Vzpomínky na koronavirus – výtvarný zápisník

Čekání nesnáším. Chodím v kruzích po parku a snažím se zabavit. Je chladno a nic dramatického se kolem neděje. Pár postav venčí psa. Nevýrazným jednotlivcům, které míjím, přimýšlím různé motivace. Co tu asi v tento podzimní pracovní den pohledávají? Mám trochu trému – po dlouhé době mě čeká pracovní setkání se zástupcem jedné důležité umělecké instituce. V duchu si připravuju pár vět na úvod. Po několikátém kolečku se ale tréma postupně mění ve vztek. Proč si se mnou vlastně dal sraz v parku? Prý je to na okraj Prahy, kde se jeho instituce nachází, daleko. Jasně, ale aspoň bych během čekání nemrzla.

Přichází s půlhodinovým zpožděním. A úplně v klidu. Musel se starat o dítě, omlouvá se s naprostou samozřejmostí. Z dnešních feministických proklamací mám asi nejraději ty, co pocházejí od mužů, kteří svůj feminismus demonstrují na sebemenší péči o své ratolesti. Vzpomínám si na svého učitele z FAMU, …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě