Reprezentativní antologie českých básnířek od poloviny 19. století do současnosti mohla být literární událostí a podnětem k diskusím. Kvůli pochybení ze strany nakladatele ale panuje kolem opožděného vydání ticho. V následujícím textu předkládá svůj pohled editorka knihy.
Ilustrace Macarena Olivera Hardoy (CC-BY-SA-4.0)
Antologie českých básnířek nazvaná Milá Mácho a čítající kolem pěti set jmen vyšla oficiálně letos, tedy v roce 2022. Existuje ještě neoficiální vydání s vročením 2020. Tento článek je krátkým příspěvkem k tomu, proč se tak stalo a jak to vidím já jako editorka, která antologii „porodila“. Dovolím si text koncipovat v několika bodech – na základě témat, která mají podle mého názoru i obecnější platnost; mohla by tedy zajímat i ty, kdo zrovna nežijí poezií.
Tři strany jedné mince
Zaměřme se na tři aspekty – právní, kulturní a sociální. V případě antologie vypadala situace takto:
1. Po stránce právní došlo k jednoznačnému pochybení – nakladatelství Větrné mlýny si včas nevyžádalo souhlas autorek s otištěním jejich básně v připravované antologii, a přesto knihu poslalo do tisku a oficiálně ji představilo publiku na festivalovém čtení. Když se několik autorek ohradilo a podepsalo a veřejně prezentovalo stížnost zaslanou Asociaci spisovatelů, byly v právu. Nabídnutí smlouvy a jednání o honoráři mají být automatickou součástí vztahu autorek či autorů na straně jedné a nakladatelství na straně druhé, což nebylo dodrženo.
Tato fakta nikdo nezpochybnil. Ani se nikdo nedomníval, že právní stranu věci vyřeší omluva nakladatelství a uvedení vlastní ledabylosti a nedůslednosti jako hlavního důvodu nekorektního jednání. Věc naštěstí neskončila u soudu. Po jednání s autorkami jich několik trvalo na tom, že jejich báseň se v antologii nesmí objevit, první náklad pět set výtisků z roku 2020 tedy zůstal neprodejný. Aby antologie mohla vyjít, nakladatelství řádně vyřídilo autorská práva, několik básní bylo nahrazeno a časový záběr antologie jsem rozšířila o dva roky, přibylo do ní tedy několik nových básní a v rejstříku se objevila nová jména a sbírky, které v daných letech vyšly.
2. Kulturní aspekt má dvě roviny: je to jednak pozice nakladatelství Větrné mlýny v literárním světě, jednak role antologie tamtéž. O první věci se ve smršti komentářů na sociálních sítích mluvilo především negativně, zdůrazňováno bylo záměrné nerespektování autorských práv a špatný příklad pro ostatní nakladatelství. Ve prospěch Větrných mlýnů mluvila dlouhodobá praxe vydávání kvalitních českých i překladových knih a také pořádání významného festivalu Měsíc autorského čtení, díky kterému vycházejí další knihy a navazují se spolupráce na různých úrovních mezi lidmi z mnoha zemí.
Co se týče samotné antologie, před dvěma lety neměla literární veřejnost důvod hanět něco, co v té době nebylo k dispozici, a letošní oficiální vydání proběhlo ze strany nakladatelství v tichosti, s přetrvávajícím vědomím provinění, bez propagace a tradičních recenzních výtisků (knížka není k dohledání ani na webových stránkách nakladatelství). K reflexi antologie v literárním a kulturním kontextu tedy nedošlo. Nebyla zhodnocena její role – a tedy ani role básnířek – z hlediska formování poetického kánonu, nebyla zasazena do souvislostí ani ve vztahu k existujícím českým antologiím, ani k zahraniční tradici antologií básnířek. Neproběhly tolik potřebné kritické polemiky ohledně výběru té které autorky, neozvaly se hlasy překvapené kvalitou neznámých básní. Z kulturního a literárního hlediska pro mě jakožto editorku, která na knize šest let pracovala, se tato situace – metaforicky – podobá syndromu náhlého úmrtí novorozence.
3. Co se týče stránky sociální, všechny účastnice a účastníci výše popsaného dění k sobě samozřejmě jsou v nějakém vztahu. Je jistě naivní si myslet, že pokud chceme, můžeme se za každé situace domluvit. Vzájemné nepochopení u některých zmírnil čas, někde však zabránilo třeba spolupráci, která mohla být pro literární svět prospěšná. A někde došlo k trvalému zklamání, ať už z jakéhokoli důvodu.
Gender a trauma
Poslední bod bych ráda rozdělila na dvě části. Jednak je tu otázka autorské prestiže, jednak obecnější téma žen, jejich emancipace a předávaného traumatu.
Začnu-li autorskou prestiží, ráda bych podotkla, že takzvaná prestiž, sláva nebo dobré jméno není entita existující beze změny. Naše vnímání toho, co je prestižní, a tedy žádoucí, se mění a podléhá různým vlivům. Je jistě přirozené, že autorky či autoři chtějí své dílo prezentovat způsobem, jenž jim samým připadá nejvýhodnější, ať už je jejich prioritou místo v takzvané vysoké literatuře, popularita nebo finanční úspěch. Podstatná je možnost ovlivnit, co se s vaší tvorbou děje. Také přístup k vlastnímu dílu se ovšem během života vyvíjí. Samozřejmě je možné chtít svoji „image“ pro literární dějiny formovat a trvat třeba na tom, že některé (například rané) básně nebudou znovu vycházet. Otázka, kterou bych chtěla položit v kontextu antologie, zní: Je potřeba svobodné volby týkající se jedné básně v antologii, jde-li navíc o báseň vydanou v běžně dostupné sbírce, pro rozhodování natolik určující, že nemá brát ohled na prezentaci desítek dalších básnířek? Kam až zajít, když nám jde o princip?
A v souvislosti s děním okolo nekorektního prvního vydání antologie nejde nemluvit ještě o jednom zásadním faktoru, jímž je sama žena a její postavení. Není to tak dávno, co se objevily informace o existenci transgeneračních traumat, tedy faktu, že traumata se netýkají pouze jednotlivého člověka, ale můžeme si je předávat v rámci skupiny nebo je dědit. V tomto smyslu uvažuji o situaci kolem antologie jako o symptomu traumatu ne mezigeneračního, ale genderového. Není nepochopitelné, že pokud tak prostá věc, jako jsou rovné příležitosti, ve společnosti stále ještě vzbuzuje silné emoce, bude to, co je vnímáno jako genderově motivované zranění, vyvolávat silnou reakci. Z tohoto hlediska je vyhrocení konfliktu zájmů součástí přirozené snahy ukázat na nedbalost, lenost, neochotu a podceňování, s nimiž se ženy v různých oblastech pořád ještě musí vyrovnávat. Literární svět bohužel není výjimkou. Není pak těžké pochopit, že k něčemu podobnému dříve či později muselo dojít. Ovšem nejvíc bylo – paradoxně – ublíženo samotným básnířkám. Jejich jména a poezie, která měla být vidět, se stala téměř synonymem ostudy. Místo velkorysé propagace a inspirace pro další projekty nastalo příslovečné ticho po pěšině. Pro autorky zapomenuté a ty, které nemohly za minulého režimu vydávat, měla být publikace alespoň nějakou formou zadostiučinění. A antologie měla také zavřít pusu akademikům razícím názor, že žádné významné básnířky nemáme. Mohli jsme se o výběr přít – takto musím opět mlčet.
Použila jsem pro popis vztahu mezi sebou a antologií metaforu rození. Zůstanu-li u ní, jako matka jsem selhala. Ačkoli jsem udělala všechno, co bylo z mé strany potřeba, nedokázala jsem pro vydání zajistit bezpečnou a přívětivou situaci. Divadelní představení Střípky ženy polského souboru TR Warszawa a zároveň stejnojmenný kanadský film Pieces of a Woman (2020) zachycují velmi komplexně příběh ženy přicházející těsně po porodu o dítě. Žena se vzdá možnosti ulevit si hledáním viníka, protože dítěti by to život stejně nevrátilo.
I tak může vypadat vydání knihy.
Autorka je básnířka a editorka.