Jak to dopadne, když zemitá energie Felixe Holzmanna kontaminuje slavná díla světové literatury i pár děl literatury současné? Kromě toho, že se v nich konečně děje něco pořádného, zároveň „nic nepřežilo, všechno se rozpadlo“.
James Joyce: Odysseus
– … ano má horská květino a nejprve jsem ho pažema objala a stáhla k sobě až ucítil má navoněná ňadra ano a srdce mu bušilo jak divé a ano řekla jsem ano chci Ano.
– Ale jděte, pane Blůma, to říkal kdo? Manželka?
– Ano.
– No to už jste povídal, že říkala ano, ale mě zajímá, jestli to byla vona…
– No ano, však jsem vám to právě řekl!
– Vy mně? Dejte pokoj, vy jste mně řek ano? No to já vám teda ne!
– Poslyšte, vy to vůbec nechápete. Ne já vám. Ona mně…
– … řekla ano.
– Ano.
– Manželka.
– Ano.
– A ještě něco dalšího říkala?
– Ano.
– Aha, takže ne. Furt jenom ano, že ano.
– Ale ne…
– Jo, takže nejdřív ano, a pak zas hnedka ne? No jo, to je celá vona!
– No dovolte!
– Počkejte, dyť jste říkal, že vám to říkala manželka…
– Ano.
– No tak jakpak …
