Škody jsou tajné

Jedna

V Brně,

na ulici Slaná,

bydlívala žena v pokoji z přeludů.

Měla tam gramofon.

Dnes je z ní matka

a v tom pokoji

jí dvě nemluvňátka neustále přikazují,

ať mlčí.

Hmm,

říkalo se,

že oproti mnohým jiným

kolik že příležitostí ta žena měla!

„Neukazuj na tu horu! Je to neslušné!“

slyšela tisíckrát.

Užuž byla u ventilku

a téměř by jím i otočila,

leč nakonec se přece jen

v novém životě

postupně

poskládala

do nehybné estetické plochosti.

Od té chvíle dělala vše, jak se má.

Uschl i iris.

Pohledný

spokojený život

taky není k zahození!

Řetězcem všedních starostí doklouzala

k jistině.

Jaképak zmarnění?

Říkal snad někdo „vniveč“?

Vždyť věřilo se jí kdysi z jiné cesty.

 

 

Dva

V Brně,

na ulici ústící k M. paláci,

lehávala na stropě žena

s maketou třiceti osmi mužů.

Měla tam staré mistry,

tištěné na křídovém papíře.

Celé noci snila o obecném pánovi,

kterého by mohla zanechat

ležet u cesty jako balvan,

a bytoval by tam klidně i poté,

co by se vrátila ze strašně zajímavého pití.

„Ani by nemusel mít třásně,“

řekla jedné noci do stropu

skrz nátrubek smotaný z makety třiceti osmi

mužů.

Všechno,

co člověk prohlásí do tmy tak složitým

způsobem,

se do puntíku vyplní.

 

 

Tři

V bytě s postelí,

paralelně s Avionem,

lehávala žena,

která co chvíli jakože couvala do mlhy.

Byl to trik a fungoval,

když ten,

koho udržovala na tuhé stříbrné niti,

díval se na její vyholený zátylek,

a nevšiml si tedy,

že ona ve skutečnosti nikam necouvá,

že provádí stokrát omletý gimmick

lítostivé sublimace.

Někdy zničehonic chodila po rukou,

a poněkolikáté tak obelstila i osoby,

které už na její virtuózní číslo s propadáním se

do bílé

dočista zapomněly.

V bytě s hnědým mezipatrem

měla cívkový magnetofon.

Dnes je nudná.

Mlha zmizela.

Úplně klidná.

Nemluví se o ní.

 

 

Čtyři

Na ulici Bělostezečná

žila ve svém dětském pokojíku dospělá žena.

Každý večer se alespoň chvíli nemohla

nadechnout.

Vyrážela tedy na strašně zajímavé pití.

Seděla

„na baru“, jak se říká,

a představovala si, co si o ní kdo asi tak myslí.

Nepozorovaně přitom prodýchávala bederní

páteř.

Říkalo se,

že nikdo v Brně to neumí líp,

nebo alespoň nikdo v okolí ulice Kozí.

Co ještě nikdo nikdy neviděl, jí nešlo.

A jejdamane, co bylo komu po tom?

Koho tenkrát zajímalo a dnes ještě

zajímá nespatřené?

Její hlas byl deponován v olověné truhlici

v Kumpoštově domě,

sociální bydlení,

1 + 1,

přízemí,

dobré pro kolo.

Heslo k otevření

(kdyby jej někdy)

bylo „Přerývaný dech“.

Řekl jsem jí:

„Použiješ­-li rodinný voucher do vily Tugendhat,

odpouštím ti.

Tvá touha po průměru je navěky nevinná.

A kdybych se naopak já ještě někdy pokusil

pohrdat obecným,

ať mě za trest samo zachvátí

do té míry,

že si jej nepovšimnu.“

 

 

Pět

Na ulici nedaleko kavárny Prahavbrně

žila žena v pokoji s třiceti osmi bubáky.

Jednoho dne našla na chodníku

před Poslední lečí

ležet muže,

co vypadal jako bílá sádrokartonová deska.

1250 × 2000 × 12,5 mm.

Dokonce měl na lícní straně nalepený

zelenkavý papír!

Zvedla jej a podívala se pro jistotu i z boku.

A byl opravdu úzký a převýšený.

Nezdálo se navíc,

že by cokoli vyjadřoval.

I zaradovala se a vzala jej do pokoje

s třiceti osmi bubáky,

kteří tím pádem zmizeli,

jako když je do studny hodí.

V pokoji se za letních večerů hromadily

stíny chodců.

Měla tam černou kovovou konstrukci

na květináče.

Dnes je klidná

a na sebepotvrzení

a sebevyjádření

si už ani nevzpomene.

 

 

Šest

Na ulici Mořská

s restaurací

bydlívala

v bytě s vysokými stropy

žena,

které se dobře povedla jedna věc.

Tak dlouho napodobovala jinou ženu

do té míry,

že dokonce její vlastní matka

nebyla schopna ji rozpoznat

na společné fotografii

ze synchronizovaného plavání!

Stejné vlasy,

oblečení,

pohyby,

problémy.

A nakonec trochu i muž.

I když ten jinak.

Ten přece jen jinak.

Říkalo se,

že odevzdala jiné ženě

na x let

svou identitu.

To je nepravda!

Ta žena

postupně

vytvořila

z virtuózního

imitování

svou

charakteristickou

nenapodobitelnou

vlastnost!

 

 

Sedm

Na ulici Bělozlatá

žila v docela hnědém pokoji žena,

která na poslední chvíli

vyklouzla z lopaty

realiťákovi,

světlovlasému členu přípravky Ódées.

Tak udělala,

otřepala se,

rozhlédla se po ulici

a po dvou letech

zčistajasna

povila dítě muži,

který na Filozofické fakultě Masarykovy

univerzity

napsal

bledým inkoustem

úplně rovné pojednání o Dostojevském.

Měl ji rád,

líbila se mu,

nemiloval ji,

ale zůstával nehybně ležet na svém místě,

když ona vyrážela na strašně zajímavé pití.

„Na povinnou jízdu

jsem nemohla natrefit na nikoho

vhodnějšího!

Užívám si to!“

pochvalovala si před kavárnou Tungsram

na Kapucínském náměstí,

kde popojížděla kočárkem.

Slušelo jí to.

Nakonec je tedy všechno v pořádku

a báli jsme se zbytečně,

nic se nestalo,

říkalo se.

Dávno, dávno už přešla po Mostě vzdechů.

I proto nikdo za nic nemůže.

Tak to prostě je.

Ódéesák se

zpětně viděno

projevil

jako výhodný spouštěč

nadýchaného útěšného „plonk“!

 

 

Osm

Na ulici Nadnášecí voda

bydlela v pokoji s nakreslenou želvou žena,

do které všechno dobré

padalo

jako do bezedné černé studny

a ztrácelo se tam bez užitku.

To není možné.

I přesto

prožila

standardní život

a něco i vychovala.

Kolem osmačtyřiceti let věku

se zaživa odebrala tam, odkud není návratu,

a neprodleně se reinkarnovala*

do bytosti,

do které všechno dobré

padalo

jako do bezedné černé studny

a ztrácelo se tam bez užitku.

To není možné.

 

* Překvapilo ji, jak rychle a obyčejně znovuzrození probíhá. V uličce u hajzlů jí pešek vrazil herdu do zad a zřetelně řekl: „A znovu.“

 

 

Devět

V Brně,

na ulici s varnou,

přespávala

v policejním bytě

s matkou a bratrem žena,

ve které se vzňaly veškeré naděje.

Její „co kdyby“

se zčistajasna ocitla ve zničujícím žáru

a ona sama

do žáru ještě přiložila náušnice

s podobiznou Tavy Tavy.

Jak víme,

z každého apokalyptického běsnění

však zůstane nakonec jen plápolající deka.

Žena přikryla se

a v sérii

ohlušujících ran o stěny

proměnila se

v hliníkový L profil.

200 × 200 × 5 mm.

Lehounká

pak ještě dvakrát břinkla o podlahu

a strop

a vypadla na ulici.

Její naděje dospěly do aluminia,

říkalo se.

Našel ji,

na chodníku,

muž,

klopýtající z Poslední leče,

ze strašně zajímavého pití.

Tou dobou

v novou okenní kliku

už ani nedoufal.

 

 

Deset

Na ulici Pepř

bydlívala,

nyní šedá,

žena s mužem,

který odpovídal všem standardům.

Měli tam i na hnědém mezipatře ležet

děťátko.

Jednoho večera,

u stolu obklopeného náletovými dřevinami

jako v zahradní restauraci

vedli spolu dialog.

Muž: „Nejlepší je nad tím nepřemýšlet.

To přijde samo.

Co projde, to přijde.

Někoho jsem potkal.“

Žena: „Ano?“

Muž: „Děje se to.

Šli jsme do Ikey a kecali jsme.

Masové kuličky vegetariánské.

A já najednou čumim, že jsem spadl

do frendzouny.

Víš, jak jsme byli na jahodách v Chesterfieldu?“

Žena: „Myslíš tenkrát? To jo.“

Muž: „Tak přesně – dostal jsem se

do friend zone.

Frendzouna jako tenkrát s tebou.

Jsme jako kamarádi.

Prostě pohoda, kecáme.

A mně to nedošlo a pak už bylo pozdě.“

Žena: „A cítili jste se spolu dobře?“

Muž: „Jo, no… Takhle – ano,

ale jí jela tramvaj

a já jsem spal u kamaráda

a hráli jsme stolní fotbal

a nic se nestalo

a tak.

To je věc,

na kterou člověk bude vzpomínat

do konce svýho života.

S tím člověkem jsi totiž strávila v tom životě

určitou část života.“

Žena: „To znám.

Byla jsem s jedním člověkem, víš?

On mě má rád

a je to ten typ, co se nezamiluje

na první pohled.

A nechce mě vidět každý den.

Prý aby se oprostil od různých věcí.

Já bych si přála, aby to bylo hlavně hezký!

Ale on tak nepřemýšlí.

Je to hezký!

Radši se neptám.

Až bude něco vážnějšího,

tak se budu snažit to brát co nejvíc vážně.

My jsme totiž generace,

co budeme mít jenom jedno děcko.

A tak pozdě, že už TO nestihnem!“

Muž: „Můj děda mě má velmi rád!

On už žije jenom pro své vnuky.

‚Ty brďo, dědo, co budeš jíst ty?‘ říkám mu.

‚Ale hlavně ty se najez, já už si nějak poradím.‘“

Žena: „Důležité je ty vzory si takhle předávat.

Jak se to jednou přetrhne a pokazí, tak…

radši nemluvit.

Nemáš hlad?

Já totiž nemám.

Nezajdeme ještě někam?

V kolik ti to jede?“

 

Z knihy, jejíž vydání připravuje nakladatelství Dybbuk, vybral Petr Borkovec.