Hudební publicisté, pořadatelé i publikum letos objevují ukrajinskou hudbu. Zvláštní pozornost si zaslouží tvorba producentky, skladatelky a zvukové umělkyně Katariny Gryvul, na jejímž albu Tysha se abstraktní elektronika pojí s precizní kompoziční prací, vlivy lidové hudby a až orchestrálními ambicemi. Výsledkem není radikální experiment, ale rovnováha mezi sofistikovaností a přístupností.
Jedním z marginálních důsledků ruského útoku na Ukrajinu je nárůst zájmu o tamní hudební produkci, za běžných okolností zpravidla opomíjenou. Je sice pravda, že The Quietus nebo Bandcamp Daily východoevropské okrajové scény po očku sledují už roky, to jsou ale výjimky. Až s letošním jarem se v mnoha médiích objevily (vzájemně dost podobné) výběry aktuálních ukrajinských alb a jejich autoři se začali ve velkém objevovat na soupiskách prestižních festivalů. Mladá ukrajinská skladatelka, zvuková umělkyně a producentka Katarina Gryvul tak byla pozvána snad všude, kam to šlo, od berlínského CTM Festivalu přes „platformu pro inovativní hudbu a audiovizuální umění“ SHAPE až po dvojici pražských událostí – v červnu vystoupila na festivalu United Islands of Prague a v září se představila v rámci série Synapse Knowledge v MeetFactory. V obou případech šlo ovšem o akce, jež se poněkud míjely se skupinou posluchačů, kterou by její hudba mohla hlouběji zaujmout, a Gryvul …
