„Nemoc není metaforou a nejpravdivější způsob, jak k ní přistupovat – a jak stonat –, je co nejvíce se oprostit od metaforického myšlení a ubránit se před ním,“ napsala v jednom slavném eseji Susan Sontagová. Už dva roky se ale nedokážeme chránit ani před virem SARS-CoV-2, ani před jeho metaforami. Mytické figury se šíří rychlostí kýchnutí, protože – jak si můžete přečíst v eseji barcelonského spisovatele Jorge Carrióna: „Dřív než pandemie sáhne po tělech jednotlivců, dotkne se kolektivní imaginace.“ A řada děl světové literatury mu dává za pravdu. Od Krále Oidipa přes Dekameron až k Lásce za časů cholery. I když má řada lidí dojem, že psát a číst se dá vždycky, literární život se na určitou dobu zastavil. Objevily se však nové formy života na sociálních sítích a spolu s tím i řada paradoxů. Z influencerů se stali online pedagogové, kteří zatraktivňovali povinnou četbu třeba tím, že kuchařskou celebritu nechali rekapitulaci děje Lorcovy Krvavé svatby prokládat vařením svíčkové. Některé problémy literatury nouzového stavu jsme se pokusili v tomto čísle zprostředkovat: jedná se například o souvislost čtenářství s materiální rovinou literatury, absenci globálních perspektiv či rozpačitá svědectví spisovatelů a spisovatelek hledajících odpověď na otázku, jaké funkce by literatura měla v situaci ohrožení plnit. Součástí čísla je i čtyřstránkový blok věnovaný pomyslnému otci českého porevolučního anarchismu Jakubu Polákovi, od jehož úmrtí právě uplynulo deset let. Do Ádvojky občas psával a někteří z redaktorů dodnes vzpomínají na to, jak se vždy rozčiloval nad tím, že rubriky u nás na rozdíl od anarchistických periodik mají limitní počet znaků. V nadcházejících podzimních dnech vám přejeme pevné zdraví a imunitu vůči virům i metaforám.