Fotbalové mistrovství světa v Kataru provází nevídaná kritika. Smrt množství zahraničních dělníků při výstavbě stadionů ani zákaz LGBTQ+ symboliky během utkání bohužel nelze považovat za něco nového. Spíše jde o potvrzení charakteru mocenských struktur, které vládnou současnému sportu.
Dva novináři z deníku The Sunday Times dostali v roce 2010, krátce před hlasováním o tom, která země bude pořádat fotbalový šampionát 2022, poměrně provokativní nápad. Vydávali se za podporovatele Spojených států amerických, tehdy největšího favorita, a nabízeli volitelům úplatek za jejich hlas. Dva funkcionáři z výboru FIFA se na korupční udičku chytli. Vedení světové fotbalové asociace je pak těsně před volbou odstavilo. Jenže při oznámení vítěze přišel další šok. Herecká hvězda Morgan Freeman či bývalý prezident Bill Clinton před televizními kamerami jen těžko skrývali své rozhořčení z toho, že jednu z největších sportovních akcí na světě bude pořádat právě Katar. Následovalo obviňování emirátu z korupce, která by ostatně u tak bohaté země o velikosti Středočeského kraje a navíc s jediným solidním stadionem nebyla nijak překvapivá. Kauza vyvrcholila o čtyři roky později, když FBI pozatýkala vedení fotbalové garnitury včetně předsedy Seppa Blattera a obvinila je z organizování korupčně-klientelistické sítě. Zemětřesení mezi nejvyššími fotbalovými funkcionáři už ale na výběru pořadatelské země nic nezměnilo, a tak v závěru letošního roku miliony diváků sledují jeden z nejkontroverznějších mundialů v historii.
Bílí sloni
Kontroverzí je skutečně více než dost. Při budování sedmi luxusních fotbalových stadionů a příslušné infrastruktury, do níž Katar investoval přes 220 milionů dolarů (některé odhady hovoří až o 300 milionech), podle šetření deníku The Guardian zemřelo šest a půl tisíce zahraničních dělníků. Na levné pracovní síle gastarbeiterů z Nepálu, Indie, Pákistánu či Bangladéše je ostatně fungování země založeno, přičemž tito pracovníci tvoří 90 procent z 2,8 milionu obyvatel emirátu. FIFA na kritiku reagovala vyjádřením, že ve skutečnosti zemřeli pouze tři dělníci, což paradoxně popřel sám Katar, když během konání turnaje přiznal, že počet mrtvých dosahuje pěti set.
Představitel FIFA Gianni Infantino, který vystoupil na podporu pořadatelské země, každopádně obvinil západní média z eurocentrismu a předpojatosti vůči katarské společnosti a svou kritiku lidskoprávní agendy doprovodil prohlášením, že příště může pořadatelství získat klidně i KLDR. Své výroky korunoval vyjádřením, že s diskriminovanými dělníky soucítí, protože se coby zrzavé a pihaté dítě s útlakem sám setkal. Tato arogance vůči lidskoprávní problematice má svůj zdroj v moci, kterou FIFA jako výhradní vlastník mistrovství světa uplatňuje. FIFA funguje na stejném principu jako nadnárodní korporace. Státy celého světa se vzájemně předhánějí v konkurenčním boji o pořádání mistrovství, které trvá měsíc a v dané zemi zanechává nesmazatelnou stopu v podobě „bílých slonů“, tedy velkokapacitních sportovních arén, které po skončení šampionátu zpravidla nemají vhodné využití. Své o tom vědí například v Jihoafrické republice, kde se některé fotbalové „svatostánky“ rozebírají pouhé tři týdny po skončení turnaje. Naprostou raritou v tomto ohledu zůstává stadion v brazilském Manausu uprostřed amazonské džungle, kde vyrostla luxusní sportovní aréna – což připomíná budování opery v peruánské džungli ve filmu Fitzcarraldo (1982). Co na tom, že samotný Manaus hraje třetí ligu.
Sedm nestatečných
Zvolení katarského pořadatele nicméně nedává smysl ani z čistě fotbalové perspektivy. Z obvyklého termínu turnaje, jenž se odehrává jednou za čtyři roky, totiž kvůli letním teplotám v Perském zálivu sešlo, takže se poprvé v historii všechny klubové soutěže přerušily z jiného než válečného důvodu. Kromě toho FIFA svou moc prokázala dříve nemyslitelným zákazem alkoholického piva nejen na stadionech, ale i v blízkých fanouškovských zónách, když se postavila na stranu pořadatele proti korporátnímu sponzorovi v podobě pivovarského konglomerátu. Stejně tak získal Katar podporu asociace ve svém striktně odmítavém přístupu k LGBTQ+ komunitě. Když se pak sedm evropských fotbalových reprezentací rozhodlo sexuální menšiny podpořit minimálním gestem v podobě duhové kapitánské pásky, FIFA zareagovala výhrůžkou udělení žluté karty za porušení pravidla o vhodném vybavení fotbalisty na hřišti, načež všechny týmy od svého záměru upustily. Ustoupili i Belgičané, kteří měli nastoupit s nápisem „One love“ na vnitřním štítku dresu, takže by nebyl vidět. Nápis ostatně odkazoval ke kampani, k níž se oněch „sedm statečných“ nakonec odmítlo přidat.
Když Infantino mluvil o pokrytectví evropských zemí, v určitém ohledu přece jen vystihl reálný stav fotbalového světa. Zatímco v Kataru se alespoň zpočátku evropské státy snažily LGBTQ+ hnutí podpořit, nulový počet coming outů profesionálních fotbalistů v těchto zemích ukazuje, jak silně je homofobie ve fotbalovém prostředí zakořeněná. Stejně tak by se kritika zneužívání levné pracovní síly neměla omezit jen na aktuálního pořadatele. Místo toho se můžeme třeba ptát, za jakých podmínek je ve sweatshopech v jihovýchodní Asii vyráběna kompletní fotbalová výbava. Kritika by se ale měla zaměřit i na vlastnické struktury evropských klubů, do kterých investují současní vítězové globálního kapitalismu – Saúdská Arábie do Newcastlu, Spojené arabské emiráty do Manchesteru City a Katar do Paris Saint-Germain. Pohled do útrob fotbalové scény zkrátka dlouhodobě odhaluje pořádky, v nichž je považováno za samozřejmé, že hlavní roli hrají vždy peníze.
Autor je sociolog.