Vzpomínky na koronavirus – výtvarný zápisník

Čekání nesnáším. Chodím v kruzích po parku a snažím se zabavit. Je chladno a nic dramatického se kolem neděje. Pár postav venčí psa. Nevýrazným jednotlivcům, které míjím, přimýšlím různé motivace. Co tu asi v tento podzimní pracovní den pohledávají? Mám trochu trému – po dlouhé době mě čeká pracovní setkání se zástupcem jedné důležité umělecké instituce. V duchu si připravuju pár vět na úvod. Po několikátém kolečku se ale tréma postupně mění ve vztek. Proč si se mnou vlastně dal sraz v parku? Prý je to na okraj Prahy, kde se jeho instituce nachází, daleko. Jasně, ale aspoň bych během čekání nemrzla.

Přichází s půlhodinovým zpožděním. A úplně v klidu. Musel se starat o dítě, omlouvá se s naprostou samozřejmostí. Z dnešních feministických proklamací mám asi nejraději ty, co pocházejí od mužů, kteří svůj feminismus demonstrují na sebemenší péči o své ratolesti. Vzpomínám si na svého učitele z FAMU, který mi tvrdil, že můj problém je v tom, že po večerech nepařím s kameramany. Ti by pak pro mě točili zadarmo. Z kamarádství. Když jsem mu řekla, že na to nemám čas, odpověděl, že jestli tu někdo nemá čas, je to on, protože na rozdíl ode mě má čtyři děti s několika ženami. Co na to říct?

Podobná arogance ale z příchozího kurátora nečiší, působí vlastně velmi sympaticky. Místo krátkého designového sáčka, lakovek a nagelovaných vlasů, jak jsem si jeho podobu představovala na základě vygooglované fotky, má na sobě pestrobarevné hippie kalhoty, šusťákovou bundu a blonďaté kadeřavé vlasy mu sahají skoro do pasu. Představujeme se a začínáme probírat společný projekt. Z nenuceného a hladce probíhajícího rozhovoru je vidět, že je zvyklý komunikovat s lidmi. Já se ve svém projevu naopak cítím jako pomalu se rozjíždějící lokomotiva. Mluvím a snažím se horečnatě vysvětlit všechno, na čem jsem v dané věci pracovala v posledních měsících a letech. Poukazuju na různé přístupy a problémy. Přikyvuje, diskutuje, směje se. Po krátké chvíli prohlásí, že má hlad. Ví prý o výborné pekárně, která je sice trochu dražší, ale stojí to za to. Jeho poznámku si vykládám tak, že je mu to trochu trapné, ale ne natolik, aby mě této situaci nevystavil.

Po vstupu do podniku zjistím, že se skutečně nacházíme asi v nejdražší pekárně v Praze. Stojím před rozhodnutím, jak se zachovat po velebení místních produktů, které před chvílí zaznělo. Nakonec jídlo přece spojuje. Vybírám si tedy nejlevnější sušenku za několik pětek, která se mi při prvním kousnutí bolestivě zaryje do horního patra. Snažím se náš rozhovor navrátit zpět do pracovních kolejí, vypadá to ale, že schůzka se nezadržitelně chýlí ke konci. „Hodím tě někam autem, jestli chceš.“ Autem? Váhám. Nechce se mi do toho stísněného prostoru, beru to ale jako příležitost k dalšímu hovoru. Nasedám tedy, a protože jsme uprostřed pandemie, nandávám si roušku. On po chvíli hledání vytáhne průhledný štíteček, který mu výborně kryje horní část obličeje, končí ale hned pod úrovní nosu. K práci se již nevrátíme a vzhledem k tomu, že si zpětně vybavuju velmi dlouhou červenou na Karlově náměstí, zdá se, že téma rozhovoru bylo potřeba těžce dolovat. „Fakt nejedeš na Letnou?“ ptá se mě. „Na Letné přece bydlí celá scéna.“ Zakoktám, že došlo k nedorozumění: „Stačí, když mě vyhodíš na druhém břehu. Já už si nějak poradím.“

Loučíme se. Sleduju, jak ve svém fáru ujíždí za dalším byznysem, a snažím se ujasnit, co se vlastně před chvílí odehrálo. Tak takhle vypadá feministická péče v praxi? V ten moment netuším, že výsledkem naší spolupráce bude text, jehož psaním strávím dva měsíce a který mi v naprosto nepoužitelném překladu po několikerých urgencích bude zaslán v předvečer publikace, a že poté, co ho narychlo aspoň trochu upravím, druhý den zjistím, že byl s velkou pompou pod mým jménem uveřejněn v původní, odstrašující verzi. Domluvím si vlastní korekturu a budu muset napsat ještě mnoho mailů, než se na web po několika měsících dostane autorizovaná verze.

Pána s autem už naživo nikdy neuvidím. Čeká mě s ním a několika dalšími participanty jeden zoom nad konceptem projektu, jehož hlavním cílem je vymyslet, jak nedostatek prostředků, vědomostí i znalosti kontextu vyřešit uměleckou kreativitou. Ještě že existují slova „experimentální“ a „spekulativní“. Co bychom si bez nich na výtvarné scéně počali?

Autorka je historička umění.