Upír je ustrnulý mezi životem a smrtí, člověkem a zvířetem, jeho tvář nemá odraz. Je figurou, která se vzpírá reprezentaci. Možná proto vyvolávají monstra takovou hrůzu a pokusy o jejich zobrazení tak často tematizují problém reprezentace jako takové. I Stokerova Draculu lze číst jako svéráznou archeologii médií, jež naši fascinaci tiskem a konzumací zpráv demaskuje nikoli jako výsledek touhy po pravdě, ale po rozkoši, kterou nám poskytují spíše stroje než lidé.
Mezi dvě nejznámější – a co se týče literárního života, také „nejvitálnější“ – monstra patří pravděpodobně výtvor Viktora Frankensteina a „nemrtvý“ Dracula. Oba romány, Shelleyové Frankenstein (1818, česky 1966) i Stokerův Dracula (1897, česky 1919), hojně využívají epistolárních a diaristických postupů vyprávění. Románový Frankenstein tvoří svou umělou bytost spojováním jednotlivých částí z různých mrtvých těl sesbíraných po márnicích a jatkách. I pomyslné románové tělo hraběte Draculy má charakter koláže. Bram Stoker jej sestavil z deníků, dopisů, novinových útržků, telegramů a jiných záznamů, které jsou navíc opisovány, přepisovány a šířeny v kopiích. Ve Stokerově románu tak necirkuluje pouze krev, ale dochází v něm také k intenzivnímu koloběhu textů.
Misál za okny vlaku
V úvodní poznámce autor upozorňuje, že „teprve při četbě těchto stránek pozná čtenář způsob, jakým byly jednotlivé doklady uspořádány. Všechny …
