Při výstupu na prištinský Partyzánský hřbitov pozoruji kosovského Rockyho, jak hbitě vybíhá do schodů a na vrcholu u bronzového glóbu předvádí stínový box. Brutalistní památník věnovaný jugoslávským partyzánům už není, co býval, ostatně tak jako mnoho jiných míst v Prištině. Je to monument opuštěný idejemi. Boxer ale není jediný člověk, kterého mezi obřími betonovými mušlemi potkám. Prošedivělý pán na židličce pod slunečníkem střeží nefunkční benzínové čerpadlo a solární nabíječku připravenou pro ty, kdo se přijdou podívat na intervenci kosovského umělce Sisleje Xhafy. Pán střežící čerpadlo má díky letošní Manifestě na sto dní zajištěnou práci. Zvedne obočí a podívá se na mě – zřejmě s nevyřčenou otázkou, jestli si s ním nechci udělat selfie. Nechci. Místo toho si ubalím cigaretu na schodech, odkud je výhled na město, kde podobně jako tady nahoře řada míst svůj význam ztratila a mnoho dalších získává nový.
Kouřím a vzpomínám na Atény, konkrétně na snad jediné graffiti …
