V Lucembursku není nic nelegální

Kolektiv Richtung22 se zaměřuje na kritiku lucemburské společnosti. Jaká je aktuálně její situace?

Ada: Lucembursko je velmi malá země a její identita je postavená na bohatství. Právě protože je tak malá, jsou určité mechanismy daleko zřejmější, než by byly ve větším měřítku. Probíhá tam extrémní kapitalistické vykořisťování, a to daleko méně sofistikovaně než v jiných zemích. V Lucembursku vám totiž projde všechno.

Lynn: Máme takové rčení: Pokud chcete udělat něco nelegálního, udělejte to v Lucembursku, protože tam to nelegální není.

Ada: Je to daňový ráj a společnost je obrovsky polarizovaná. Bohatí Lucemburčané pracují na státních postech, v bankách nebo v pojišťovnách. Pak tam žijí imigranti a lidé, kteří pendlují přes hranice, aby pracovali v pohostinství a službách a jako dělníci – to oni vytvářejí strukturu, která umožňuje ostatním žít. Jsou ale naprosto vyloučeni z politiky a jakéhokoli rozhodování a nemají žádné bohatství. Je to velmi zřetelné i na dvou systémech vzdělávání – jeden je vytvořen pro Lucemburčany a druhý pro imigranty.

Lynn: Padesát procent obyvatel Lucemburska nejsou Lucemburčané a nemluví lucembursky, ale celá kultura se točí kolem Lucemburčanů. Padesát procent země nemůže volit. To je příšerné.

Kdy jste si tohoto problému všimli?

Ada: Nenarodila jsem se v Lucembursku, ale ve Vídni. Pocházím z umělecké hippie rodiny, která se přestěhovala do konzervativního a rigidního Lucemburska, kde se všichni honí za dosažením určitého standardu a vyděláváním peněz. Takže jsem si okamžitě začala všímat toho, že nezapadám, ačkoli jsem pocházela z nižší střední třídy. Když se nějak maličko lišíte, působí na vás hodně tlaků, které vás donutí cítit se jako outsider. Rozdělení na migranty a Lucemburčany je zásadní součástí systému a je velmi lehce rozpoznatelné. I když asi velmi záleží na rodině a kontextu, ze kterého pocházíte, abyste vnímala, co se děje. Kdybychom s rodiči zůstali v Rakousku, ve Vídni bych žila ve své umělecké bublině a říkala bych si: „Spravedlnost potřebujeme, ale já jsem v pohodě.“ V Lucembursku je pro mě snadné si uvědomit, že se děje něco špatně. Pocit vyloučení vás jednoduše řečeno radikalizuje. V Lucembursku se buďto přizpůsobíte všemu, co se od vás očekává, jste zticha a hodně pracujete, anebo si uvědomíte, že tohle nikdy fungovat nebude, a jediné řešení je pak být divná a outsider do konce života.

Co je tedy Richtung22?

Ada: Je to umělecká skupina založená v ro­­ce 2010, která se snaží využívat formáty, jako jsou filmy, divadelní hry nebo umění ve veřejném prostoru, a podněcovat tak diskusi o tématech spojených s lucemburskou politikou a společností.

Lynn: V tvrdém jádru je nás kolem třiceti, v širším okruhu je nás zhruba sto. Jsme mladý kolektiv studentů, nejstaršímu členovi je 35 let. V jednom našem filmu máme herce, kterému je šedesát, ale to je spíš výjimka.

Ada: Většina z nás pochází ze střední třídy. Snažíme se být otevření, ale je těžké oslovit někoho, kdo pochází z jiného prostředí. Lidé, kteří se k nám přidávají, patří většinou k okruhu našich přátel. Fungujeme tedy z určité privilegované pozice. Na druhou stranu se naše privilegium snažíme využít. Je to v něčem dobré i špatné.

Taková je asi realita spousty aktivistických kolektivů v Evropě…

Ada: A stejné to je i s uměním – je záležitostí střední a vyšší střední třídy. Snažíme se to změnit, ale není to jednoduché.

Jedním z témat, kterým se věnujete, je dekolonizace a podíl Lucemburska na kolonizačním útlaku. S jakým typem primárních zdrojů jste při svém uměleckém výzkumu pro divadelní hru Gérard Cravatte pracovali?

Ada: Největší část nejzajímavějších informací pochází z bruselského archivu belgických společností, které v Kongu těžily diamanty, a dalších firem, které se podílely na kolonizaci. Mnohé kolonie totiž nebyly pod nadvládou zemí, ale obchodních společností. Archiv obsahoval korespondenci nebo zápisky z porad a podobně.

Bylo těžké se k informacím dostat?

Ada: O přístup do archivu jsme museli požádat několikrát a tvrdit, že to je pro univerzitní projekt. Kdybychom přiznali, že jsme aktivisticko­-umělecká skupina, tak by nás dovnitř nepustili. Musíte působit velmi nevinně. Tomuto tématu bychom se měli věnovat v budoucnu víc. V minulosti probíhala většina našeho výzkumu online, ale koloniální historie není online přístupná, protože nikdo nechce, aby byla objevena. Nejtěžší je najít ty správné archivy.

Na tomto výzkumu jste kromě divadelní hry postavili i komentovanou prohlídku koloniální historie města. Měl projekt další části?

Ada: Máme celou kampaň, která se jmenuje Dekolonizujte Lucembursko. Vznikla ve spolupráci s antifašistickou skupinou Lëtz Rise Up. Společně jsme formulovali i seznam věcí, které se musí změnit. Podobný soubor požadavků je součástí skoro každé kampaně, často ale zůstává bez povšimnutí.

Lynn: Celý výzkum je dostupný na našem webu a přemýšlíme, že vznikne i kniha.

Věnujete se i památníkům ve veřejném prostoru. Během vlny protestů Black Lives Matter v roce 2020 se po Evropě koloniální monumenty často strhávaly. Dělo se něco takového také u vás?

Lynn: Zatím ne. V Lucemburku máme bustu Nicolase Cita, který byl hlavním inženýrem stavby železniční trati v Kongu a nese odpovědnost za smrt tisíců nuceně nasazených dělníků. Postavili jsme před něj mříže, abychom změnili význam památníku. Žádné monumenty jsme ale nezničili. Zatím…

Používáte poměrně radikální jazyk – jste schopni srozumitelně oslovit většinovou společnost, nebo máte malé specifické publikum?

Lynn: Záleží na tématu. Většinou působíme v podivných artových elitních prostorech, kam přijde stejné publikum jako vždycky. Při akcích ve veřejném prostoru je to jinak – to jsou ti lidé, které skutečně chceme oslovit, ale je to boj. Občas se nám podaří zasáhnout hodně lidí přes internet.

Ada: Je trochu problém, že pro pracující třídu jsme moc elitářští a pro „náročné“ publikum zase nejsme elitářští dostatečně. Jsme tak trochu mezi. Ale máme za léta svého působení už solidní základnu fanoušků.

Proč je vaším asi nejvýraznějším prostředkem vyjádření divadelní jazyk?

Ada: Vždycky když se rozhodneme zpracovávat nějaké téma, zamyslíme se, jak ho nejlépe komunikovat. Divadlo ale bude vždycky s námi, asi hlavně proto, že jsme všichni původně divadelníci. Divadlo je to, co umíme.

Jak politika, tak aktivismus využívají určitý typ scénického přístupu – v čem je rozdíl?

Ada: To, co děláme my, je upřímnější. Lidé nám často po představení říkají, že jsme obsáhli hodně důležitých poznatků a že bychom z nich měli udělat knihu nebo článek. Divadlo nebo umění je ale přece legitimní cesta, jak dostat informace k lidem. Nemusíte dávat všechno na kus papíru, který strčíte lidem pod nos. Cílem politiky není předat informace, ale naopak. Politici se snaží věci podat tak, jak byste je chtěli mít – ale to, co chtějí, není to, co říkají.

Podařilo se vám získat peníze z rozpočtu Evropského města kultury na to, abyste tento projekt kritizovali. Jak se vám to povedlo?

Ada: Za tím je jedna ze superschopností určitých lidí v kolektivu. Umějí totiž používat jazyk, který pro napsání takové žádosti potřebujete.

Lynn: A politická reprezentace měla problém sehnat dobré nápady, které by o peníze soutěžily. I sama organizace soutěže byla špatná.

Ada: Byla jsem součástí týmu, který tu žádost psal. Studovala jsem na univerzitě v Cambridge. Tam jsem se naučila předstírat, že vím všechno, i když nevím nic. Použili jsme jejich vlastní metody proti nim. V neoliberální politice často slyšíme lidi mluvit, aniž by skutečně něco řekli. Říkají slova, která zní zajímavě, ale nenesou žádný význam. Psali jsme věci jako ,,jedná se o projekt, který dokumentuje urbánní rozvoj“ a reálně je o kritice gentrifikace. Musíte používat stejně vágní jazyk a trendy výrazy jako oni. Nejdřív jsme sepsali, co chceme skutečně dělat, a pak jsme to jenom přeložili do tohohle jazyka bez významu. Podařilo se nám získat 350 tisíc eur.