Upír jako metafora kapitálu se objevil už u Karla Marxe. I proto by se dalo očekávat, že bude na pomyslné ose třídního boje stát spíš na pravici. Ani ti nejmocnější zástupci krvelačných monster se však nemusí dostat na vrchol potravního řetězce – a snadno se mohou zmýlit i při rozhodování, koho vysávat.
„Čokoládový krém je pravicový, salát levicová úchylka a antijídlo,“ nechal se kdysi slyšet Václav Klaus. S podobným despektem se vyjádřil o snowboardu coby „levičáckém dopravním prostředku“, a levicový je podle Klause rovněž kuřecí řízek, voda v plastové lahvi nebo batoh. Můžeme to přičíst na vrub lehce bizarnímu tunelovému vidění člověka, který zcela vážně pronesl větu: „Já v žádném případě netvrdím, že jsem bůh.“ Na druhou stranu některé věci jsou nebo byly jednoznačnými atributy buďto pravice, nebo levice: cylindr versus bekovka, koňak versus lahvová desítka, ježdění po městě „esúvéčkem“, nebo naopak na kole – to všechno do nemalé míry souvisí s politickými preferencemi. A protože si v tomto čísle připomínáme výročí hned tří kanonických upírských děl, nabízí se otázka, jak je to s upíry: jsou pravicoví, nebo levicoví?
Politika, nebo sociologie
Mohlo by se zdát, že upíři, jejichž neživot je spojen s vysáváním druhých, jsou předurčeni k tomu, aby byli až karikaturně pravicoví nebo, řekněme, spíše kapitalističtí. A upír byl skutečně od 19. století coby metafora kapitalismu zhusta používán. „Kapitál je mrtvá práce, která ožívá jako upír jen tehdy, když saje živou práci, a žije tím více, čím více se živé práce naloká,“ zní bezpochyby nejslavnější výrok na téma kapitalismu a upírství, pocházející z prvního dílu Marxova Kapitálu (1867, česky 1953). Ale proslulá je rovněž rytina anglického ilustrátora a malíře Waltera Cranea Kapitalistický upír z roku 1885 a další příklady bychom mohli sledovat až ke knize Paula Kennedyho Vampire Capitalism (Upíří kapitalismus) z roku 2017.
Literární i filmoví upíří jsou však zpravidla nad zápletky lidské politiky povzneseni, a pokud jde o jejich vlastní politické zápasy, ty jsou zase cizí lidem. Spolehlivějším vodítkem než politická upírologie se tak při našem pátrání stane sociologie vampyrismu, již lze vymezit tázáním, zda je upír spíše aristokratický, nebo demokratický, případně buržoazní, či proletářský.
K první skupině by patřila řada sexuálně vyzývavých filmových upírů, od aristokraticky sebestředného Lestata z Interview s upírem (1994) přes oduševněle bledého Edwarda ze série Stmívání (2008–2012) až k lascivním upírům ze seriálu True Blood (Pravá krev, 2008–2014). Na druhé straně stojí upíří kanonfutr z filmu Od soumraku do úsvitu (1996), zástupy vidláckých vampýrů s charakteristicky znetvořeným nosem ze seriálu Buffy, přemožitelka upírů (1997–2003) a v neposlední řadě také Murnaův upír Nosferatu (1922), nevzhledný chudák, jehož vizáž je stejně děsivá jako groteskní, každopádně bez šance vyvolat byť jen náznak sexuálního dusna, které se váže k upírům aristokratickým. Nejvýznamnějším představitelem „proletářského“ upíra je však – snad trochu nečekaně – sám hrabě Dracula.
Zázračná moc peněz
Stokerův Dracula není nejstarším literárním upírem, stal se ale tím nejslavnějším, archetypálním. K tomu jej předurčují už jeho – i na upíří poměry působivé – schopnosti. Kromě nadlidské síly totiž „v dosahu své moci ovládá živly: bouři, mlhu, hrom; také poroučí menším živočichům – krysám, sovám, netopýrům, můrám, liškám a vlkům. Dokáže se zvětšiti nebo zmenšiti a mizí i nepozorovaně přichází podle svých potřeb.“ Výčet Draculových schopností, jak jej podává odborník na boj s vampyrismem, profesor Abraham Van Helsing, připomene Marxovo líčení „kouzelné“ moci peněz v Ekonomicko-filosofických rukopisech (1844, česky 1978): „Jsem chromý, ale peníze mi opatří čtyřiadvacet nohou; nejsem tedy chromý; jsem špatný, nečestný, nesvědomitý bezduchý člověk, ale peníze jsou v úctě, je tedy v úctě i jejich majitel. (…) což já, který pomocí peněz dokážu všechno, po čem lidské srdce prahne, nevlastním všechny lidské schopnosti?“ Tato podobnost nás může snadno splést, zvláště když víme, že „hrabě může vlastniti mnoho domů. O nich bude míti kupní smlouvy, klíče a leccos jiného. Bude míti dopisní papíry, na které píše, bude míti šekové knížky.“
Dracula je sice zámožný, chybí mu však další nepostradatelné atributy vyšších tříd, totiž kulturní a sociální kapitál. Jonathan Harker si už v Transylvánii všimne, že hrabě na svém sídle musí zastat i ty nejpodřadnější domácí práce. Ovládání drobného zvířectva je snad efektní, z lidí však patří mezi Draculovy loajální služebníky pouze společenští vyděděnci: „cikáni“ v Transylvánii a pacient ústavu pro choromyslné a požírač much Renfield v Anglii. Přes všechny své nadpřirozené schopnosti nedokáže hrabě vzdorovat zcela prozaickému postupu advokáta Harkera, jemuž se bez větší námahy podaří hraběte vystopovat, když sleduje tok peněz a vlastnictví.
Draculovým plánům se nakonec stanou stejně osudnými Van Helsingovy znalosti vampyrismu jako Harkerova obeznámenost s taji advokátního řemesla a v neposlední řadě peníze a vliv, kterými disponuje snoubenec nebohé Lucy Westenrové, lord Godalming. Jak pregnantně napíše Mina Harkerová: „A zároveň jsem si uvědomila zázračnou moc peněz! Co všechno peníze dokáží, jestli se jich vhodně použije; a co by mohly natropit, jestli se vynaloží na podlé účely. Jsem velmi ráda, že je lord Godalming bohatý a že on i pan Morris, který také má spoustu peněz, jsou ochotni je tak velkoryse vydávat.“
Staleté dítě
Van Helsing zdůrazňuje, že Dracula je jako dítě, které se teprve učí. Vzhledem k tomu, že o něm zároveň prohlašuje, že je starý několik stovek let, je to trochu zvláštní představa. Smysl dává patrně jen s ohledem na to, že Dracula je sice stovky let starý, nadlidskými silami nadaný aristokrat, ale z pohledu západoevropských gentlemanů zůstává v podstatě jen nevzdělaným migrantem z evropské periferie, který se v srdci britského impéria neorientuje. Jeho nadpřirozené schopnosti jsou působivé, ale proti schopnostem kapitálu selhávají a Dracula se záhy po roky plánovaném přesunu do Londýna musí dát na potupný útěk do vlasti, který končí jeho smrtí.
Dracula neselhává jako upír, ale jako přistěhovalec. Přestože by měl teoreticky disponovat lstivostí získanou během prožitých staletí, skutečnost, že je strávil za hranicemi „civilizovaného“ světa – jako rázovitý kolorit se na stránkách Stokerova románu objevují mimo jiné „skupiny venkovanů, Čechů s bílými, Slováků s obarvenými ovčími kožichy“ –, z něj dělá pouhé dítě. (Mimochodem, na zaostalosti východoevropských upírů staví i po stopětadvaceti letech americký mockumentární sitcom Co děláme v temnotách, 2019–2022.)
Hrabě však nedoplatil jen na odhodlání skupiny Angličanů zbavit se nežádoucího imigranta (což v Anglii nelze brát na lehkou váhu, vždyť právě to do velké míry ovlivnilo výsledek hlasování o brexitu) a spojené síly finančního a sociálního kapitálu. Dracula udělal osudnou chybu, když se v Anglii zaměřil na snoubenky advokátů a lordů. Lucy Westenrová, jeho první a jediný upíří potomek na ostrovech, byla jako domorodka prozíravější a své špičáky zatínala do dětí chudiny, o jejichž osud se nikdo nestaral. Kdyby si hrabě počínal podobně, mohl postupně zapadnout mezi místní smetánku a nakonec si v Anglii koupit třeba fotbalový klub.