Anglický spisovatel Kim Newman začínal jako filmový publicista se zálibou v hororech a béčkových škvárech. Za tuto zvrhlou profesní specializaci mohou jeho rodiče, kteří své dítko vystavili Draculovi (1931) Toda Browninga, v němž tvář slavnému upírovi propůjčil Bela Lugosi. Newman se prý filmem i titulní postavou stal „tak posedlý, jak jen jedenáctiletý chlapec může být“. V následujících letech sbíral a vyhledával všechny možné draculovské předměty, knihy i filmy. Během studií se pak zajímal o viktoriánskou éru a především o dobové příběhy o invazi do Británie – o Draculově snažení bude ostatně po letech referovat jako o „invazi jednoho muže“.

Newmanovy záliby i jeho tendence hrát si s literárním kánonem se uplatnily v okamžiku, kdy ho editor Stephen Jones požádal o příspěvek do antologie The Mammoth Book of Vampires (Mamutí kniha o upírech, 1992). Vznikla povídka Rudovláda, o něco později přepracovaná právě do románu Anno Dracula (1992, česky 2015). V něm autor čtenáře provází světem, ve kterém nemrtvý hrabě porazil Van Helsinga a oženil se s královnou Viktorií. Zatímco se britské impérium čím dál víc přizpůsobuje svému novému vládci, hlavní hrdinové pátrají po šíleném vrahovi, který v londýnském White­chapelu zabíjí upíří prostitutky a na dopisech „z pekla“ adresovaných policii se podepisuje jako Jack.

Hrabě Orlak a doktor Moreau

Newman s až marnotratným nadšením zaplňuje stránky románu odkazy nejen na viktoriánskou literaturu. Předpokládá totiž, že s nástupem Draculy k moci se ze stínů vynoří také další staří známí, kteří vystupují v mnoha klasických upířích příbězích. Ministerským předsedou je tak lord Ruthven, tedy baronovská karikatura z Polidoriho povídky Upír, a velitelem Toweru Draculův vzdálený příbuzný hrabě Orlok, protagonista klasického Murnauova snímku Upír Nosferatu (Nosferatu, eine Symphonie des Grauens, 1922).

Autor se nicméně nespokojil pouze s upíry. Do vyšetřování se proto zapojí i policie v čele s přeměněným Lestradem (Sherlock Holmes zatím hnije v koncentračním táboře pro ty, kdo se novému režimu znelíbili) nebo doktor Jekyll a jeho kolega doktor Moreau. Posledně jmenovaný mimochodem v jedné z nejlepších scén románu reaguje na otázku, co by se stalo, kdyby upírů bylo jednoho dne více než „teplokrevných“, z nichž sají krev. Úryvek zní následovně: „‚No, dováželi bychom Afričany a obyvatele ostrovů v jižních mořích,‘ vysvětlil Moreau tónem, jako by nějakému troubovi připomínal, že obloha je modrá. ‚Nebo bychom mohli pozvedávat nižší živočichy k lidství.‘“

Upíři v průběhu věků

Anno Dracula ovšem není pouze shrnutím upířího subžánru, ale také alternativní historií. Proto si zakládá na detailně propracovaných fikčních světech a nabízí řadu detailů, z nichž je patrné, jak by mohl viktoriánský svět ovládaný upírem vypadat: Draculova osobní karpatská garda je popisována jako sbor levobočků Bismarcka a Geronima, otevírací doba podniků a úřadů se mění z denních na noční hodiny, vzniká nový druh prostituce (potkáme například ženu nabízející své dvě holčičky na obojku k vysátí) a Dracula, který byl pravděpodobně jako dítě v tureckém zajetí svými vězniteli przněn, se stává zapřisáhlým nepřítelem „sodomie“ obecně a Oscara Wildea zvlášť.

V českém překladu bohužel vyšla pouze první kniha cyklu, nicméně součástí vydání je i krvavě rozverná povídka Mrtví cválají rychle, ve které Newman rozvedl Draculovu posedlost moderní dopravou, o níž víme už z Draculy (1897, česky 1919) Brama Stokera. Ovšem první kniha má hned několik pokračování, mimo jiné romány The Bloody Red Baron (Krvavě rudý baron, 1995) a Dracula Cha Cha Cha (1998): v jednom se Dracula po vyhnání z Británie stane vůdcem centrálních mocností v první světové válce a středem pozornosti je upíří letka barona von Richthofena; v druhém sledujeme, jak se v padesátých letech 20. století upíří smetánka sjíždí na Draculovu svatbu do Říma (hlavními inspiračními zdroji jsou filmy Federica Felliniho a literární bondovky).

Možná nejzajímavějším titulem je ovšem Johnny Alucard (2013). Jedná se o soubor povídek, které sledují Newmanovo draculovské universum pohledem Hollywoodu a televizních seriálů. Za pozornost stojí především povídka Coppola’s Dracula. Newman v ní popisuje režisérovu snahu natočit Draculův příběh s Marlonem Brandem v hlavní roli. Jedná se v podstatě o převyprávění natáčení Apokalypsy (Apocalypse Now, 1979) – jen místo na Filipíny tentokrát Coppola vyráží do Rumunska. V dalších povídkách pak vystupují například Philip Marlowe nebo Andy Warhol.

Cyklus Anno Dracula je jedním z nejdůležitějších příspěvků k subžánru upířích příběhů a dosud nejčtivější beletrizací příruček typu „Kdo kdy komu vysál čí tetičku“. Za což patří zvrácené a choré mysli „pana Kima Newmana“ – jak se skví na obálce českého vydání autorova prvního draculovského románu – neskonalý dík.

Autor je literární publicista.