Dejte pokoj!

Jak to dopadne, když zemitá energie Felixe Holzmanna kontaminuje slavná díla světové literatury i pár děl literatury současné? Kromě toho, že se v nich konečně děje něco pořádného, zároveň „nic nepřežilo, všechno se rozpadlo“.

Moh bych vám říct něco o takovým zajímavým pokusu, kterej jsem nedávno udělal s rybičkou a s kanárkem… Foto archiv VUF

James Joyce: Odysseus

– … ano má horská květino a nejprve jsem ho pažema objala a stáhla k sobě až ucítil má navoněná ňadra ano a srdce mu bušilo jak divé a ano řekla jsem ano chci Ano.

– Ale jděte, pane Blůma, to říkal kdo? Manželka?

– Ano.

– No to už jste povídal, že říkala ano, ale mě zajímá, jestli to byla vona…

– No ano, však jsem vám to právě řekl!

– Vy mně? Dejte pokoj, vy jste mně řek ano? No to já vám teda ne!

– Poslyšte, vy to vůbec nechápete. Ne já vám. Ona mně…

– … řekla ano.

– Ano.

– Manželka.

– Ano.

– A ještě něco dalšího říkala?

– Ano.

– Aha, takže ne. Furt jenom ano, že ano.

– Ale ne…

– Jo, takže nejdřív ano, a pak zas hnedka ne? No jo, to je celá vona!

– No dovolte!

– Počkejte, dyť jste říkal, že vám to říkala manželka…

– Ano.

– No tak jakpak bych ji neznal, žejo…

– Tedy vy mě ale překvapujete!

– Já že vás překvapuju? Pane Blůma, prosimvás, copak je na tom něco divnýho, že znám manželku? Včetně příjmení například a rodinnýho stavu… Vona je vdaná, víte?

– To já samozřejmě vím, když je vdaná za mě.

– Za vás?

– Ano.

– Jo ták! Takže vona to nebyla ta moje? Tak teď už to nechápu vůbec!

 

Elena Ferrante: Geniální přítelkyně

– Jé, dobrý den, paní Ferencová! No to je mi náhodička! To je doba, co jsem vás neviděl… Kdepak jste rajzovala? Co říkáte? Na poli? No bodejť, na poli, tam je krásně, žejo, zvlášť když člověk ňáký má. Ale víte, co je zajímavý? Vono se prej vůbec neví, která vy jste. Takže kdoví, jestli jste to vůbec vy, žejo! No ale když už vás tu mám, víte, co mi tuhle říkala manželka? Že vy prej máte ňákou hodně chytrou známou…

– Lila strčila ruku až po rameno do černého chřtánu kanálu…

– Jo tak vona strká ruce do kanálu? Dejte pokoj! A počkejte, copak vy máte na poli kanál? No, to bude asi kvůli zavlažování, žejo, aby to vodtejkalo, jistě, ano… pokud teda nepěstujete třeba rejži. Na rizoto například, tam já rejži občas dávám.

– Lila se vyšplhala až k oknu paní Spagnuolové v přízemí, pověsila se na tyč, kterou byla provléknutá šňůra na prádlo, chvíli se houpala, pak skočila dolů na chodník…

– Šmarjá! Doufám, že zrovna nepřišel činžáno vybírat nájem…

– Lila si zapíchla pod kůži zrezivělý svírací špendlík, který našla kdovíkdy někde na ulici, ale nosila ho pořád v kapse jako dárek od kmotřičky víly…

Poslyšte, paní Ferencová, a není ta vaše známá trošku… víte, co myslím… abych tak řek… no, žejo… trošku tohlento?

 

Witold Gombrowicz: Deníky

– Pondělí. Já.

– Co říkáte? Vy? A víte, že máte pravdu? Poněvadž v pondělí, když jsem tady takhle seděl, tak jsem vás zahlíd, jak jdete kolem. A říkám si: no vida, pan Koprovič!

– Úterý. Já.

– No počkejte, to se mi ňák nezdá, tohlento… Poněvadž v úterý, když jsem tady zase takhle seděl, tak jsem vás sice taky zahlíd – ale vy jste to nebyl…

– Středa. Já.

– A to zas jo. Poněvadž středu máme dneska, žejo. Takže jestli jste to vopravdu vy, nechcete si na chvíli tady ke mně přisednout?

– Čtvrtek.

– Počkejte, pane Pornovič, jakejpak čtvrtek zase? Kam tak pospícháte? No posaďte se, copak vám něco uteče?

– Já.

 

Marcel Proust: Hledání ztraceného času

– A pojednou se mi vzpomínka objevila. Byla to chuť kousku madlenky.

– Madlenky? Myslíte Madlenky Kudláčkový? Jéje, no ta už sem nechodí… Vodstěhovala se do Libochovic, víte?

– Nic nepřežilo, všechno se rozpadlo; tvary – a také tvar cukrářské škebličky…

– Ale dyť vona žije, pane Prouza! Akorát už ne tady v Litoměřicích. A poslyšte, jestli vy si ji s někým nepletete! Poněvadž Madlenka nedělá cukrářku, ale účetní. Dáte si ještě něco, nebo budete platit?

– Vracím se v představě ke chvíli, kdy jsem okusil první lžičku čaje.

– Čaje říkáte? Jakýho čaje, prosimvás? Copak nevidíte, že před sebou nemáte čaj, ale pivo?

– Žádám od své mysli další úsilí, aby ten prchavý dojem ještě jednou vyvolala.

– Další úsilí! Jó, tak to jste si neměl to pivo dávat… A když jo, tak jenom po lžičkách, žejo, a ne jedno po druhým!

– Piji druhý doušek a nenalézám v něm nic víc než v prvním, piji třetí a dává mi trochu méně než druhý.

– Březňáček desítka už vám nejede? A víte, že se ani nedivím? Možná byste si měl dát spíš něco vostřejšího, co říkáte? Rum? Nebo celerovej salát?

– Cítím, jak se ve mně zachvívá cosi, co mění polohu, co se chce vznést, něco, co bylo uvolněno ve velké hloubce…

– A jéje… a to jsme dneska měnili ubrus. Teda vobraceli.

– Nevím, co to je, ale pomalu to stoupá

– No to já se právě vobávám, že vím, co to je…

Ano, to, co se tak vzrušeně chvěje v hloubi mého nitra, je patrně obraz, vizuální vzpomínka…

– Jo ták… No to se mi ulevilo, pane Prouza!

– Musím desetkrát znova začít a sklonit se k ní.

– Jó jó. Kdepak Madlenka Kudláčková!

 

Sally Rooney: Normální lidi

Takže, vážení přátelé, na všeobecné přání zde pana Dvořáka bych vám chtěl stručně něco říct…

Marianne se podívá na Connella a pak zase na Karen. Mlčí a snaží se tvářit jakoby nic.

Moh bych vám říct něco o takovým zajímavým pokusu, kterej jsem nedávno udělal s rybičkou a s kanárkem…

Usmála se a utřela si nos.

Já vám to řeknu stručně, abych kolem toho zbytečně nemluvil… mám na to jen pár vteřin…

To je kapitalismus, vzdychla.

Tak zkrátka a dobře: já jsem měl doma takové akvárium… Anebo počkejte, já vám to řeknu od začátku.

Marianne se znovu usměje a mrkne na něj. Má hodně tmavou rtěnku, vínovou, a namalované oči.

Já bydlím v Litoměřicích, Máchova ulice číslo čtyrycet čtyry. Tam v Litoměřicích jsou totiž různý ulice, víte? A každá ulice tam má nějakej název.

Projede jí záchvěv ženskosti.

A ta ulice, ve který já bydlím, tak ta se právě jmenuje Máchova. Máchova čtyrycet čtyry.

Marianne by ho nejradši popadla za ruku a líbala mu prsty, jeden po druhém.

Ty domy jsou tam totiž číslovaný, víte?

Klidně by si lehla na zem a nechala ho, ať po ní šlape, věděl to.

Každej dům tam má nějaký číslo. To je proto, že když se hledá nějaká adresa, tak se to podle těch čísel rychlejc najde.

Hodně lidí prožije život, aniž by tenhle pocit blízkosti vůbec zažili, pomyslela si Marianne.

A ten dům právě, ve kterým já bydlím, má číslo čtyrycet čtyry.

Rozhodla se, že letos nepojede na Vánoce domů.

 

Uspořádal a holzmannovským jazykem kontaminoval Michal Špína.