minirecenze

Viktor Špaček

Čistý, skromný život

Host 2022, 182 s.

V povídkách druhého prozaického souboru básníka a výtvarníka Viktora Špačka pronikáme do útrob tíživých životů, většinou mužských, které se ocitají ve své druhé půli. Autor chirurgicky zkoumá odvrácenou stranu vztahů, okoralost ducha a stárnutí. Vycizelované fragmenty každodenních bojů odhalují lidská nitra, v nichž jsou ukryty bolest a strach. Hrdinové se snaží zaplnit prázdnotu, která se jim nepozorovaně vkradla do životů, a bojovat s rezignací, erozí identity či odcizením. Vnitřní napětí próz často plyne z náhlého zjevení, během něhož je otupělá rutina narušena a postavy nahlédnou pravdu své vlastní situace. A připadají si přitom „jak dům, ve kterém se utrhl výtah a z jedenáctého patra padá šachtou dolů“. Špaček zvládá v krátkém textu postihnout tíhu okamžiku i ponor do existenciálních hlubin, ve dvou delších povídkách pak nastiňuje příběh vztahu a s ním související rozklad osobnosti. Knihu můžeme chápat i jako příspěvek ke krizi mužství: muži jsou zde slaboši žijící vedle schopnějších partnerek, přičemž nejsou schopni splnit ani nároky, které kladou sami na sebe. Své životy udržují navyklými rituály a zoufalým potácením v dávno mrtvých vztazích. Špaček je ke svým antihrdinům soucitný, ale zároveň je nemilosrdný v popisu jejich žalostného bytí, jímž vane prázdnota ovoněná zbytky naděje. Celé to dobře shrnuje „nejvyrovnanější člověk v Praze“ v povídce Zásuvka: „Možná žiju ve světě bez bouřek, ale třeba jsem v oku hurikánu. Znám zběsilé víry vzduchu, které dokážou člověka rozmetat, než bys řekl švec: stačí natáhnout ruku.“

Karel Kouba

Jan Štifter

Paví hody

Vyšehrad 2022, 320 s.

Českobudějovický publicista Jan Štifter (nar. 1984) dosud nepatří mezi známá literární jména, avšak počínaje novelou Kathy (2014) vydal již pět prozaických titulů, s výjimkou debutu všechny ve zdařilé edici Tvář nakladatelství Vyšehrad. Autor se v nich věnuje osobním nebo rodinným příběhům zasazeným do českých dějin 20. století. V řemeslně zvládnutých textech s promyšlenou kompozici se postupně usazovalo příznačné tematické schéma: smírné soužití různých národností za první republiky – krize třicátých let – tragédie druhé světové války – ještě větší tragédie poválečných odsunů. Všechna tato témata se navíc rozbíhají do několika časových rovin, jak už jsme při četbě historických próz z nedávné minulosti zvyklí. Paví hody však naznačují, že Štifter je schopen z této rutiny vystoupit, což výrazně podporuje i jeho vykročení z jihočeského regionu. Centrem dění je tu východočeské městečko Horní Jelení, respektive rodina Janebových. Nejvíce pozornosti je věnováno synu Janovi, který se rozhodne s kamarádem Otou za války odejít na Slovensko a pomáhat při přípravě protifašistického povstání. Se změnou prostředí jako by se autorovi uvolnily ruce a došlo k částečné proměně jeho poetiky: vedle tíže a tragičnosti přibylo humoru a náznaků magična, do prózy jsou zakomponovány sugestivní scény souboje s medvědem či produkce pražského obludária, specifickou festivitou jsou pak titulní paví hody. Lze se nadít, že pokud bude Štifter i nadále reflektovat svoji tvůrčí metodu a neustrne v jiné maše, dočkáme se od něj dalších zdařilých knih.

Erik Gilk

Lídia Jorge

Nezabudnuteľní

Přeložila Silvia Slaničková

Portugalský inštitút 2021, 282 s.

Románem Nezabudnuteľní (Os Memoráveis, 2014), který se vrací k událostem karafiátové revoluce, jako by portugalská spisovatelka Lídia Jorge uzavřela kruh započatý již jejím debutem O Dia dos Prodígios (Den zázraků, 1980). Zatímco prvotina hodnotila změnu režimu ještě euforicky, autorčina zatím předposlední kniha se zabývá spíše rozčarováním z následného směřování země. Navzdory světovému věhlasu existuje od Lídie Jorge v češtině jediná povídka, na Slovensku jsou Nezabudnuteľní prvním knižním překladem. Silvia Slaničková v něm předvedla mimořádně citlivý přístup a ocenění zaslouží i Portugalský inštitút za zařazení rozhovoru a obsáhlého doslovu. Lídia Jorge se v románu věnuje oblíbeným tématům, jako jsou různé podoby paměti a identity. Hrdinkou je reportérka Ana Maria Machado, která pracuje pro americkou televizní stanici a na rodné Portugalsko si ani nevzpomene. Dostane však za úkol pro zpravodajský seriál „Probuzené dějiny“ sestavit tým a u příležitosti čtyřicátého výročí revoluce, která znamenala konec ultrapravicového imperialistického režimu, natočit rozhovory s jejími aktéry. Některé zná osobně, protože šlo o přátele jejího otce – ostatně jak on, tak již zesnulá matka se osudného 25. dubna 1974 také aktivně zapojili. Jako vodítko hrdince slouží vybledlá fotografie skupiny „Nezapomenutelných“ z rodinného archivu. Mladá žena tak kromě novinářského materiálu postupně a zároveň bolestně získává zpět rodinu, vlast a především samu sebe.

Karolina Válová

Owen Hatherley

Militantní modernismus

Přeložila Eva Císlerová

VŠUP 2021, 150 s.

Zdá se, že český překlad první knihy britského kulturního teoretika a levicového publicisty Owena Hatherleye poněkud zapadl, a to navzdory výrazné světle růžové obálce, na níž je navíc netypicky přetištěn obsah – během deseti měsíců od vydání se dočkala jen sporadických ohlasů. I když se text obrací hlavně k britské levici a z některých pasáží je až příliš patrné, že vznikal v závěru nultých let, je to přece jen škoda. Čtyři kapitoly útlé knihy jsou provázané jen volně, za všemi jako by ale zněl několikrát zmiňovaný refrén Brechtovy Písně solidarity: „Kupředu! A nezapomínat!“ Ať už Hatherley píše o krátkém období rozkvětu britské brutalistní architektury, raně sovětských vizích naprostého přetvoření měst a celé společnosti, socialistické sexuální revoluci (tedy zejména o Wilhelmu Reichovi a Alexandře Kollontaj) nebo o dědictví brechtovského zcizovacího efektu, snaží se ukázat „užitečnost“ socialistického modernismu, a zároveň nepropadnout melancholii. Možná proto je text na půli cesty mezi esejem a blogem a trochu zbrkle skáče od pointy k pointě, od britských odborářů ke Karlu Teigemu – i tak se totiž musí k obrazu zítřků, které nám chystala smělejší období minulosti, prohrabávat ruinami. V letech od vzniku knihy k nim přibyly sutiny dalších brutalistních staveb, což ale není tak podstatné – nejde tu totiž o památky, ale o paměť. A právě paměť levicového modernismu má podle Hatherleye přispět k vytvoření „kolektivní opoziční kultury“ a vybřednutí ze světa bez alternativ.

Michal Špína

Good Old Czechs

Režie Tomáš Bojar, ČR 2022, 83 min.

Premiéra v ČR 15. 9. 2022

Střihový dokument Tomáše Bojara Good Old Czechs připomíná snímek Petera Jacksona Nikdy nezestárnou. Oba filmaři rekonstruují zkušenost vojáků ve světových válkách výhradně pomocí archivních záběrů doprovázených výpověďmi pamětníků. Zatímco novozélandský režisér nahlíží do zákopů Velké války, český tvůrce se zaměřil na československé letce ve druhé světové. Jackson pracoval s kolorovanými dobovými filmovými materiály a autentickými hlasovými záznamy většího množství bývalých vojáků. Bojar naproti tomu využívá původní černobílé záběry a omezuje se na výpovědi dvou letců, Františka Fajtla a Filipa Jánského, které pro snímek nechal předabovat mladšími hlasy Jana Foukala a Miroslava Pecháčka. Výsledek je ale podobný. Cílem pamětnických výpovědí je zprostředkovat divákům obecnou zkušenost typického vojáka v dané pozici toho kterého konfliktu. Tak jako se mnohohlas účastníků zákopové války v Jacksonově díle mění v univerzální výpověď, i střídající se promluvy Fajtlovy a Jánského přinášejí zprávu především o pocitech a prožitcích letců obecně. Bojar a střihač Šimon Špidla navíc z archivních materiálů poskládali sekvence, které jsou nejen dramatické, ale navíc občas mají parametry starých městských symfonií či snímků ruské montážní školy. Také hudební složka od slovenského jednočlenného projektu Stroon umocňuje dramatický efekt, ale zároveň přispívá k rytmizaci a dokreslení nálad celého filmu.

Antonín Tesař

Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky. Role fotografie v postmediální době

Dům fotografie, Praha, 24. 5. – 18. 9. 2022

Je to už dávno, co se fotografie oprostila od mýtu realismu a reprodukce světa kolem nás. Výstava Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky zpracovává toto téma z pohledu několika kurátorsko­-uměleckých dvojic, ohmatávajících hranice fotografického média. Expozice mapuje fotografickou tvorbu skrze analogové i digitální zpracování, videoart či počítačové hry a poukazuje tím na mediální rozpínavost fotografie. Zastoupení tvůrci a tvůrkyně s ontologií fotografie experimentují buď skrze fragmentaci fotografického materiálu, nebo pomocí zkoumání možností reprezentace palčivých témat současnosti. Když procházíte lehce zmatečným galerijním prostorem, narazíte například na mohutný štos novin s natisknutou fotografií od Hynka Alta, jež odkazuje na masovou a každodenní fotografickou (nad)produkci, či instalaci Matěje Smetany, která prezentuje sérii optických čoček kamerového objektivu, čímž vrací naši pozornost k fyzickému původu fotografie. Tematické rozpětí sahá od mnohovrstevnatosti identit přes rasismus technologií, konspirační teorie, AI algoritmy, globální dopravní infrastrukturu až k počátkům modernismu. Jakkoli je intermedialita a otevřenost plejádě forem v současném umění „trendy“, výstava ve výsledku působí poněkud roztříštěným a neukotveným dojmem. Jako by vybrané kreativní dvojice mezi sebou během kurátorského procesu příliš nekomunikovaly a namísto toho se zaměřily na pokrytí co nejširšího tematického záběru bez hlubší kolektivní (sebe)reflexe.

Agáta Hošnová

Witold Szabłowski

Jak nakrmit diktátora

Přeložila Jarmila Horáková

Audiokniha, Radioservis 2022

Polská reportážní škola si v posledních letech získala mnoho českých a slovenských čtenářů. Zájem dokládá poměrně velké množství titulů, jež u nás nabízejí především nakladatelství Jaroslava Jiskrová – Máj a Absynt. První jmenované stojí i za knihou Jak nakrmit diktátora Witolda Szabłowského, kterou v podobě audioknihy vydal Radioservis. Patnáctidílná četba na pokračování měla premiéru letos v únoru na stanici Český rozhlas Plus. Jak název napovídá, jde o rozhovory s kuchaři několika diktátorů druhé poloviny 20. století, doplněné dalšími svědectvími a informacemi. A do toho kniha nabízí i pár receptů na oblíbená jídla lidí, kteří se neštítili téměř ničeho. K těm nejbrutálnějším patří Idi Amin, přezdívaný krvavý řezník z Kampaly, ugandský diktátor, který se nechal titulovat také jako „pán všeho tvorstva na souši i ve vodě“. S láskou na bratra Pouka neboli Pol Pota, vůdce Rudých Khmerů, kteří v Kambodži povraždili na dva miliony lidí, vzpomíná jeho kuchařka Yong Moeun. Abú Alí zase mluví o zvláštním humoru Saddáma Husajna, jemuž vařil zlodějskou rybí polévku tak, jak ho to naučila Saddámova manželka. Hrůzné dějinné okamžiky tak vyvažuje nostalgické vzpomínání na vlastní mládí a úspěchy. Ve zvukové verzi vzala za své původní struktura knihy, rozdělená na jednotlivé chody jídelního menu, a kupodivu i původní řazení jednotlivých kuchařů, takže zatímco kniha začíná Saddámem, audioknihu otevírají vzpomínky na Envera Hodžu. Síla vyprávění každopádně zůstala zachována.

Jiří G. Růžička

The International Nothing

Just None of Those Things

CD, Ftarri 2022

„Líbí se mi zvuk klarinetu, ale ne klarinetová hudba,“ svěřil se Kai Fagaschinski, který s Michaelem Thiekem tvoří „psychoakustické“ duo The International Nothing, v rozhovoru pro HIS Voice a v podobném duchu by se dala formulovat i odpověď na otázku, komu je tvorba této skupiny určena: lidem, kteří spíše než v hudbě nacházejí zalíbení ve zvuku. A ani po 25 letech se na tomto základním nastavení nic nezměnilo. Dvojice klarinetistů je velice úsporná jak při vydávání (šest alb od roku 2006), tak při samotném hraní, respektive komponování. Poslední slovo je třeba zdůraznit: jakkoli se oba hudebníci věnují zejména improvizaci, produkce The International Nothing je komponovaná (avšak nahraná živě, bez overdubbingu a elektronických manipulací). Klarinety hrají rytmické figury i táhlé tóny, vytvářejí výraznou stereofonii, využívají vibrací či diferenčních tónů a někdy vyloženě klamou: kdyby mikrofony nezachytily nádechy a výdechy, nešlo by občas identifikovat původ zvuku ani rozpoznat, zda je akustický, či elektronický. Poslední album bylo stejně jako většina předchozích nahráno bez hostů a stojí za to ho srovnat s deskou The Power of Negative Thinking (2016), na níž spolupracovali kontrabasista Christian Weber a bubeník Eric Schaefer. Starší nahrávka má bohatší zvukové spektrum, a je tedy posluchačsky vstřícnější, ale také předvídatelnější: jako by hovořila hotovým, ustáleným jazykem. Když si pak znovu poslechnete souhru dvou klarinetů bez dalších komponentů, uvědomíte si svůdnost nevyplněných míst: jen to, co není, je totiž možné.

Jan Klamm