Ahoj Terminátore!

V listopadu 1989 ležel Jakub Polák v nemocnici s rakovinou. Odešel předčasně na revers a vrhl se do revolučních událostí: zakládal občanské fórum na svém pracovišti (v hotelu Budovatel), brzy se přidal k Levé alternativě, nově vzniklému pokusu o rehabilitaci levice v její radikální podobě kolem Petra Uhla a Egona Bondyho, a o něco později jej vtáhlo anarchistické hnutí. Stal se vydatelem a hlavním redaktorem klíčové tiskoviny hnutí, časopisu A­-kontra, a tváří mnoha protestních akcí, ať už to byly blokády McDonald’s či severočeské vesnice Libkovice, která padla za oběť těžbě uhlí, nebo boje s rasistickými skinheady, kteří se tehdy rozhodli ovládnout ulice a anarchisté byli jedni z mála, kdo jim v tom hodlali stát v cestě.

Někteří na něj dodnes vzpomínají jako na člověka, který je zasvětil do podvratných aktivit a tím jim otevřel celý nový vesmír, jehož součástí byly squaty, demonstrace a boj proti kapitalismu i rasistickým násilníkům. Jiní ho připomínají jako filosofujícího plebejce, který se bezmála pohádkově zastává utlačovaných. Další o něm mluví jako o zlém duchu českého anarchismu, člověku, který se neštítil manipulace či podpásových argumentů. A jeho texty z té doby dosvědčují všechny verze – řekl bych ale, že mnohem víc ty pozitivní. Zároveň jsou svébytným zrcadlem prvních dvou polistopadových dekád, z pohledu zdola a očima člověka, který byl v neustálém pohybu a společnost vnímal podobně: jako neustálou možnost hýbat se, měnit se a ukazovat nečekané tváře.

Bojovník

Udivoval vytrvalostí a nezlomností natolik, že se mu říkalo „Terminátor“ (také proto, že se zastal stejnojmenného filmu před estétskou kritikou). Dokázal strhnout proudem výmluvnosti jako samorostlý filosof, v něčem podobný obrazu pařížského anarchisty a „Sokrata pařížské chudiny“ Alberta Libertada, jak jej ve svém románu Náměstí republiky (1914) vykreslila Marie Majerová. Zároveň byl bojovníkem i v tom smyslu, že přemýšlel o taktice: o tom, jak zareagovat chytře, jak protivníka překvapit, jak vyhrát. Jak nebýt předvídatelný.

Časopis A­-kontra v jeho prvních pěti ročnících lze číst také jako různohlasou kroniku první poloviny devadesátých let. Zrcadlí pohled tehdejšího anarchistického hnutí, které bylo ranou radikální opozicí vůči kapitalismu i zastupitelské demokracii, proti konzumní společnosti i erupci rasismu v ulicích. I se vší radikální opozičností ale sdílelo hnutí něco podstatného z ducha doby: ono neuvěřitelné zrychlení času, nadšení a opojení z různých možností a snahu rychle a smysluplně se v nich zorientovat. Protest proti západní konzumní kultuře se tu neodehrával z pozic zastydlého kvazikultivovaného nacionalistického maloměšťáctví, byl spojen s otevřeností vůči západní kontrakultuře a s ekologickým uvědoměním. Někdy byl anarchismus vnímán jako limita étosu svobody charakteristického pro ony roky.

Jakub Polák se opakovaně vracel k etymologii slova hnutí: zdůrazňoval pohyb, dynamiku v jeho základu. Právě to pro něj hnutí znamenalo také především – nikoli řadu stoupenců jednoho názoru, ale dynamický mnohohlas, který dokáže posouvat sám sebe i společnost, v níž působí. Přesvědčivé bylo takové pojetí i proto, že odráželo něco, co už dvakrát zažil: jednou jako středoškolský čtenář Literárních novin v roce 1968, bouřící se proti zkostnatělosti gymnaziálních profesorů, a především pak jako účastník deseti strhujících dnů, kdy se společnost bránila tankům sovětských okupantů (Jakub často zmiňoval, že se v davu tehdejších Pražanů jako šestnáctiletý poprvé setkal se zápalnými lahvemi, tzv. Molotovovými koktejly). Když na roky 1968 a 1989 vzpomínal, ten druhý pro něj byl spíš vybledlým stínem prvního – v šedesátých letech skutečně zažil společnost v pohybu a zároveň nadšenou pro lepší, humanistický socialismus.

Vztah k roku 1989 byl mnohem ambivalentnější: v A­-kontra nadšeně podtrhl Bondyho výrok, že chyba nebyla, že lidé šli na náměstí, ale že z nich příliš brzy odešli. Sám byl nadšený především z generální stávky, litoval jen jejího omezeného a symbolického charakteru, právě tak jako jejího vytlačení z obecné paměti. Polistopadovou dobu ostře kritizoval, protože cítil, že možnosti přítomné v okamžiku společenské změny byl zmařeny.

Jeho celoživotní vášní byla architektura, kterou nemohl studovat. Podílel se na různých stavbách před revolucí i po ní a nadšení pro tvořivé rozumění prostoru přenesl i do squat­terského hnutí, kterého se účastnil. Bydlel ve starém domě v holešovické ulici Pplk. Sochora. Většinu jeho nájemníků ještě před revolucí přestěhovali na sídliště a dům se měl přestavovat – po revoluci tak byl skoro prázdný. Postupně se stal jedním z prvních squatů.

Pamatuji se na ten dům. Byl trochu omlácený a neuměle na něm bylo napsáno, patrně rukou nějakého rasistického skinheada: „Polák bude vyset.“ Některý z ironických obyvatel k tomu dopsal: „A kdo ho vyseje?“ Dveře šly otevřít snadno a člověk se ocitl v průchodu s mříží, většinou tmavém. V době bez mobilních telefonů znamenala absence zvonku buď nutnost předchozí domluvy – anebo častěji nutnost čekat, až bude procházet někdo z obyvatel domu. Na šedivých a oprýskaných zdech svítilo pestrobarevné graffiti: slovo „ŽIVOT“ – písmeno O bylo vyvedeno jako veselá tvář čerta pokušitele s vyplazeným jazykem a s rohy.

V roce 1997, když zesílily tlaky na vystěhování, vybojoval Jakub Polák pro sebe a squattery náhradní objekt v ulici Za Papírnou 7. Právě v tomto holešovickém domě byla v jeho jednopokojovém bytě i obnovená redakce A­-kontra.

Iniciátor

Jakubova účast v anarchistickém hnutí v sobě měla jeden složitý rozměr: byl o generaci starší než drtivá většina jeho účastníků. To mu dávalo zvláštní roli a podivnou převahu nad ostatními, ještě zesílenou jeho nasazením. Uměl využívat svou zkušenost a dokázal strhnout svou výmluvností. Uplatňoval přitom všechny možné argumenty včetně těch, které rozhodně nebyly férové. Pro nové a nové skupinky mladých byl iniciátorem, zasvěcovatelem do různých myšlenkových proudů a především do praxe. Lidé v hnutí prožívali paralelně první lásky a první policejní zatčení. Pozice staršího spolubojovníka, který prožívá stejné protestní akce se mnou, ale je mnohem zkušenější, umí na situace často rychleji a lépe zareagovat, rozumí zákonům, zvládne najít chytré cesty zápasu s rasisty, a navíc dokáže pohotově odpovědět policajtům, je pochopitelně silná. Jakub Polák se nestal mediálně provařeným „vůdcem anarchistů“ náhodou. Otevřel desítkám mladých lidí v anarchistickém prostředí nové světy a způsoby, jak mluvit o věcech. Pochopitelně to vytvářelo určitou nerovnováhu.

Jáchym Topol kdysi popsal určité rozpaky nad tím, když viděl další generaci náctiletých obklopovat Egona Bondyho – připomínali mu jeho vlastní obdiv a musel se ptát: Co přesně vede někoho k tomu, že je celý svůj dospělý život zasvěcovatelem mladších, klade si spolu s nimi znovu a znovu základní otázky, které by přece už člověk v určitém věku měl mít „vyřešené“ a „odžité“? Není v tom vedle značné otevřenosti také ne­­ochota nechat se zpochybnit sobě rovnými? Nebo vůle neustále kázat a strhovat? Těžko říct. Je tu ale i jiná otázka: Jak takový vztah iniciace k anarchismu může skončit? Kdyby šlo o náboženství, dávala by snad ­smysl doživotní úcta k zasvětitelskému guruovi, u anarchismu, založeného na zpochybňování všech autorit, ale bylo něco takového víc než absurdní. Učil revoltovat, takže mohla být jediným dobrým výsledkem jeho zasvěcující pedagogiky anarchie nakonec revolta – proti němu samotnému.

Setkání a rozchod

V době nejdivočejších počátků českého anarchismu jsem byl dítě. Nemohu tedy vyprávět o Jakubově roli v době, kdy se asi nejvíc naplno projevovaly jeho dobré i špatné stránky – o tom, jak s obrovským nasazením rozvíjel anarchistický časopis, spoluzaložil squat a bojoval s rasistickými skinheady; ani o tom, jak velmi manipulativními prostředky rozbil Levou alternativu a zapletl se do podivných dohod s některými komunistickými politiky. Setkal jsem se s Jakubem Polákem až jako čtrnáctiletý v roce 1996. Byl jsem tehdy mladé a dychtivé anarchistické ucho a chodil za ním do squatu. Snil jsem o tom, že obnovíme časopis A­-kontra, který zanikl pár let předtím. Polák mi tehdy zdůraznil, že pokud chci dělat časopis „alternativních aktivit“, znamená to víc než psát – znamená to účastnit se a být duší těch aktivit. A také to, že je potřeba ještě chvíli počkat, než budou promlčeny dluhy pražským tiskárnám…

Časopis jsme nakonec obnovili, s partou podobných náctiletých nadšenců. Scházeli jsme se u Jakuba v jeho squatterském bytě, ale většinou bez něho, byl obvykle někde na cestách za svými kauzami. Když jsme skoro dodělali číslo a připravili sazbu na jeho pravěkém počítači v už tehdy zastaralém programu AmiPro, Jakub časopisu dodával (s nůžkami a lepidlem) rozevlátou grafickou podobu. Na poslední chvíli občas k některému článku připsal jízlivou glosu, kterou si čtenáři mohli přečíst spolu s textem. A pak jsme trávili dlouhé hodiny u ofsetové tiskárny, z níž vyjížděly stránky nového čísla. Sem tam se starý stroj zasekl, Jakub Polák do něj kopal, krásně klel a všemožnými způsoby se jej snažil spravit.

Mnozí v redakci nebyli s takovým fungováním příliš spokojeni, zejména pokud se stávali předmětem Polákových sžíravých glos. „To má být anarchistická redakce, když tu má někdo poslední slovo?“ rozčilovali se. Dlouho jsem v tom nějak udržoval rovnováhu, ale bylo to obtížné. Jakub se také názorově vyvíjel, s tím, jak se věnoval aktivismu u soudů, zdálo se nám, že se trochu odcizoval anarchismu ve prospěch hledání možností, jak rehabilitovat demokratický stát. Zásadní kritika systému se vytrácela, když musel své postoje na každodenní bázi obhajovat u státních institucí. Také jeho vztah s Janou Chalupovou z Havlovy hradní kanceláře, který měl řadu tragických rozměrů a také svoji velikost, nám Jakuba odcizoval. Byli jsme asi trochu opilí vlastním radikalismem a připadalo nám, že začíná být víc demokrat než anarchista.

A pak přišla situace, která přiměla ke vzpouře i mě: desítky anarchistů napadly v březnu 2001 neonacisty, kteří měli zakládající sjezd své strany Národně sociální blok. Policajti nás prohnali po vršovických ulicích a zakročili nebývale brutálně, jednomu mému kamarádovi vymlátili zuby. V novinách jsem si pak přečetl, že se „šéfredaktor A­-kontra“ (nikdy jsme žádného šéfa jako anarchistický časopis neměli a bylo to pro nás důležité) od akce svých „kolegů“ rozhodně distancoval a dokonce měl potřebu říct: „Zákrok policie považuji za přiměřený.“ To byl moment, kdy si celá redakce řekla „dost“ – proč za nás má mluvit někdo, kdo s námi tak zásadně nesouhlasí a ani si nezjistí, co se stalo?

A tak jsme Jakuba Poláka slavně a dost upatlaně vyloučili z redakce časopisu, jehož duší tak dlouho byl. Reagoval na to velkoryse: dál nás nechal tvořit časopis ve svém bytě v centru Za Papírnou, kde jsme se scházeli ještě skoro rok, dál rozjížděl další a další ojedinělé aktivity a při nejbližší příležitosti nás do nich zase vtáhl.

Myslím, že dnešní aktivistické ­prostředí, mnohem citlivější k vnitřnímu nastavení a „mikrofyzice moci“, by mu dokázalo nastavit meze daleko jasněji. Zároveň by se tím možná připravilo o některé hraniční zkušenosti, které nás někam posouvají, i když se nevejdou do korektního vymezení správného aktivismu.

Plebejský intelektuál

Když existovala nějaká nepříjemná pravda, mohli jste si být jisti, že vám ji Jakub vmete.

Miloš Zeman kdysi popsal, jak se baví tím, když se lidé ptají, zda je plebejec, nebo intelektuál – nechápou, že může být obojím, že je plebejským intelektuálem. Pojmenoval tím určitý lidský typ a je celkem jedno, že se mu sám zpronevěřil: typ rozumujícího, filosofujícího plebejce, který dokáže vyzrát na pány, protože se naučil mluvit jejich řečí, i když jim zároveň nevěří ani zlámanou grešli. V české literatuře ten typ asi nejlépe vystihuje Franta Habán ze Žižkova (1923) Franty Sauera. V polistopadové éře ho pak mnohem lépe než Zeman ztělesňoval právě Jakub Polák. Nebo možná ještě jinak: zatímco Zeman zkombinoval plebejství s arogancí charakteristickou pro některé intelektuály, v Polákovi se obrovská zvídavost, chuť přicházet věcem na kloub a dívat se pod povrch, a otevřenost k různým lidským světům i životním pravdám spojily s plebejským odporem k poznání pro poznání a především ke všemu intelektuálskému natřásání, demonstrování intelektuál­ní převahy.

Jeho nasazení bylo po jistou dobu umožněno také tím, že měl v prvních polistopadových letech invalidní důchod. Byl tak jedním z posledních „invalidních sourozenců“ popsaných Egonem Bondym, lidí, kteří své vyřazení ze společnosti a opovrhovaný status využili k tomu dělat něco, co má na rozdíl od velké části výdělečné práce smysl. Chodil snad vždycky ošuntěle oblečený a často i špinavý a nemytý. Kašlal na svůj zevnějšek. Uměl krásně pohrdat vymydlenými a navoněnými lidmi.

Přitom nebyl žádným čítankovým hrdinou. Za minulého režimu byl ve vězení nikoli za politické delikty, ale za „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“.

Jednou z jeho nejdůležitějších vlastností byla empatie i k těm nejupozaděnějším, u nichž vždycky lze najít dost „objektivních důvodů“, proč si za své marginální postavení „mohou sami“. I v mikroprostoru anarchistického hnutí byl podezřívavý vůči různým aktivistickým elitám, které v něm většinou přirozeně vznikaly, a byl hodně otevřený k jedincům divným, konfliktním a problematickým – k lidem na okraji okraje. V prostoru české společnosti se pak Jakubův důraz na solidaritu lidí dole projevoval zejména důrazem na sounáležitost s nejutlačovanější menšinou v Česku – s Romy.

Přítel Romů

Už zkraje devadesátých let dokázal rázně poslat do háje některé lidi motající se kolem anarchistického hnutí, u nichž se zároveň projevovaly rasistické předsudky, konkrétně Davida Macháčka a Kláru Mžikovou (brzy pak změnili stranu a našli se ve Vlastenecké frontě fašistických skinheadů). Vmetl jim: Dojímáte se nad osudem indiánů, a k českým Romům se chováte rasisticky? Možná, že vaše vnoučata se jednou budou podobně debilně dojímat nad pozůstatky úžasné a autentické kultury Romů…

Spolupracoval s Romy v různých iniciativách od počátku devadesátých let, nejvýrazněji se proslavil aktivitou kolem soudů s pachateli rasistických vražd, které se policie snažila zamést pod koberec. Kauzám, z nichž nejvíce proslula vražda Tibora Danihela v Písku, věnoval roky práce a výrazně přispěl k demaskování rasistických skinheadů i nečinnosti státu. Když se pak přístup změnil a stát se v nultých letech rozhodl pro přísné trestání vybraných obětních beránků, i na to Jakub reagoval. V kauze vraždy svitavského Roma Oty Absolona došel k závěru, že údajný vrah Vladimír Pechanec je nastrčenou postavou, vraždu ve skutečnosti spáchal někdo jiný, ale policie se to rozhodla hodit na „známou firmu“. Anarchista se zastává rasistického vraha, zněly skandalizující reakce lidí uvažujících v duchu dobro versus zlo – rovná se naši versus cizí.

Polák bojoval proti bagatelizaci rasistických vražd, jeho úvahy byly ale mnohem dalekosáhlejší. Po roce 1994 srovnával české Romy s mayskými bezzemky v Chiapasu s tím, že právě ti nejméně privilegovaní se mohou vzbouřit, pokud před sebou uvidí smysluplnou a atraktivní vizi. A tu jim chtěl nabídnout – vizi romské samosprávy v oblastech s romskou většinou, která jim dá sebeurčení a důstojnost. Měli jsme o tom své pochybnosti: jak zajistit, aby „romská samospráva“ jen nezvětšila moc mafií a samozvaných vůdců? Nebude to další prohlubování separace od většinové společnosti? Ale Polák uměl argumentovat skutečně zapáleně a všechny námitky odrážet.

Nejohnivěji ovšem reagoval, když měl pocit, že se někdo solidaritě s Romy alibisticky vyhýbá. Když jsme zakládali iniciativu Pro­Alt, chtěli jsme ji zaměřit na odpor proti neoliberálním reformám Nečasovy vlády a na obranu přerozdělování a společenské solidarity. Nechtěli jsme přidávat další témata, která by již tak dost širokou agendu ještě více roz­mlžila. Když jsme se snažili Jakubovi vysvětlit, že diskriminaci romských dětí ve školách by mohla uchopit spíš jinak postavená iniciativa, kterou rádi podpoříme, rozlítil se na nás jako na pokrytce bránící pouze střední třídu. Připomněl povídku Ursuly Le Guinové Ti, kteří odcházejí z města Omelas (1973), v níž je štěstí všech vykoupeno mučením jednoho dítěte. Váháním, zda jednání ve prospěch těch nejpotřebnějších zapadá do „koncepce“ naší iniciativy, jsme se pro něj ocitli v roli těch, kteří mučení dítěte pro své pohodlí akceptují…

Epizodně se Jakub Polák stal dokonce šéfredaktorem časopisu Amaro Gendalos. Dopadlo to celkem předvídatelně: z časopisu se pokusil udělat živé médium romského hnutí, utkal se ve své roli zejména se starostou Slaného, který uplatňoval „nulovou toleranci“ vůči Romům dlužícím městu, a také s vládním zmocněncem pro lidská práva Janem Jařabem. Časopis uchopený bojovníkem zakrátko přišel o státní dotace…

Poslední zápas, poslední spor

Ještě skoro na smrtelné posteli organizoval aktivity na pomoc Romů v ostravské ulici Přednádraží. Jakub střídavě chodil na vyšetření, která měla říct, zda jeho rakovinu přece jenom ještě půjde operovat (brzy se objevily metastázy, které tuto poslední naději zmařily), a vyjížděl do Ostravy, kde v zoufalé situaci žily desítky romských rodin, které se rozhodly neodejít, i když je město chtělo vystěhovat. Metastázy prorůstající jeho tělem mu nezabránily budovat co nejširší koalici – vtahoval do boje squattery, pražské anarchisty, místního aktivistu Kumara Vishwanathana, ostravský ProAlt i tamní autonomní scénu (s taktem sobě vlastním ji hned na úvod obvinil z rasismu). Nadchl se pro záchranu těch rodin, ale ozvala se v něm i vášeň architekta a bojoval také za záchranu tamních vzácných drážních domů.

Jezdili jsme do Ostravy, squatteři zde postavili šapitó, lepili jsme s místními Romy plakáty po městě, snažili se bavit místní děti. Jakuba jsme ale spíš zklamali: představoval si, že zorganizujeme mezi domy v Přednádraží občanské shromáždění, kam nějak přivlečeme ostravské občany a přesvědčíme je k solidaritě s místními Romy. Nevěděli jsme jak. Z města jsme cítili nepřátelství nejen k Romům, kteří bojují za svá práva, nýbrž i k Pražákům, kteří jim přijeli pomáhat. Ale třeba jsme ty předsudky jen posílili vlastním očekáváním. Než nám vyčetl, že jsme to neudělali, tak nás vlastně ani nenapadlo, že bychom to udělat měli a mohli…

A pak jsme se potkali u něj doma (přesněji u Jany Chalupové), když svolal aktivistickou schůzku ke svému bezmála úmrtnímu loži, což jsme všichni věděli, ale úplně jsme si to nepřipouštěli. Nechal všechny čekat, ať si vyposlechneme rozhovor, v němž možnými i nemožnými argumenty přesvědčoval Kumara Vishwanathana k další a další aktivitě. A pak jsme řešili, co dál – a střetli jsme se. Hájil jsem podporu rodin přesně do bodu, kdy budou samy schopné a ochotné v domech dál zůstávat. Vnímal jsem naši roli hlavně jako podpůrnou (hrálo v tom roli, že jsem se vůbec necítil na větší nasazení). Pro Jakuba to byl nepřijatelný defétismus – pokud dané rodiny budou chtít z obhajovaných domů odejít, je třeba bojovat proti jejich demolici stejně, určitě se najde hodně jiných lidí, kteří v nich budou chtít bydlet! „Ty už seš prostě demokrat, ne anarchista!“ vmetl mi tehdy nakonec Jakub do tváře. „Chceš se jenom tupě přizpůsobovat tomu, co lidi chtějí, a ne je rozhýbat, změnit!“

Přišlo mi to tehdy nespravedlivé. Co jiného má být anarchismus než obrana těch dole a zároveň respekt k jejich názoru, ono malatestovské „naučit utlačované bránit se utlačovateli“, ale především s respektem k tomu, co sami utlačovaní chtějí? Bez nějakého přemoudřelého předvoje, který to ví za ně a pokračuje v boji i s jinými lidmi, jako kdyby byli zaměnitelní! Až později jsem si uvědomil, že měl mnohem víc pravdy, než jsem si byl v tu chvíli schopný připustit – v tom, že anarchismus v sobě má silný prvek předvoje, který chce měnit lidi bez ohledu na to, co si zrovna přejí; i v tom, že jsem asi tehdy anarchismus už spíš opouštěl.

Autor je politolog a publicista.