Když se na noční obloze objevil měsíc, na terase hotelu zbývalo už jen několik málo lidí. Seděli kolem kulatých stolků posetých prázdnými skleničkami a šálky. Hotel působil skoro opuštěně. Z restaurace, z níž se na terasu vcházelo velkými prosklenými dveřmi, sice hrála hudba, ale natolik tlumená, že okolní ticho spíše podporovala, než že by ho rušila. Když ale ztichla i ta, začali zbývající hosté hovořit polohlasně a nakonec všichni už jen šeptali. I tak ale bylo možné rozumět, o čem spolu mluví.
„Veškerá hypnotika – myslím tím hypnotické efekty, takové ty nástroje na omámení posluchače, jako když houpeme dítě na kolenou a říká se tomu, že jede na koni – tedy veškeré způsoby, jak člověka narkotizovat neustálým pohybem v kruhu, jsou v podstatě velmi laciné. Mají v sobě cosi orientálního, podmanivého – jako opium, oheň nebo pestrobarevné symetrické obrazce na šátku nějaké kartářky. Funguje to, ale pokud to člověk myslí s hudbou vážně, asi by na to neměl …
