Teorie z hotelové terasy - muzikologický deník

Když se na noční obloze objevil měsíc, na terase hotelu zbývalo už jen několik málo lidí. Seděli kolem kulatých stolků posetých prázdnými skleničkami a šálky. Hotel působil skoro opuštěně. Z restaurace, z níž se na terasu vcházelo velkými prosklenými dveřmi, sice hrála hudba, ale natolik tlumená, že okolní ticho spíše podporovala, než že by ho rušila. Když ale ztichla i ta, začali zbývající hosté hovořit polohlasně a nakonec všichni už jen šeptali. I tak ale bylo možné rozumět, o čem spolu mluví.

„Veškerá hypnotika – myslím tím hypnotické efekty, takové ty nástroje na omámení posluchače, jako když houpeme dítě na kolenou a říká se tomu, že jede na koni – tedy veškeré způsoby, jak člověka narkotizovat neustálým pohybem v kruhu, jsou v podstatě velmi laciné. Mají v sobě cosi orientálního, podmanivého – jako opium, oheň nebo pestrobarevné symetrické obrazce na šátku nějaké kartářky. Funguje to, ale pokud to člověk myslí s hudbou vážně, asi by na to neměl sahat, neměl by to používat. Víno také není o alkoholu – jde o to komponovat chutě, vztahy mezi nimi, a ne o to zvyšovat promile v krvi.“

„A co jsou podle vás ta – jak říkáte – hypnotika?“ zeptal se starší muž, z nějž byla vidět v podstatě jen silueta a občasný odlesk kovových náramkových hodinek. „Ten název jsem si pochopitelně půjčil z medicíny. Tak se označují prášky na spaní nebo možná opiáty, ale tím je to přiléhavější. Mluvím o anestezii. Podobně fungují repetice a návraty různě dlouhých částí skladeb nebo jen krátkých sledů několika málo tónů, jež jsou voleny právě proto, aby podporovaly účinek pravidelného, neměnného pulsování skladby: raz, dva, tři, raz, dva, tři a tak pořád dokola, až se z toho točí hlava. Je to lunapark a střelnice, řetízkový kolotoč. V principu stejný efekt mají všechny typy symetrie, osové souměrnosti, odlesky barevných sklíček v krasohledu, jehož hledím se také otáčí dokola a uvnitř jsou zrcadla. To jsou ty opiáty nebo hypnotika. Víme, že to funguje. A funguje to spolehlivě.“

Pak se ozvalo škrtnutí zápalkou.

„Mám prostě pocit, že opiáty by se mělo šetřit, je to jako nahota nebo sex ve filmu – vždycky přitáhnou pozornost. A je v tom i něco pudového, něco, co sahá hluboko do minulosti, do dob, kdy člověk skákal kolem ohně a tloukl se do prsou. Nebo byl možná v mírném podřepu a místo do hrudi se plácal dlaněmi do stehen. Na každé druhé plácnutí silně dupnul, lehce se pootočil a zvedl ruce i hlavu k nebi. To jsou opiáty v jakési rudimentální podobě. Jak se člověk dostává do transu? Klíčem je pohyb v kruhu, pravidelnost a symetrie. Pudy, trans a hypnóza, nevědomí, podvědomí… To jsou všechno pojmy, jež s tím souvisí a které někdo může chápat jako součásti narativu o přirozenosti člověka. Lidé všechny tyto opiáty a hypnotika legitimizují podle jednoduché logiky: co je přirozené, potažmo přírodní a původní, to je správné a v pořádku. Přirozenost je autorita, podobně jako spontaneita. Podle mě ale takové myšlení vede ke kýči. Kompozice by se na takové věci neměla spoléhat. Skladatel se takových forem tělesnosti nemá ani dotýkat, ty by měly zůstat v lidové hudbě nebo v jazzu. Jazz je hudební vúdú černé jako noc a já jej za to velebím! Ale kompozice musí zůstat v abstraktním světě, ve světě idejí, takříkajíc bez těla. Jediným projevem idejí, jejich dočasným tělem, jsou posloupnosti tónů, respektive vztahy mezi tóny, a ne tóny samotné. Ty vztahy a jejich budování – to je kompozice…“

A nikoli skákání kolem ohně nebo nějaké pudy, mohl by ještě dodat ten starší muž na terase. Co ale ve skutečnosti říkal, nevím, protože část rozhovoru přehlušil ženský smích a klapání podpatků dole na ulici. Zaslechl jsem pak ještě, jak se někdo zeptal: „A kde jste takovou hudbu slyšel? Tohle přece ne­­existuje! Vy se skutečné hudby vlastně štítíte a je vám odporná jako všechno lidské…“ Pak bylo chvíli ticho a nakonec se společnost zvedla a odešla.

Napadlo mě, že je to škoda. Ten odpor vůči všemu pudovému a pudy jako repetice a levná forma hypnózy, to by mohla být teorie. Ušlechtilost coby zbavení se těla, čistě abstraktní svět a vyšší formy slasti. „Žádný sprostý alkohol,“ dodal by můj radikálnější kolega – a měl by pravdu. Musely by se z toho ale ještě odstranit veškeré indicie religiozity. Pak by to mohlo mít úroveň. Ten starší muž by ale nesouhlasil.

Autor je muzikolog a občas komponuje.