Potřebujeme institucionální řešení

Proč bychom měli mluvit o knižním trhu?

Knižní trh a knižní provoz jsou důležité součásti literatury. Málo poetický pojem koncový zákazník v tomto případě znamená čtenář. I když si to mnohdy neuvědomuje, čtenář na knižní trh vstupuje a trh mu zase zprostředkovává vstup do literatury. Není to jediná cesta, důležité je třeba čtenářství ve škole a v rodině, ale v dospělosti může být knižní trh hlavní branou do literatury.

Má český knižní trh nějaká specifika?

Jsme malá jazyková oblast, proto náš trh také není tak globalizovaný a neoperují zde velké firmy typu Amazon. Monopolizace tu nedosahuje takových rozměrů jako kupříkladu ve Francii, kde tři nebo čtyři subjekty vydávají až sedmdesát procent knižní produkce. U nás je nabídka stále diverzifikovaná, ale rysy monopolizace se objevují i zde: existují firmy, které skupují malá nakladatelství, distributory a knižní řetězce. Bohužel jsme pozadu i v pozitivních věcech, jako je podpora biblio­diverzity nebo ochrana malých nakladatelů.

O monopolizaci knižního trhu se začalo hodně mluvit v období pandemie. Jak z tohoto hlediska vnímáte to, co se stalo v posledních dvou letech?

V tomto ohledu paradoxně vnímám pandemii jako něco, co knižnímu trhu pomohlo: knižní komunita otevřela diskusi o letitých problémech a lidé se začali spojovat. Ukázalo se, že potřebujeme profesní organizace, které budou hájit zájmy jednotlivých subjektů a vytvářet prostor pro sdílení v rámci profesí knižního provozu. Pozitivní bylo i to, že si různé instituce uvědomily nepostradatelnost kultury. Velký kus práce v tomto ohledu odvedl tehdejší ministr kultury Lubomír Za­­orálek, jenž začal klást důraz na takzvané krea­tivní průmysly. Díky tomu se i na ministerstvu začalo mluvit o tom, že kultura má také svou ekonomickou stránku, která je v kapitalistickém systému neopominutelná. Jedním z nástrojů, které můžeme použít, je například status umělce.

Co status umělce znamená v souvislosti s knižním trhem? A kterých profesí se týká?

Status umělce je institucionální nástroj, jehož úkolem je ochraňovat lidi, kteří se věnují umění a nevytvářejí zisk, ale jiné hodnoty. Jedná se o balík konkrétních řešení, jako jsou daňové nebo sociální úlevy. Mělo by se to týkat zejména lidí, kteří mají kreativně­-umělecký vklad do díla, což jsou v první řadě autoři, překladatelé, dále redaktor nebo editor. V západním světě je tato definice širší a spadají do ní také kulturněprovozní profese, tedy odpovědní redaktoři, produkční nebo kulturní manažeři. Zda by status umělce měl zahrnovat také tyto lidi, je tématem současných diskusí. Podle mě by je zahrnovat měl, protože to není tak, že autor napíše knihu a ona se sama vytiskne. Za jednou knihou stojí deset až patnáct lidí.

V jaké fázi jsou tyto diskuse?

Vlastně teprve začaly. Odstartovala je první výzva k Národnímu plánu obnovy, která měla uzávěrku v červenci. Ale jednotlivé umělecké formy se pohybují v různých stadiích vyjednávání: výtvarné umění, hudba, film a zřejmě i divadlo jsou o něco dál než literatura. Podle dokumentu ministerstva kultury nazvaného Státní kulturní politika 2020–2025+ by měl být status umělce přijat do roku 2025, ale uvidíme, jestli na to tři roky budou stačit. Do té doby musí proběhnout zejména výzkumy provozu a vymezení pojmů, protože každé nakladatelství funguje trochu jinak – někde nemají korektorku, ale jazykovou redaktorku. Trochu se bojím, že právě na těchto definicích se zasekneme. Chybějí totiž i data, protože ne všichni je chtějí sdílet.

Literatura je v podstatě soběstačná: dotace, které se na ni rozdělují, jsou v celkovém objemu knižního trhu z hlediska počtů skoro zanedbatelné (v roce 2021 ministerstvo rozdělilo 84 milionů, celkový objem financí knižního trhu činí přitom přes osm miliard ročně). Ale tato soběstačnost způsobuje i velkou roztříštěnost. Tu podporuje také to, že na rozdíl od jiných tvůrčích oblastí nemá literatura svoji vysokou školu nebo fakultu. Vzdělávání se rozpadá do různých oborů, které se navíc většinou specializují na literaturu, nikoli na knižní provoz a jeho manažerské nebo ekonomické aspekty. Další generace lidí si různým způsobem vychovávají sama nakladatelství, což ke sjednocení nepřispívá.

Během pandemie se začaly rozbíhat aktivity Platformy Knihex, letos v červnu vznikl online katalog titulů malých nakladatelů (katalog.amanak.cz). Byla to reakce na aktuální situaci?

Bylo v tom i trochu náhody, protože už po jarmarku Knihex v prosinci 2019 se vytvořilo jádro malých nakladatelů – především nakladatelek –, kteří se situací malých nakladatelů a velkých distribučních sítí chtěli začít něco dělat. Jejich knihy zpravidla umějí prodat jen nezávislí knihkupci, těch ale dramaticky ubývá. Přišlo nám zásadní tyto kanály zachovat, a tak vznikl nápad na přímé propojení těchto subjektů bez zprostředkování distributorů. O dva a půl roku později díky Fondům EHP a Norska vznikl zmíněný katalog. Jde o jednoduché řešení, které si lze představit jako neveřejný e­-shop, propojující nezávislé nakladatele s nezávislými knihkupci, ale také s knihovnami, protože mnohé z nich mají o produkci malých nakladatelství zájem. Na žádost literárních periodik jsme přidali také přístup pro recenzenty, katalog tedy nakonec podchycuje celé spektrum subjektů. Nejedná se ale o distribuci, spíše o objednávkový systém. Od podzimu plánujeme každý měsíc rozesílat newsletter s knižními novinkami.

Které další aktivity kromě katalogu tato profesní organizace vyvíjí?

Jedná se zejména o edukaci široké i profesní veřejnosti. Vysvětlujeme, jak trh funguje, ukazujeme, že je rozmanitý, že nezávislí nakladatelé mají trochu jiné potřeby než velké korporace a podobně. Nakonec toho bylo tolik, že jsme se rozhodli Knihex opustit a založit samostatný spolek – Asociaci malých nakladatelů a knihkupců (AMANAK), která do sebe pojme všechna tato témata a bude pracovat na tom, aby se pozice nezávislé, nemain­streamové literatury mohla nadále posilovat a rozvíjet.

Jaké jsou potřeby nezávislých knihkupců?

Zásadní je zavedení pevné ceny knih, to by velice pomohlo celé nezávislé literární scéně. Dále je to edukace koncových zákazníků, tedy čtenářů. Je rozdíl, jestli knihu kupují v malých nakladatelstvích nebo přes slevový e­-shop. Používáme pojem „férová knížka“ a snažíme se lidi vychovávat k větší senzitivitě vůči tomu, jak byla kniha vyrobena, jestli se tiskla v českých tiskárnách, nebo k nám byla dovezena přes půl světa. Pokud nakupujete v nezávislém knihkupectví, nakladateli zbude až sedmdesát procent z ceny, což je relativně normální částka, kterou může přerozdělit mezi ty, kdo se na výrobě knihy podíleli. Velké e­-shopy jsou problematické, protože využívají podobné algoritmy jako sociální sítě, takže nám ukazují tituly, o nichž si myslí, že si je budeme chtít koupit, a neposkytují obecný přehled toho, co vychází. Také proto dává smysl navštěvovat malé knihkupce, jarmarky nebo knižní festivaly.

Kupříkladu ve Švédsku na vzdělávání v oblasti literatury spolupracuje ministerstvo kultury a ministerstvo školství. Jak to funguje u nás?

To je další z otázek, které si pokládáme: Jak vlastně vychováváme budoucí čtenářstvo ke knižní kultuře, ke knižní praxi a k dobrému čtení? Nevím, jestli ministerstvo kultury spolupracuje s ministerstvem školství, ale obávám se, že ne. Obecně se podporuje zejména čtenářství ve smyslu literárního kánonu, ale to nestačí. Mladé lidi to navíc spíše odrazuje. Chybí u nás téma bibliodiverzity, které má ve své kulturní politice například Francie. Pokud stát nezavede institucionální opatření, jako jsou status umělce, pevná cena knih nebo nulová DPH na knihy, tak se to nezmění. Zdola se to dá dělat jen do určité míry. Literatura by se měla stát součástí diplomacie, což je v západním světě zcela běžné. Severské knížky najdeme také v každém evropském knihkupectví na významných pozicích. Často se říká, proč podporovat českou literaturu, když tu stejně nevznikají kvalitní knihy… Ale jak může někdo psát kvalitní knihy, když je pro něj psaní druhá, pro ženy často dokonce třetí pracovní směna? Ve skutečnosti tu skvělé věci vznikají, jen se o ně málo staráme.

Článek je součástí projektu Return to the future – art, culture and new media in Central Europe after the pandemic, spolufinancovaného vládami Česka, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím Mezinárodního visegrádského fondu.