Pandemie covidu odhalila ekonomickou a materiální rovinu literatury. S proměnou toků surovin, peněz i výrobků došlo i ke změně rozložení sil na knižním trhu. Jak s knižním trhem, aktuálně ochromeným i ekonomickou a energetickou krizí, souvisí podpora čtenářství a sociálně prostupné vzdělávání?
Kresba David Böhm
K pozitivním důsledkům pandemie patří bezesporu to, že se začalo mluvit o materialitě knižního trhu. Vznikla oborová organizace Platforma Knihex, která se později přerodila v Asociaci malých nakladatelů a knihkupců (AMANAK), a média začala důsledněji rozlišovat mezi vydavatelskými giganty a malými podniky. Výhled do budoucna ale není vůbec růžový. Když Laurent Binet dostal loni na Světě knihy otázku, jestli napíše knihu o covidu, odpověděl, že spíš ne, protože se jedná o téma, které nikoho nebaví. Psát o knižním trhu v době covidu je podobné: opakují se stále stejná fakta, jen se měsíc od měsíce ukazují v pesimističtější perspektivě. Zatímco počátek pandemie se nesl v optimistické atmosféře, spojené s úlevným odtržením od světa, a poptávka po knížkách stoupala, nyní je před osudem levného otopu může zachránit snad jen rostoucí cena.
Papír na příděl?
Nárůst cen byl v první řadě způsoben nedostatkem základní suroviny – papíru. Mezi známé příčiny této krize patří nejen omezení dodávek kontejnerovou dopravou z Číny (a obecně zvýšení cen dopravy), ale také například radikálně zvýšená poptávka po celulóze, jež se používá nejen k výrobě papíru, ale také k výrobě roušek a dalších hygienických potřeb. Některé linky na výrobu papíru se také poměrně rychle přeorientovaly na výrobu obalových materiálů, kterých bylo s nárůstem nákupů přes e-shopy také potřeba mnohem více. Kartonové obaly potom zaplavily kontejnery na tříděný papír v množství, které už v současných podmínkách není možné zrecyklovat. A tak sice nemáme papír, zato ale produkujeme spoustu papírového odpadu, který čeká jen na to, až někdo vymyslí, jak ho zpracovat. K těmto pandemickým důvodům se přidaly ještě další, které přišly s válkou na Ukrajině: Rusko bylo nikoli nevýznamným dodavatelem papíru na evropský trh, rostoucí ceny energií potom samozřejmě ovlivňují i cenu výroby knih.
Nakladatelství se perou o možnost tisknout, prodloužily se lhůty potřebné k vytištění knihy – z jednoho měsíce až na tři. Cena za jeden výtisk se zvedla o dvojnásobek, což se nutně promítá do ceny, kterou poté vidíme na pultech. Materialita knižního trhu je něco, co bylo dlouhou dobu přehlíženo, nedostatek papíru se zmiňoval zejména v souvislosti s centrálním plánováním socialistického hospodářství, potažmo s kontrolou toho, co se tiskne, a s cenzurou. V polistopadové společnosti už k němu nikdy nemělo dojít. Kapitalismus nám sliboval vyrovnání nabídky a poptávky, pandemie ale ukázala, že pokud přijde krize, která naruší třeba jen některé řetězce výroby a přepravy, pocítíme ji všichni. Nikdo sice nebude cenzurován, na rozložení sil v rámci knižního trhu to ale může mít dlouhodobý vliv.
Mezi uměním a ziskem
Jeden z důležitých faktorů, který tato situace obnažuje, spočívá v provázanosti knižního trhu s fungováním celé ekonomiky. Jak v rozhovoru v tomto čísle připomíná Anna Štičková [viz s. 21], literatura patří k relativně nejméně dotovaným složkám umění. Zvyšování cen energií bezesporu ovlivní i divadlo nebo výtvarné umění, ve většině případů ale tato odvětví nejsou závislá na tržní situaci tolik jako právě literatura. Během pandemie se radikálně proměnily dlouhodobě ustálené toky surovin, peněz a výrobků a na knižní trh to muselo dopadnout zásadně. Pokud dříve existovaly lodě upravené na knihařské linky, na nichž se cestou do Evropy dodělávaly knihy, aby se ušetřil čas, nyní se šetří spíše na palivech a samotných surovinách. Setkala jsem se s názorem jednoho tiskaře, že do budoucna budeme muset slevit ze svých nároků na kvalitu tisku. Třeba se opět dočkáme dvojích edic, pro chudé a pro bohaté, jak je známe z první republiky.
Provázanost knižního trhu s dalšími ekonomickými odvětvími s sebou přináší i obtížnější možnosti státní podpory. Pokud se nyní mluví o statusu umělce, je obtížné rozhodnout, kdo by na něj měl mít nárok a kdo ne. Ale nejde jen o nejednoznačnost definic jednotlivých knižních profesí, nýbrž také o kategorizování samotné literatury. Pokud se podíváme na pravidelný newsletter, který rozesílá Svaz českých knihkupců a nakladatelů (SČKN), zjistíme, že z týdne na týden vychází až nesmyslné množství knih, jejichž kvalita je velmi různá. Kde ale leží ona magická hranice mezi kvalitní literaturou a brakem? Jestliže si je někdy schopná na sebe vydělat i umělecky zajímavá tvorba, jak rozdělovat dotace ministerstva kultury?
Podpořit ekosystém
Při růstu inflace i cen energií se literatura a kultura obecně pravděpodobně stanou prvními položkami, na nichž budou rodiny šetřit. Zvlášť pokud se budou zdražovat i knihy podobným tempem jako doposud. Situaci tedy příliš neprospěje ani případná podpora vydávání knih, protože si jejich koupi bude málokdo moci dovolit. Obávám se, že v tomto případě nepomohou pobídky směřované ke koncovým spotřebitelům, tedy čtenářům, formou slevových kupónů rozdělovaných ve školách, jak je prosazuje například SČKN. Musíme počítat s tím, že literatura se stane pro určitou část společnosti jednoduše cenově nedostupnou.
Řešením může být podpora institucí, jako jsou knihovny, školní knihovny nebo i lokální knihkupectví, což by ale vyžadovalo odvahu k systémovým opatřením. A také jistý typ představivosti. Na debatě, kterou 5. září uspořádal v Knihovně Václava Havla AMANAK, zaznívaly například z úst Jana Jiterského z MŠMT dobře známé argumenty, že pro podporu čtenářství potřebujeme zejména jednotlivé učitele, kteří mají o literaturu zájem. Rozhodně bych nechtěla bagatelizovat důležitost osobních kvalit učitelů, na druhou stranu toto není typ uvažování, který bychom chtěli slyšet od ministerského úředníka.
Řádné knižní hospodaření
Revizi by si nepochybně zasloužilo chápání klauzule „s péčí řádného hospodáře“, která se v posledních letech začala ve státní správě vykládat takřka výhradně ekonomicky. Knihovny, školy a další instituce tak musí například zohledňovat zejména cenu zboží, nikoli například to, jestli distributor nakladateli řádné zaplatí. Přitom by se péče řádného hospodáře měla řídit zejména logikou samotných institucí. Pokud je jedním ze základních poslání školy vyrovnávat sociální rozdíly a umožnit sociální prostupnost společnosti, měla by se politika ministerstva školství soustředit zejména na strategie, jak tohoto cíle dosáhnout. Stejně tak by ministerstvo kultury mělo na jedné straně zajišťovat dostupnost kultury pro co nejširší vrstvu obyvatel a na straně druhé poskytovat umělcům a celkově umělecké sféře stabilní prostředí pro tvorbu. Literatuře (ale zřejmě i jiným odvětvím) by v této ekonomicky nejisté situaci pomohla zejména možnost dlouhodobého plánování alespoň na několik let, a ne z roku na rok, jak tomu bylo doposud.
Diskuse o statusu umělce by ale mohla přesunout pozornost od jednotlivých výstupů (knih nebo časopisů) k samotné literární scéně. Ta je provázaná podobně jako globální ekonomický systém. Pokud tedy chceme podporovat čtenářství, neobejde se to bez funkční infrastruktury v podobě nakladatelů, knihkupců a knihoven, včetně těch školních. Zapálení jednotlivci jsou sice důležití, dobrá literatura se ale rodí ze společné matérie celé literární scény, nikoli jen v individuálních osvícených myslích.
Autorka je komparatistka.
Článek je součástí projektu Return to the future – art, culture and new media in Central Europe after the pandemic, spolufinancovaného vládami Česka, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím Mezinárodního visegrádského fondu.