epochy. Epochy, která hlásá nápravu některých obnažených koncepčních nedostatků, jež doposud snižovaly férovost soutěžního aspektu způsobem, který odráží společenské nerovnosti.
(Ne)chtěně nastavené zrcadlo
V The Amazing Race spolu soupeří pevně určené dvojčlenné týmy bez dalšího členění a bez komplexních interakcí, oznámené změny tedy hru co do funkčnosti nejspíš příliš neovlivní. Zato Survivor a Big Brother nabízejí velmi komplexní „hypersocializační“ hru, založenou na co nejrychlejším a nejpevnějším vytvoření skupiny hráčů, kteří se navzájem podporují a prostřednictvím vyřazování likvidují konkurenci, až se nakonec obrátí proti sobě. Etnicita (konkrétně etnicita bělochů) se pak znovu a znovu ukazuje jako nejrychlejší, nejpřirozenější a nejpohodlnější způsob, jak vytvořit dominantní alianci. V pořadu Big Brother se tedy stalo pravidlem s tíživou nevyhnutelností sledovat, jak vilu v první polovině hry opustí prakticky všichni nebílí soutěžící. Ještě nikdy se nestalo, že by vyhrál Afroameričan.
Survivor se stejnému osudu zvládl s relativním úspěchem vyhnout díky tomu, že jsou hráči od začátku rozděleni na dva nebo tři kmeny, mezi nimiž vzniká základní rivalita. Později se přidaly „tribe swapy“, kdy až třikrát za jednu sérii dojde k promíchání hráčů. V důsledku těchto chaotických restrukturalizací je panteon vítězů etnicky bohatší. Problém je, že se tak současně narušuje možnost přirozené socializace, v níž spočívá duch celé show. Proto je důležité, že v polovině série dochází k rozpuštění kmenů a nastává individuální fáze hry. V ní se opět může objevit dominantní aliance, častěji však oproštěná od rasových stereotypů.
Větší potíž má Survivor s genderem. Zatímco v prvních dvaceti sériích byl počet vítězů a vítězek vyrovnaný, v druhé dvacítce začalo dominujících žen rapidně ubývat a v posledních deseti sériích jsme se dočkali jen dvou. Jde o důsledek posunu hry od čisté socializace k manipulaci s výhodami, které jsou poschovávány po ostrově a hráči je mohou na svých toulkách nalézt. Problém spočívá mimo jiné v tom, že vzhledem k principu uspořádání „ostrovní společnosti“ se od žen očekává, že se budou pohybovat v táboře, vařit a starat se o něj, zatímco muži chodí po ostrově, sbírají materiály na stavbu příbytku a hledají jídlo. Nepřekvapivě tedy drtivá většina výhod končí v rukou mužů. Ačkoliv zní tato na pohled až parodická jednostrannost „strážkyň ohně“ a „lovců“ bizarně, žádná žena si netroufne proti tomuto nepsanému statu quo vystoupit během hry samotné – nic není víc smrtící než stát se hráčem, o němž se ví, že chce aktivně hledat skrytou výhodu.
Konec dobrý, všechno dobré?
Survivor 41 a Big Brother 23 už se stihly odvysílat, takže víme, že z vily vzešel první afroamerický vítěz a z ostrova první vítězka po pěti letech (navíc Kanaďanka pocházející z Asie). Konzervativní část publika samozřejmě velmi rychle prohlásila, že si produkce zajistily vítězství „vhodných“ hráčů. Jenže tak průhledné to být nemůže – ačkoli tvůrci nepochybně zasahují do dění a ovlivňují je, zjevně nemají moc ukázat prstem na svého favorita a zajistit mu korunu. Kdyby byl průběh reality show pod kontrolou do takové míry, jak si myslí ti největší cynici, nemohly by se oba pořady dostat do aktuální tristní situace. Pokud by bylo v moci a zájmu producentů vyhnout se obviněním ze sexismu a rasismu tím, že by dopředu vybrali vítěze, udělali by to přinejmenším už před třemi lety.
V případě show Big Brother je vítězství Afroameričana nepochybně důsledkem změn v castingu, kdy nebílí hráči poprvé tvoří potenciální statistickou sílu. Ve starším článku (viz A2 5/2021) jsem vyjádřil domněnku, že změna je jistě pozitivní, ale nejspíš nebude stačit, protože rovný počet bílých a nebílých hráčů stejně povede k výhodě prvních, kteří jsou mnohem homogennější skupinou než ti druzí (už samo dělení na bílé a „ostatní“ je diskutabilní), a snadněji tedy utvoří megaalianci. Tehdy ale nešlo odhadnout, jak moc téma reprezentace hráče pohltí a s jakou otevřeností se především Afroameričané rozhodnou nepřipustit, aby vyhrál kdokoli jiný.
Big Brother je fascinující tím, že na rozdíl od ostatních reality show mají diváci přístup ke zhruba 80 procentům surového materiálu a mohou sledovat hráče téměř 24 hodin denně. To samozřejmě reálně dělá jen minimum lidí, tito jedinci ale mohou „feedy“ zprostředkovávat celé komunitě. Ve střižně tedy nemohou tak snadno mizet všechny kontroverze a nejde jen tak ohýbat narativ. Proto mohli diváci slyšet velmi otevřené debaty o tom, že si přítomní Afroameričané sice uvědomují principiální neférovost svého přístupu vůči ostatním ve hře, přesto ale považují za svou morální povinnost, aby se všech šest dostalo na samotný konec cesty. A podařilo se! Zatím nikdy se přitom nestalo, že by šestičlenná aliance utvořená v prvních dnech hry zůstala netknutá a zbavila se všech ostatních. Jde vskutku o bezprecedentní úspěch.
Velký bratr, velké problémy
Celý proces byl samozřejmě vnímán velmi kontroverzně. Žena, která celou alianci držela pohromadě a díky jejíž brilantní sociální manipulaci se podařilo (jakkoli to zní neuvěřitelně) před zbytkem vily po celou dobu afroamerickou alianci udržet v tajnosti, vypadla ze skupiny jako první. Pro své spoluhráče se stala tak velkou hrozbou, že nemohli připustit její případný postup k porotě. Až pak si diváci všimli, kdo zbyl. Bylo fascinující sledovat sestrojený mechanismus na cestě k jeho dominanci, závěrečná fáze hry však přinesla zklamání z toho, že individuální hráči jsou celkem neschopní a občas nesympatičtí, ba velmi nepříjemní lidé – mužští členové aliance se například najednou začali chovat velmi povýšeně vůči zbylým ženám (šovinismus je v reality TV vskutku konstantou).
Pro někoho šlo o obdivuhodnou ukázku koordinace a realizace společenského gesta, pro jiného to bylo nevhodné a nespravedlivé vůči většině hráčů. Tak či onak, 23. sezóna by nemohla mít takový průběh, kdyby nešlo o reakci na předchozích 22 sérií. Během nich měli bílí hráči privilegium drtivě eliminovat všechny ostatní, aniž by si toho museli všimnout, pojmenovat to a cítit se stejně provinile, jako se mnohdy cítila vítězná šestice v poslední řadě. Její základní taktika spočívala v utváření dvojic s někým mimo skupinu, dokud nebylo třeba vrazit mu nůž do zad. Mnohdy se stalo, že v této dvojici vzniklo upřímnější přátelství než uvnitř aliance, takže takřka každý týden musel některý z hráčů vyřadit někoho, koho měl upřímně rád a s kým mohl ve hře hypoteticky pokračovat, pokud by se rozhodl „zradit“. Někdy by tím i zvýšil své individuální šance na vítězství. Nikdo to ale neudělal. Kritici si nejspíš neuvědomují, o jak emocionálně náročnou volbu šlo. V mnoha ohledech je asi dobře, že Big Brother 23 je pravděpodobně nereplikovatelný. Jistě by nebylo dobré, aby se show proměnila v „rasové války“. Stejnou taktiku už ale nejspíš nepůjde uplatnit, pokud ji budou mít ostatní obyvatelé vily na zřeteli.
Přežijí jen ti s nejsilnější výhodou
Už bylo zmíněno, že Survivor není tak silně zatížen historií represe menšin. Vítězi už byli lidé všech největších etnik zastoupených ve Spojených státech, byť ne v poměru odpovídajícím složení hráčů. Problémem se však stalo znevýhodnění žen. Produkce se tedy pokusila systém výhod, jež je možné získat, upravit tak, aby nebyl tolik svázán s genderovými rolemi. A skutečně – vítězka nakonec získala nejvíc hlasů poroty právě proto, že v jedné ze závěrečných soutěží mohla uplatnit náskok a tím vyřadit největšího konkurenta, o jehož statusu favorita nikdo nepochyboval.
Afroameričtí hráči a hráči dalších etnik čelili i zde pokušení vytvořit velkou alianci, ale explicitně to odmítli – upřednostnili individuální vztahy napříč spektrem. Šlo však o další velmi náročné, až bolestné emocionální rozhodnutí. Do reality show totiž spolu se změnami vstoupily i nové naděje a hráči z etnických minorit cítili obrovský tlak, aby své komunity nezklamali. Vyřazovat „své bratry a sestry“ tak bylo pro mnohé zdrcující. Nakonec ale označili myšlenku „barevné aliance“ za nesportovní vůči duchu hry.
Obě stálice světa reality TV tedy vkročily do své nové éry velmi rozdílným způsobem. Big Brother má za sebou jednu z nejunikátnějších sezón, o jejímž sociopolitickém kontextu by se dalo dlouho diskutovat. Je zajímavější jako společenský akt než show zábavná na sledování. Sérii prostupovalo mnoho negativních emocí – nikoli kvůli náhodným konfliktům, ale v důsledku těžkých voleb, jež se někteří hráči rozhodli učinit. Survivor nabídl rovněž několik zajímavých vyjádření k „velkým otázkám“, ale do popředí postavil uvolněnou a zábavnou show. Společně tyto pořady tvoří zajímavou reflexi doby. Ani jeden už sice nehýbe celou společností, nesledují ho desítky milionů diváků jako na začátku století, přesto ale v určitých komunitách vzbuzují značný rozruch.
Autor je filmový publicista.