„Léto je skoro pryč,“ zpívá v rádiu Jim Morrison a já, místo abych si jako obvykle v takové situaci připomněl, že nemám rád The Doors, myslím na to, že je to pravda. Moje léto vlastně bylo pryč dřív, než vůbec začalo. Bezstarostný letní čas jsem letos zažíval pouhý týden v srpnu, během čundru po Karlovarsku. Ani sebevětší radost ovšem není bezbřehá, stejně jako jezero Medard poblíž Sokolova, jedna ze zastávek našeho výletu. Vybavuje se mi, jak jsem začátkem devadesátých let stál u silnice a zíral do obří jámy hnědouhelného dolu – byl jsem v Sokolově na návštěvě u příbuzných, kteří mi jako správní hostitelé chtěli ukázat hlavní chlouby jejich okresu. Teď zírám na největší rekultivační jezero u nás a jímá mě podobná závrať jako tehdy. Není úplně snadné se k němu pěšky dostat, ale když zvolíte správný čas, například nedělní podvečer, odměna stojí za to: ocitnete se v místě, které jako by patřilo jen ptákům, hmyzu a rybám. Po koupání při zapadajícím slunci vyrážím do nízkého borového lesa pro dřevo na oheň, přítelkyně mezitím staví stan. Vracím se s notně poupravenou představou o ráji bez lidí. „Vůbec si nemusíme dělat starosti se změnou klimatu,“ říkám popuzeně, zatímco připravujeme ohniště. „Dřív než se tu stihneme usmažit nebo umřít žízní, se stejně všichni utopíme v hajzlpapíru…“ Lamentaci nad toaleťákovou apokalypsou jsem schopen utnout teprve ve chvíli, kdy si přítelkyně přede mnou mlčky stáhne kalhotky, vyčurá se, oklepe z rozkroku kapky moči dlaní a tu si pak otře o moje rameno. To mě uklidní natolik, že si opět dokážu užívat krásný večer na výjimečném místě. Cítit se dobře je někdy hrozná dřina a potvrzuje se to hned další den, když se nazí vyhříváme na břehu v dopoledním slunci a máme pocit, že si můžeme dovolit úplně cokoli. Vyruší nás trojice cyklistů, tatínek se dvěma holčičkami. Když nás míjejí, slyšíme, jak muž říká: „Holky, tady to jednou bude jako v Dubaji. Postaví se tu hotely, restaurace, různý atrakce…“ „To sem pak budeme jezdit častějc!“ zaplesá jedno z dětí a já začnu v duchu poměřovat les posetý toaletním papírem s představou toho, co jsem právě zaslechl. Pomalu se už smiřujeme s tím, že nám projíždějící rodinka zkazila ráno, když se z dálky ozve: „My s maminkou se toho ale už nedožijem…“ Tak přece nějaká naděje!