Básně hudebníka Ivana Palackého podle jeho vlastních slov zachycují „nové městské mýty z útržků vět, co mu vyprávěly ženy“. Jinotajné i velmi přímočaré příběhy z reálných i smyšlených brněnských ulic vyprávějí o lidech, kteří řeší vztahy, chodí na „strašně zajímavé pití“ a občas se promění v sádrokartonové desky. „Z každého apokalyptického běsnění/ však zůstane nakonec jen plápolající deka.“
Jedna
V Brně,
na ulici Slaná,
bydlívala žena v pokoji z přeludů.
Měla tam gramofon.
Dnes je z ní matka
a v tom pokoji
jí dvě nemluvňátka neustále přikazují,
ať mlčí.
Hmm,
říkalo se,
že oproti mnohým jiným
kolik že příležitostí ta žena měla!
„Neukazuj na tu horu! Je to neslušné!“
slyšela tisíckrát.
Užuž byla u ventilku
a téměř by jím i otočila,
leč nakonec se přece jen
v novém životě
postupně
poskládala
do nehybné estetické plochosti.
Od té chvíle dělala vše, jak se má.
Uschl i iris.
Pohledný
spokojený život
taky není k zahození!
Řetězcem …
