Pasák čtvrté průmyslové revoluce

Kniha Pasák čtvrté průmyslové revoluce s podtitulem Covidový horor vypráví o nejsoučasnějších problémech, totiž nemoci a identitě. Jde o fantastický příběh vycházející z autorových vlastních zkušeností. Jakkoli jsou popsané události umocněny cynickým humorem, jsou povědomé každému z nás.

Gangster zaparkoval svůj mercedes. Mickey byl jedním z nejúspěšnějších podvodníků Británie. Setkal jsem se s ním jen jednou, před prvním lockdownem v březnu 2020, kdy si mě vybral, abych za něj napsal jeho memoáry.

Zapnul jsem varnou konvici z Teska a šel jsem ho ven přivítat. Mickey byl první, kdo mě navštívil v přímořské vesnici Westgate­-on­-Sea, kam jsem se přestěhoval z Londýna.

Ve Westgate se nachází jen pár zajímavostí, kromě celoročních vánočních světýlek tu je viktoriánská nákupní pasáž a velké obchodní centrum se starožitným nábytkem. Protože ale zavřeli všechny „životně nedůležité“ obchody, byly v mém bytě jen dvě židle a stůl. Tady jsem měl provést Mickeyho jeho životním příběhem.

Zaťukal jsem na tónovaná okna jeho meďoura, zaparkovaného v klidné slepé uličce. „Pojď nahoru.“

Gangster típl jointa.

„Pšt,“ naznačil jsem, když jsme procházeli vstupními dveřmi. „Tady dole bydlí jedna stará Řekyně. Je hodně pověrčivá.“

V den, kdy jsem se přistěhoval, svírala Ma­­rianna v ruce Bibli a vyprávěla mi, proč po­­užívá jen svůj vlastní vchod, dveře na terasu, a proč dům vůbec neopouští, dokud jí to vláda nenařídí. „Musíme zůstat v samoizolaci,“ řekla. „Je to velmi důležité.“

Nevěděl jsem, co bych řekl, kdyby se ptala, kdo je tenhle velkej chlápek. „Řekni jí, že jsi instalatér a jdeš něco opravit.“ Jenže Mickey ve svém šmelinářském obleku nevypadal moc na instalatéra. „Nebo můj bratr. Nevím, proč ti to říkám, sám jsi podvodník, tak si něco vymysli.“

Nakladatel předpokládal, že Mickeyho memoáry napíšeme přes zoom. Zkusili jsme, nešlo to. A taky by bylo dost trapné, kdyby někdejší šéf zločineckého syndikátu uposlechl zákon, který mu zakazuje dát si s někým kafe. Měl jsem celý byt jen pro sebe, a tak jsem si začal připadat docela jako frajer. Jenže nahrbený Mickey svou přítomností byt okamžitě zmenšil. Moje „špeluňka“ ho moc neokouzlila.

„Studio,“ opravil jsem jej. „To jako francouzsky ‚ateliér‘, i když je to vlastně jednopokojový byt. V Islingtonu by tě to vyšlo na dva tácy měsíčně.“

Mickey si prohlížel byt a zjevně mu docházelo, že zaprodal svůj životní příběh nějakému ubohému komoušovi. Telka stála na papundeklových krabicích. Nebyla tu sprcha, jen vana, nebyly tu ani záclony, které by zadržely mořský vítr vanoucí prasklinami v oknech. Mickey se rozpačitě zasmál na plakát s Kim Ir­-senem, „velkým vůdcem“ Severní Koreje. Vyvěsil jsem si jej v kuchyni jako připomínku toho, že nyní žijeme v socialistické Británii, která je výsledkem bizarní, převrácené formy politické revoluce, v níž toryovský premiér vyhlásil generální stávku a zaplatil miliony dělníků, aby zůstali dřepět doma.

To jen aby nechytli nějakou zimní chřipku.

Hodně z mých londýnských levičáckých kámošů se radovalo z peněz, co jim tečou jen tak, a mně to taky tak na chvíli přišlo. Jenže asi týden poté, co Boris Johnson ohlásil „nucenou dovolenou“ pro dočasně odstavené dělníky, sledoval jsem západ slunce u kamenných jezírek v zátoce St. Mildred’s Bay. Na rudě zbarvených skalkách bylo vidět siluetu muže se synem, v ruce rybářský prut a užívali si svých vládou nařízených třicet minut pohybu na čerstvém vzduchu denně. „Hej, život v dystopii nemusí být vůbec špatný…“ Přemýšlel jsem o vládních grantech, které dostanu, a o letní samotě, běhání na pláži a cyklovyjížďkách po stezce Viking Trail do zátoky Herne Bay. Najednou jsem nad sebou uslyšel hluk. Obří elektronická vosa se vznášela na růžové obloze. Debilní policejní dron sledoval otce se synem na opuštěné pláži a hrozil jim svou přítomností, sledoval je a nabádal, aby se vrátili domů. To je typické: přechod od socialismu k národnímu socialismu trval asi týden.

Mickey mluvil velmi hlasitě. Na varné desce vybublala káva a on mi ubalil tlustého jointa. Začali jsme s rozhovorem. Za tři hodiny byl pryč, zůstal po něm jen odér trávy, co se jmenuje „Svatební dort“, a obrovské množství zápisků podrobností o klonování kreditních karet, řidičáků, pasů a všech dalších různých podvodech s identitami. Okno bylo celou dobu otevřené. Jestli sousedi poslouchali, budou si myslet, že jsem se zapojil do organizovaného zločinu.

Zatímco jsem psal Mickeyho a zároveň svou vlastní knihu, dopisoval jsem si na instagramu s básnířkou s přezdívkou K. Na profilovce vypadala jako pubertální emo hvězdička, možná jako nějaká sečtělá šestá členka Spice Girls. K. pocházela ze Severního Irska a posledních deset let strávila v Airbnb po celém světě, od Thajska až po Řím, kde žije teď z výdělků z prostituce, z obchodování s bitcoiny nebo se nechává živit bohatým „přítelem“. Možná všechno dohromady.

Když pandemie řádila nejvíc, K. mi posílala odkazy na webové stránky „Konzervativní žena“, překvapivě radikální a pesimistické. Na rozdíl od jiných tiskových agentur zpochybňovaly oficiální informace a odkrývaly temné praktiky čtvrté industriální revoluce: „Lockdown sám o sobě nikdy neskončí, místo toho bude konkretizován jako lockdown beze stěn. Nástrojem k dosažení tohoto cíle bude očkovací průkaz,“ hlásal jeden ze spousty článků brojících proti lockdownu.

Další kamarád mi napsal z Paříže: „Právě se tady objevil plakát hlásající, že lidé se budou posouvat k digitální ekonomice. Všechno sponzoruje Microsoft. Miliony lidí po celé Evropě přišly o práci. Bill Gates má ale řešení! Není to dlouho, viděl jsem chlapíka, kterého zmlátili poldové pendrekama, protože opustil svůj dům bez propustky. Francouzi jsou s tím zatím smíření. Ale to chci vidět, až všem zakážou maso a donutí je jíst hovězí vypěstované v laboratořích. Pak to začne bejt sakra zajímavý.“

Jak pochybné „počty úmrtí“ během léta klesaly, K. mi posílala vzrušené zprávy o po­­uličních bouřích proti lockdownu, které se odehrávaly v její čtvrti. Sama byla doma na zahradě a slavila šampaňským a jahodami. Měla­-li tohle být apokalypsa, nebylo to prozatím špatné.

Hlavně v Británii se policejní stát podobal spíš vládnutí sousedské domobrany než gestapa. Kromě podivného dronu jsem si nevšiml žádných policistů v okolí Thanetu, ani během léta. Když jsem se vrátil z Paříže, neobtěžoval jsem se s „desetidenní domácí karanténou“, věděl jsem, že stát není dostatečně schopen zkontrolovat, jestli jsem doma. Ale na skále naproti domu bylo zajímavé křídové graffiti: „PŘEČTĚTE SI 1984 UŠ SE TO BLÍŽÍ“. Někdo k tomu připsal: „Kup si slovník, už se to blíží…“, což mi připadalo jako nádherně odporný dvojsmysl. Jednou jsem si dal tripa, vzal jsem repráky a pouštěl na plný pecky „Deutschland über alles“ ve verzi od Nico nad celým útesem a pláží, jako oslavu svobody v totalitě.

Vlaky do Londýna stále pravidelně jezdily jako vlaky duchů. Super na tom bylo, že v nich nebyli žádní pasažéři, dokonce ani průvodčí. Vlastně jsem skoro nenosil tu odpornou obličejovou plenu, u níž se stejně nikdy vědecky neprokázalo, že zabrání šíření covidu. Jediná zveřejněná odborná studie o účinnosti nošení respirátorů byla na stránkách Konzervativní ženy a tam byla vydána se zpožděním, důvodem byla „neprokazatelnost“. Dost jsem se ksichtil a bylo mi z toho na blití, když jsem viděl staré děduly, jak si to celí poslintaní a posmrkaní pod rouškami šinou po St Mildred’s Road na vozíčcích do domova důchodců. Otřásal jsem se hrůzou, kolik bacilů takhle spořádali. Smrděli jako smrt.

Tak jsem si z Amazonu objednal plastovou visačku s potvrzením, že mám lékařskou výjimku, což byla pravda, protože když jsem si roušku nasadil poprvé v Paříži, kde byla povinná úplně všude, i venku, přestal jsem dýchat a dostal panickou ataku.

Tím, že jsem neuposlechl příkazy, získával jsem v téhle společnosti hunger games malé výhody. Než abych se z opatrnosti nedotýkal rukama obličeje, jak doporučuje hygiena a zdravotníci, mazlil jsem se s každou klikou, na niž jsem narazil, a pak jsem si ještě olízal prsty, no, někdy i předtím. A vytvářel jsem si skvělou imunitu. Davy se mezitím chránily a tím si oslabovaly svůj imunitní systém, zatímco se snažily ubavit se k smrti u Pána tygrů na Netflixu.

Jak řekl Klaus Schwab, šéf Světového ekonomického fóra a hlavní architekt čtvrté průmyslové revoluce: „V budoucnu už nebudou velké ryby požírat malé ryby. Rychlé budou požírat pomalé.“ A já se cítil jako superrychlá ryba, možná díky množství amfetaminů, co jsem bral. Každý čtvrtek večer vylezli ti blbci z naší ulice před dveře a tleskali a mlátili do hrnců k poctě zdravotníků a dalších „hrdinů“ státní zdravotní péče. Že bych šel s nimi a aplaudoval? Zůstal jsem doma na matraci v pokojíku a pod nepraným povlečením jsem masturboval do potlesku, který jako by burácel po mém úspěšném přednesu poezie v sále, který je… zavřený… a prázdný.

Jednou v pondělí v devět někdo zazvonil. Tohle se mi zdávalo jenom po tom, když jsem jel tři dny na speedu. Šel jsem ke dveřím v ponču, celý jsem se klepal zimou a čekal jsem, že otevřu, převezmu ponožky z Amazonu nebo další kodein, a zavřu. Jenže tam stáli dva policajti. Hrklo ve mně. „Ehm, dobrý den?“

„Pan Parker? Mohli bychom jít dál a zeptat se na pár věcí?“

„Ehm,“ protíral jsem si oči. „To se v lock­downu smí?“

Jeden z policistů vykročil vpřed a já instinktivně zakašlal. Policajt uskočil, jako bych vytáhl z kapsy Molotovův koktejl. „Promiňte, mám příznaky.“

„Kriste! Fakt vypadá blbě! Poď zpátky!“

„Ano, měl bych být v izolaci. Jestli vás pustím dovnitř, chropt!, chropt!, tak poruším zákon.“

Policajti měli černé roušky jako zloději. „Pane, nechceme jít blíž, ale protože jste tady ve čtvrti nový, musíme se zeptat, co tu děláte.“

„Jsem v izolaci.“

„Dostali jsme informaci, že jste se spolu s dalším mužem chystali okrást obchoďák v Canterbury s pomocí klonovaných kreditních karet.“

„Jsem spisovatel, píšu o zločinech. Bylo to výzkumné interview s bývalým kriminální­kem.“

„To byl ten muž, co k vám přijel v mercedesu?“

„To je Mickey. Vygooglete si ho. Teď je čistej. Píšu za něj životopis. Počkejte, ukážu vám to.“

Vyběhl jsem nahoru a v šuplíku našel nakladatelskou smlouvu, ale než jsem zas seběhl, policajti byli pryč.

Vykolejilo mě to tak, že jsem si říkal, jestli jsem ten virus opravdu nechytl, měl jsem pocit, že mám horečku. Vypotácel jsem se zpátky a padl do postele, sjetý valiem a kodei­nem. Hrálo Rádio 4, ale už jsem nevydržel nekonečné kecy o zavádění nových vakcín a o tom, jak jsou očkovací certifikáty naší „propustkou na svobodu“.

Blížila se zima a s ní neodvratná „druhá vlna“ covidu, která skoro určitě bude znamenat další lockdowny. Dokud budu mít dost kodeinu a valia a K. bude takhle báječná na chatu, asi bych mohl zvládnout tu bezútěšnou zimu ve Westgate, v izolaci, která už není dobrovolná, zachumlaný v dece na gauči se sebranými spisy Davida Ickeho, které čtu od konce.

K lednu 2021 jsem se prokousal dvěma tisíci stránek Odpovědi a Spouštěče a nebyl jsem ve výrazně lepším stavu než vloni touhle dobou, kdy jsem odjel na „léčení“ do Norska s plánem se zabít. Potřeboval bych tam znovu, abych si vyčistil hlavu fjordem. Jenže na konci roku 2020 jsme opustili EU a můj britský pas má zhruba stejnou hodnotu jako somálská lodní licence. A opustit ostrov v rámci služební cesty by znamenalo nezvládnutelnou hromadu papírování.

Veškeré vzrušení z dystopických změn v Británii opadne, jakmile se stanou povinnostmi. Když si nedokážete představit žádné zlepšení své situace, žádné světlo na konci tunelu, jste v depresi. Byl jsem sám v dystopii. Dlouhá, ponurá zima se dala snést jen s knihami Davida Ickeho, podcastem Opperman Report jednoho amerického investigativního novináře a většími dávkámi kodeinu. Byly dny, kdy jsem šel do krámu, vrátil jsem se do postele, četl Daily Mail, přitom jedl polomáčené sušenky v želé a připadal si jako Alan Partridge. „Už si nikdy nezašoustám,“ napsal jsem K.. Ta se jen smála.

Jednoho jasného větrného únorového dne, po zimě, kdy jsem za sebou vláčel radiátor po ledovém „ateliéru“, bylo jasné, že už musím ven. Tak jsem šel na dlouhou procházku kolem starobinců ve Westbrooku, podél větrného pobřeží lemovaného plážovými budkami až k zavřeným zábavním arkádám v Margate. Během procházky jsem zavolal své kamarádce, filosofce Nině Power.

„Ahoj, brácho, jak to jde na pobřeží?!“ zeptala se Nina.

„Strašný. Je tady chlap, co bydlí na parkovišti u moře ve stanu.“

„To je skvělé!“

„Je tam celou zimu. Asi bezdomovec. Říkám si, kdy takhle taky dopadnu.“

„Bezdomovec, nebo osvobozenec?“ Od kterého momentu je odříkání volbou? Když k naplnění ani nelze dojít? Jsem v celibátu dobrovolně, když teď nemám sexuální pud kvůli kodeinu a nevídám žádné ženy? Jsem teď − v izolaci a úpadku − totálně nešukatelný? Mohl bych mít sex, kdybych chtěl? A co kdybych musel?

„Člověk má svobodnou vůli!“ řekla Nina. „Takže podle mě máš na výběr skoro vždycky, dokonce i ve vězení.“

Kromě spousty pečovatelských domů v Kentu, které způsobují raketové stoupání ceny šňupacího tabáku v chřipkovém období, byla ve Westgate škola angličtiny pro zahraniční studenty. Každé léto hučelo pobřeží spoustou nezletilých dívek, které by se stejně dívaly skrze mě, jako bych byl duch. Jediná živá žena, se kterou jsem za poslední tři měsíce mluvil, byla nakonec holka, u níž jsem si objednával čínu. „To je pro Lestera?“ ptá se vždycky do telefonu.

„Lester Langway,“ říkám a doufám, že si to jméno jednou vygooglí.

„Bude to za dvacet minut.“ Když jsem dorazil do východoevropské večerky na Northdown Road, všiml jsem si, že tam pracuje moc ­hezká polská kočka. Apaticky plnila regály nakládanými okurkami a červenou řepou, zjevně myšlenkami úplně jinde. Sní snad o velkých dílech Stanisława Lema, možná, nebo o kasárnách plných vojáků, kterým kouří péra? (Když o tom uvažuju, kdy jsem se já vlastně naposledy udělal? Před týdnem? Deseti dny?) Když jsem koukal na tu polskou holku, které nemohlo být víc než devatenáct, jak se předklání, aby zvedla bednu kyselého zelí, došlo mi, že jsem nikdy nedokázal sbalit, a dokonce ani pozvat na rande ženu jen tak, banálním tlacháním v obchodě nebo na ulici. Nějak předpokládám, že moje potenciální milenky se musí aspoň trochu zajímat o knihy, umění a film, abych je mohl oslňovat svými znalostmi.

„Promiňte, mám trochu divný dotaz,“ říkám.

„Ano?“

„Znáte filmy Andreje Wajdy?“

„Cože, co? Nerozumím.“

„Andrej Wajda.“ Pořád vypadala nechápavě. „Tady,“ naťukal jsem jméno na mobil.

„Aha, Andrzej Wajda?“ Vyslovila jméno správně a já vypadal jako namyšlený buran. „Polský filmový režisér. Ale tohle jsou potraviny. Filmy neprodáváme.“

„Jo aha, jasně…“ Nevěděl jsem, jak dál… „Máte houbové pirohy?“

„Ano, v lednici.“

Když jsem se konečně vrátil do Westgate s taškou plnou zavařovaček s nakládanou zeleninou, koho to nevidím zalévat zahrádku před mým bytem? Marianna, stará Řekyně, která se ukázala jako pěkná fašistka, která donáší na svého souseda.

„Dobrý den, Marianno!“ zavolal jsem až přehnaně vesele. „Jak se dneska máte?“

„Dobře, děkuju,“ řekla tím svým malátným hlasem. Poklepala si na rameno. „Dneska mi dali druhou dávku.“

„Opravdu? Gratuluju! Takže už můžete zase pařit!“

„Jo, zrovna jdu na poštu!“

Otočil jsem klíčem v zámku a vystřelil nahoru. Otevřel jsem lednici a průšvih: došel mi kodein. To by samozřejmě nebyl problém, protože nejsem vůbec závislý – a koneckonců ještě nebyly ani tři odpoledne, takže jsem si mohl objednat další, dorazil by zítra do jedné, expresní zásilkou.

Když jsem vyndával nákup, tak mi to došlo. Pokud Marianna dostala druhou dávku, znamená to, že má očkovací certifikát. Platilo to ještě vůbec? V rádiu říkali, že začnou u osmdesátiletých a budou pokračovat směrem dolů, ale administrativa toho nápadu nebyla úplně domyšlená. Nějaká bába v televizi ukazovala na kameru kartičku od Astry Zenecy se svým jménem a číslem šarže. A to bylo všechno, jen kartička! A bude trvat měsíce, než přijde řada i na mě.

Ale já chtěl svou svobodu zpátky hned. Zábavní park Dreamland byl teď „covidové testovací centrum“, řízené mládeží z pracáku v plastových štítech a reflexních vestách. O Vánocích, když Francie zavřela hranice a požadovala negativní test po každém, kdo chtěl překročit kanál, se tady zasekla hromada polských kamioňáků. Z místního letiště se tak stal obří uprchlický tábor bez jediného fungujícího záchodu, takže řidiči káleli do škarp kolem mě.

I když jsem chápal temné vyhlídky, které ovládaly ostatní, já se v žádném případě nechtěl nechat očkovat. Mou misí bylo získat očkovací průkaz, i když se na rozdíl od K. nemůžu vyspat s nějakým hlavounem, jak to teď dělá ona. Co kdybych opíchal nějakou postarší ženu?

Ne, to nebude nutné. A k čemu by mi to taky bylo? Francouzský spisovatel Michel Houellebecq si stěžoval, že se covid nepřenáší ani pohlavní cestou. Protilátky možná ano, i když ve zprávách nic nenasvědčovalo tomu, že by vám sex s důchodcem zajistil potvrzení o imunitě. Co kdybych jí ho prostě ukradl?

Seběhl jsem dolů a vešel do Mariannina bytu, který vždycky páchl topinkou. Zašla si jenom do obchodu, takže nebude pryč dlouho. Rychle jsem prohrábl šuplíky a hledal očkovací kartičku, ale v prádelníku vyzdobeném sentimentálními krámy jsem našel jen účty od plynu, snubák jejího mrtvého manžela a mramorovou kouli s žilkami.

„Aááá!“ potlačil jsem výkřik. Jak jsem ji ohmatával třesoucími se prsty, došlo mi, že je to skleněné oko. Zarazil jsem šuplík zpátky, ale najednou se ozvaly cvakavé zvuky. Neměla jen jedno, ale celý šuplík plný skleněných očí. Nosila Marianna jedno, nebo více očí?

Střídala si je v lebce, nebo si je nechávala na památku?

Jako člověk, který přirozeně „dodržuje odstup“, jsem se jí nikdy nedíval do očí a už to neudělám.

Nedávno jsem slyšel v podcastu Opperman Report, jak Jimmy Savile sbíral skleněné oči z mrtvol, které zneužil. Bez ohledu na to, z jakých důvodů volá Marianna policii na sousedy, kteří bydlí nad ní, jaké perverzní monstrum asi tak žije pode mnou?! Úchylná sběratelka protetických talismanů, nekrofilka, co se tváří jako spořádaná, pobožná stará dáma?

Když už nebyla dostatečným důvodem politická situace, byl to teď můj vlastní domov, který mi naháněl hrůzu natolik, že bylo absolutně nutné sehnat očkovací průkaz a zmizet z tohoto místa, kterému zbytek světa začal říkat Morový ostrov.

Naštěstí mně Mickey na svých podomácku vyrobených kreditkách ukázal, že když je systém v plenkách, můžeš podvádět tím nejhrubším způsobem.

 

Z anglického originálu Fourth Industrial Revolution Pimp (Morbid Books 2021) přeložila Magda Pěnčíková. Kniha vyjde v nakladatelství Divus.

Lev Parker je editorem nakladatelství Morbid Books a ředitelem Temple of Surrealism. Tiskne díla současných undergroundových legend, satirické pamflety a časopis A Void.