Rétorická ukřivděnost

Dvouslovný název tuzemské čtyřdílné kriminální minisérie Pozadí událostí (2022) vybízí k několika více či méně důvtipným výkladům. Za prvé, jde o floskuli, která v obecné komunikaci mnoho neříká, zato ale dost intelektuál­ně, abychom jí mohli aspoň na chvíli zakrýt, že nevíme, co říct. Za druhé, spojení označuje seriózní praxi kriminalistů, kteří se snaží rozkrýt, jak došlo k trestnému činu. A za třetí, „pozadí“ je rozmarná narážka na jistou intimnější část lidského těla. Minisérie o celkové stopáži pět hodin odkazuje na všechny tři významy a činí tak ve dvou mikrosvětech: jednak v univerzitním, jednak v kriminalistickém. Rámcem je přitom reflexe sexismu a boje proti jeho projevům na půdě olomoucké Univerzity Palackého i mezi samotnými kriminalisty. Smrt studentky podnítí agendu nové děkanky, která si chce došlápnout na vztahy pedagogů se studentkami. A zároveň k sobě nachází cestu nesourodá trojice vyšetřovatelů, když šanci vyniknout dostává mladá kriminalistka z rodiny imigrantů.

Přízrak neomarxismu

Pozadí událostí tedy vstupuje se vší vervou na kulturněválečné bojiště, a to s neskrývanou názorovou vyhraněností, neboť děkančino úsilí tvůrci karikují a popisují odpor akademické obce. Univerzitní ekosystém je v seriálu představen jako mraveniště, kde se ostošest pletichaří a kde si lidé i bez pomoci policie velmi pohotově získávají informace k očernění či naopak očištění různých stran. Tuzemská filmová i seriálová detektivní tradice umí s tímto přenesením vyšetřovací práce pracovat. Například Juraj Herz před více než půlstoletím natočil Znamení Raka (1966), kde se do vyšetřování vraždy v nemocnici s rozhodností vloží ambiciózní lékaři, kdežto kriminalisté se pouze tváří důležitě. Ostatně i scenárista minisérie Michal Sýkora má zkušenosti s odvážnou redefinicí role vyšetřovatelů v žánrově ceněných a formálně průbojných Modrých stínech (2016).

I když v Pozadí událostí proděkan pro vnitřní normy – a zároveň oslizlá pravá ruka děkanky – varuje, že si uvnitř akademické obce každý hraje na detektiva, nástup kriminalistů aktivitu samorostlých vyšetřovatelů utlumí. A policejní mikrosvět minisérii ve výsledku svědčí: na práci kriminalistů je patrné zkušené vedení, směřující k trpělivému rozkrývání hádanky. Ta není úplně přímočará, přitom ale zůstává rámcově srozumitelná a sledovatelná i netrénovaným okem.

Policejní linie ovšem také vypovídá o hodnotových rozporech minisérie. Zápletka kolem kriminalistky v podání Marthy Issové má jasný emancipační oblouk – ze strany jednoho z kolegů postupuje od vyložené averze až k pozvolnému přijetí schopností kolegyně. Do její postavy tvůrci poněkud horlivě nakupili hned několik identitárních motivů: její táta, blízkovýchodní přistěhovalec, záhy opustil rodinu; ona sama žije ve stejnopohlavním svazku a trpí kvůli přehlížení v převážně mužském kriminalistickém prostředí. Tyto motivy pak stvrdí výstup otce kriminalistčina kolegy, který se jako představitel stále méně akceptovatelných postojů nezdráhá osolit svůj slovník předsudky a odplivnout si před přízrakem neomarxismu.

Ideologický rébus

Potud je situace přehledná. Překvapení ale nastává, když rétorickou ukřivděnost nasadí pedagogové z univerzitního ekosystému, jimž děkanka spílá za pletky se studentkami, případně za domnělé výstřednosti typu publikování detektivek a erotických románů. Akademik s chlapeckou vizáží Jiřího Havelky začne v tandemu se starším docentem střídavě mluvit o fakultním ministerstvu vnitra, SS a Dzeržinském a neopomene přidat varování před zákazem minisukní a ukamenováním. Za jistých okolností by si mohl tento akademik notovat s toxickým otcem z dějové linie kriminalistů. Jenže zatímco ten reprezentuje zlo a svými postoji sráží profesní sebehodnocení vyšetřovatelky, pedagog v daném fikčním vesmíru stojí na správné straně barikády, jakkoli kromě jiného bojuje za nárok na intimní vztah se studentkou.

Scénář řeší ideologický rébus tím, že na všech zúčastněných důsledně nachází breberky. Vdaný Havelkův akademik sice ­podvedl ženu se studentkou, jenže manželka selhává v roli matky a opustí rodinu. Navíc i jeho sestra, rovněž akademička, má mladšího milence z univerzitního prostředí, což je ospravedl­něno tím, že její bezskrupulózní manžel si milenky vodí přímo do společné domácnosti. S děkankou a jejím proděkanem pro vnitřní normy se tvůrci rozhodli vypořádat razantněji – šlo totiž o hodnotové oponenty. Jitka Čvančarová a Petr Vančura vystřihli zábavné, leč krutě jednorozměrné karikaturní postavy, ochotné ke korupci a v případě proděkana i k plagiátorství. Kdo se neztotožní s perspektivou seriálu, ten tyto figury mírně řečeno neocení.

Profesoři na trhu s randěním

Minisérie chrání akademické hrdiny a hrdinky udržující vztahy se studentkami a studenty jednak tím, že kolem nich tvoří černočerné okolí, oproti němuž jejich poklesky blednou, jednak důmyslným využitím žánrových a metaúrovňových postupů. Scénář nechává pedagogy přednášet o typizacích postav, žánrových tradicích a varovat před výkladem díla coby hlasu autora – s odkazem na udavačskou kauzu Milana Kundery, k níž přednášející podotkne, že „text autora nemůže být důkazem autorovy viny“. Bez velké ironie: s takto poučenými advokáty lze mazaně vyklouznout z mnoha argumentačních těžkostí.

Další věcí je, že interakce akademiků a studentek postrádají v minisérii predátorský ráz, jelikož sblížení iniciují veskrze právě studentky, a lze tedy předpokládat, že profesoři na místním trhu s randěním představují žádanější zboží než vrstevníci studentek. Scenáristé ve věku seriálových akademiků (Michal Sýkora má navíc sám bohaté zkušenosti univerzitního pedagoga) přitom tento vzorec vyhrotili natolik, že mezi postavami studentů a mladých mužů převažují pasivní příjemci událostí nebo frustrovaní incelové. A pakliže někdo vyniká ambicemi (proděkan pro vnitřní normy, mladý germanista), máme očekávat podlézavost, neloa­jalitu a zbabělost. Kdyby nic jiného, tato inklinace škodí žánrovému schématu. Jakkoli je totiž hádanka promyšlená, jakmile rozpoznáte tendenčnost a generační akcent minisérie, pachatele bezpečně odhadnete a zbytek série čekáte, až se vaše podezření potvrdí. Pozadí událostí tak připomíná předlistopadové detektivky, kde zlosyn patřil k jasně vymezené skupině.

Nelze se divit, že tvůrci schytávají kritiku od těch, kdo jsou názorově jinde než hrdinové za katedrou a neztotožňují se ani s karikaturní děkankou. Odmítnout hodnotové zaměření minisérie skutečně není těžké. Za sebe tvůrcům vyčítám především to, že nepřesvědčili coby názoroví oponenti. Intelektuálně konzistentní, argumentačně nerozmlžená, rétoricky neukřivděná, žánrově poučená a o znalost prostředí opřená kritika emancipační praxe by mohla být pro diváky z druhé strany aspoň podnětem k polemice.

Autor je filmový publicista.