Owen Hatherley: Militantní modernismus

Přeložila Eva Císlerová

VŠUP 2021, 150 s.

Zdá se, že český překlad první knihy britského kulturního teoretika a levicového publicisty Owena Hatherleye poněkud zapadl, a to navzdory výrazné světle růžové obálce, na níž je navíc netypicky přetištěn obsah – během deseti měsíců od vydání se dočkala jen sporadických ohlasů. I když se text obrací hlavně k britské levici a z některých pasáží je až příliš patrné, že vznikal v závěru nultých let, je to přece jen škoda. Čtyři kapitoly útlé knihy jsou provázané jen volně, za všemi jako by ale zněl několikrát zmiňovaný refrén Brechtovy Písně solidarity: „Kupředu! A nezapomínat!“ Ať už Hatherley píše o krátkém období rozkvětu britské brutalistní architektury, raně sovětských vizích naprostého přetvoření měst a celé společnosti, socialistické sexuální revoluci (tedy zejména o Wilhelmu Reichovi a Alexandře Kollontaj) nebo o dědictví brechtovského zcizovacího efektu, snaží se ukázat „užitečnost“ socialistického modernismu, a zároveň nepropadnout melancholii. Možná proto je text na půli cesty mezi esejem a blogem a trochu zbrkle skáče od pointy k pointě, od britských odborářů ke Karlu Teigemu – i tak se totiž musí k obrazu zítřků, které nám chystala smělejší období minulosti, prohrabávat ruinami. V letech od vzniku knihy k nim přibyly sutiny dalších brutalistních staveb, což ale není tak podstatné – nejde tu totiž o památky, ale o paměť. A právě paměť levicového modernismu má podle Hatherleye přispět k vytvoření „kolektivní opoziční kultury“ a vybřednutí ze světa bez alternativ.