Smrt mladé Íránky zadržené kvůli tomu, že nebyla náležitě zahalena, dostala do ulic íránských měst davy protestujících a při následných nepokojích zahynuly desítky lidí. Stejně jako u jiných protestů z posledních let se nicméně ani tentokrát nezdá, že by to stačilo k pádu režimu.
Nejnovější vzedmutí ženského emancipačního hnutí v Íránu, spuštěné smrtí Mahsy Amíníové, nesvědčí nutně o tom, že by právě v této zemi měly ženy horší postavení než v okolních státech. Oddělováním práv žen od práv mužů navíc západní liberální komentátoři podkopávají vlastní tezi o nedělitelnosti a univerzalitě lidských práv. Můžeme se pak bavit o tom, zda práva mužů jsou v Íránu o tolik větší, než je tomu u žen, potažmo zda se Íránkám daří hůře než třeba ženám v Saúdské Arábii. Na problém lze totiž nahlížet i z opačné perspektivy – právě v Íránu ženy mohou do chodu země promlouvat daleko hlasitěji a účinněji než v zemích, jako je Afghánistán, Pákistán, Irák nebo Saúdská Arábie. Nejde o zlehčování osudu íránských žen, ale o zachycení různých rovin a nuancí, které tento problém obnáší. Teprve pak je možné přemýšlet, které změny jsou dosažitelné a jakými způsoby.
Jistá žena pocházející z milionového Šírázu mi například před lety líčila, jak těžce narazila v malém kurdském městě Asadábád, kam se přivdala. Byla zvyklá nosit lehký šátek, v Asadábádu ale sehnala práci až po dvou letech, když se podvolila a začala oblékat čádor zahalující vše s výjimkou obličeje. Nenutila ji k tomu mravnostní policie, ale společenské poměry ve městě, kde byla kvůli šátku vnímána jako žena volnějších mravů. Ájatolláh Júsef Sáneí – jeden z předních činitelů islamistické revoluce, který později z liberálních pozic kritizoval vedení země, až byl zcela odstaven z veřejného života – mi v rozhovoru řekl: „Ženy musí dodržovat hidžáb proto, že to vyžadují íránské zákony schválené zvolenými poslanci. Až se v zemi změní situace, parlament třeba přijme jiný zákon, který už to vyžadovat nebude.“ O změně se mluví, že by však pod tlakem demonstrantů, ale také extremistů zabíjejících policisty a zapalujících cizí majetek, byl dotyčný zákon přepsán, není reálné. Nejpravděpodobnější je změna takříkajíc po íránsku.
Přísné zákony, pružný výklad
V zemi je teoreticky zakázané sledování satelitních kanálů, každý ale vidí, že na střechách domů jsou po celé zemi statisíce talířů. Homosexualita je v Íránu trestná, přesto existují místa, kde se gayové, transvestité a další běžně na veřejnosti scházejí. Za mřížemi lze skončit i kvůli prostituci, málokdo ale třeba v Teheránu neví, kde si lze tyto služby sjednat během pár vteřin pomalé jízdy se staženým okénkem auta.
Podobně zahalování je po celou dobu teokracie jedním ze střípků velmi pestré a pružné mozaiky vztahů mezi státem a občany. Už když se v porevolučním Íránu v létě 1979 sepisovala ústava a země směřovala k unikátnímu systému vlády duchovního, velájate faqíh, našli se klerikové, jejichž pojetí lidských práv by možná obstálo i na Západě. Povinné zahalování nebylo vůbec dané. Ájatolláh Chomejní k němu sice vyzval, zákon v tomto duchu (zahrnující i možný trest bičování za nedostatečné zahalování ženských vlasů a tělesných křivek) byl ale díky převaze konzervativců přijat až o dva roky později, v roce 1981. V uplynulém čtvrtstoletí se pak rigidní prosazování správného hidžábu, nebo naopak tiché tolerování nedostatečného zahalení stalo jedním z nástrojů vnitřních bojů mezi různými křídly režimu. Za liberálního prezidenta Mohammada Chátamího, jemuž se na Západě občas říkalo „íránský Gorbačov“, represivní aparát podnikal razie proti nedostatečně zahaleným ženám či „nevhodnému“ make-upu proto, aby torpédoval prezidentovu liberální politiku povolování šroubů.
I nyní lze očekávat spíše interní pokyny, jak krizi pozvolna ukončit, než oficiálně deklarovanou změnu šátkové politiky. Íránský režim měl vždy jako hlavní prioritu vlastní přežití. Tomu podřizoval zahraniční politiku (ostentativní budování jaderného programu náhle vystřídané přistoupením na jeho razantní omezení, když to bylo výhodnější) i počínání na domácí scéně. Zabití zadržené ženy, natož vyvolání následných nepokojů bezpochyby nebylo záměrem – prosazování „mravnosti“ lze sice počítat k pilířům íránské teokracie, avšak jen potud, pokud to režim upevňuje.
Slabá opozice
Desítky tisíc lidí, které vyšly do ulic po smrti zcela neznámé a politicky neaktivní dívky v půli září, v podstatě spojuje jen frustrace z poměrů v zemi: někomu skutečně primárně vadí povinné zahalování, jinému ale ekonomické těžkosti, další příležitost využili k pozvednutí hlasu – nebo dlažební kostky či zbraně – kvůli diskriminaci té či oné etnické menšiny. Kromě této nesourodosti nahrává režimu ještě jeden fakt, který je na Západě zcela přehlížen. Země nemá žádnou silnou, centralizovanou opozici, žádného slovutného disidenta, žádný politický tábor, který by dokázal předložit program přijatelný pro masy nespokojených Íránců a poté je vedl ke změně.
Konzervativní establishment přesto řeší nynější vzedmutí vášní jako potenciální ohrožení. Že to nemusí být paranoia, už před patnácti lety potvrdil tehdejší ředitel izraelského Mosadu Meir Dagan, když frustrované společenské skupiny Íránců označil za nejlepší spojence při podrývání teheránského režimu. Nelze však zapomínat, že Íránci krvavou revoluci zažili na vlastní kůži. A ti, kteří konec sedmdesátých let nepamatují, zase dobře vidí, kam vedlo skandování arabského jara „Lid si přeje pád režimu“ v Libyi, Egyptě nebo Sýrii. Zatím se proto zdá, že ani povinné šátky nejsou dostatečně silnou rozbuškou, která by zvedla mlčící většinu a vyvolala íránské jaro – nebo podzim – se zásadními dopady.
Autor vede Centrum pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě Praha.