minirecenze

Jozef Karika

Propast

Přeložil Jiří Popiolek

Argo 2021, 214 s.

Na konci předchozího thrilleru Smršť popsal Jozef Karika slast dobrovolné smrti a rozkoš sebedestrukce. V Propasti toto téma rozpracovává. Zavádí nás do tmavého údolí ve Vysokých Tatrách a na většině stránek imaginuje hlubiny šílenství a přitažlivost nicoty, které se skrývají v nitru každého z nás. Tentokrát je příběh výrazně místně ukotven – po nalezení mrtvého těla pod skalou a úvodu, v němž se seznamujeme s hlavní postavou, se většina děje odehraje na skalní plošině nad suťovým polem, kde za podezřelých okolností končí životy náhodných turistů i horolezců. Jedná se o nešťastnou náhodu, nebo zde řádí bájný Sprunggeist neboli Duch skoku? Hrdinu, bývalého alpinistu, který má od otcovy tragické smrti panický strach z výšek, po zhlédnutí videa z kamery mrtvého turisty posedne zhoubná touha tajemná úmrtí odhalit. Karika opět zvládá budovat napětí ponorem na dno „Mariánského příkopu“ lidské mysli, jež je konfrontována s tajemnem i chladnou a krutou krásou hor. Popisuje závratě i odevzdání se nicotě, operuje tu s přitažlivostí nebytí, po němž ve skrytu duše touží každý z nás: „Kdyby nás příroda neobdařila děsem ze smrti a dalšími falešnými zábranami, nikdo by dobrovolně neuvázl v životě. Věčný součet životních bolestí a životních slastí hovoří jednoznačně.“ Je pozoruhodné, jakým způsobem Karika zpracovává témata týkající se lidské psýché a smrti – zvládá to v omezeném žánrovém poli, píše pro široké publikum, ale zároveň není banální a i přes opakující se motivy a literární postupy vždy (snad kromě nejslabší Tmy) dokáže uhranout něčím novým.

Karel Kouba

 

Clive Barker

Hellraiser

Přeložil Milan Žáček

Carcosa 2021, 128 s.

Hellraiser je asi nejznámější výtvor Cliva Barkera, ale spíš zásluhou filmového zpracování z roku 1987 než díky Barkerově o rok starší literární předloze. Asi i proto nese samostatné české vydání novely název filmu, a ne její původní titul Hellbound Heart. Kniha vychází v češtině již podruhé, tentokrát v novém, citlivějším překladu, a my si tak můžeme připomenout, proč dnes Barker platí za klasika žánru. Nálepka „splatterpunk“, která s ním bývá spojována, evokuje spíš brakově přehnanou brutalitu v ironickém macho podání. Barker je ale spíš baudelairovský dekadent fascinovaný děsivými vlastnostmi smyslového světa. Předvede to hned v úvodu Hellraisera, kde démoničtí cenobité zostří smysly zhýralého Franka natolik, že spatří všednodenní realitu ve všech jejích groteskních detailech. Hrdinkami vyprávění, které sleduje vztah mezi slastí a utrpením, jsou dvě ženy, z nichž jedna je frustrovaná ze svého manželství a druhá z nejistoty, kterou pociťuje ve společnosti. Je to příběh o bezútěšnosti moderního urbánního života, na jehož hranici ovšem nestojí metafyzický nadpřirozený svět jako ve starých duchařských hororech, ale naopak monstrózní tělesnost. Cenobité i přízrak mrtvého Franka jsou doslova uvězněni ve zdi starého strašidelného domu. Oproti Barkerovým románům, které patří spíš do žánru městské fantasy, a groteskním povídkám ze série Knihy krve, je Hellraiser autorovým možná nejpoctivějším pokusem o předefinování klasického hororu podle Barkerovy vlastní poetiky.

Antonín Tesař

 

Eškol Nevo

Čtyři domovy a stesk

Pistorius & Olšanská 2021, 360 s.

Románový debut izraelského spisovatele Eškola Neva se po sedmnácti letech od svého vydání dočkal českého překladu. Čtyři domovy a stesk jsou spletitým příběhem několika rodin, které se po roce 1948 usídlily v někdejší arabské vesnici al­-Kastel poté, co území ovládla izraelská armáda a odsunula část původních obyvatel. Životy hlavních postav se tak odehrávají na pozadí pozapomenuté válečné tragédie a každodenních atentátů. Politické události tu sice vytvářejí důležité kulisy románového dění, ale nejsou hlavním tématem. Každá z rodin, dokonce i zdánlivě šťastný mladý pár, se postupně utápí ve svých problémech a neschopnosti komunikovat, vést dialog a nalézt vzájemné porozumění. Román se naštěstí obejde bez vševědoucího vypravěče nebo hlasu, který by postavám našeptával správné řešení. To ostatně všichni dávno znají, jen nedokážou posbírat síly k jeho uskutečnění. Poněkud křečovitě působí snad jen závěr ve stylu hollywoodských rodinných filmů, kde spisovatel na několika stránkách odmění židovské obyvatele vytouženým štěstím a klidem. Postavu Araba naproti tomu ponechává svému osudu: jeho příběh patří minulosti, nikoli současnému světu nových správců al­-Kastelu s jejich každodenními starostmi. Vyhnanec se sice pokusí tento stav narušit návštěvou svého původního domova, neochota státních institucí pochopit důvody jeho konání ho ale brzy vrátí do reality – tedy do vězení. Zatímco ostatní postavy aspoň dočasně naleznou ztracenou duševní rovnováhu, Arabův stesk zůstává nevyslyšen.

Olga Pavlova

 

Jonas T. Bengtsson

Ze sídliště

Přeložila Jana Ovská

Odeon 2021, 304 s.

Po kriminálním románu dánského autora, kterému v češtině vyšly už dvě předchozí knihy Pohádka (2011, česky 2013) a Dívka jménem Sus (2017, česky 2017), jsem sáhl hlavně kvůli titulnímu sídlišti. Sám jsem na jednom vyrůstal, a jak to tak bývá, žili tam normální lidi; o kodaňském Nordvestkvarteru to podle Bengtssona neplatí, a tak mě zajímalo, jak k tomu v blahobytné zemi dojde. Příběh Dannyho, který je nečekaně propuštěn z vězení, a jeho dvou dávných kamarádů pocházejících z téhož sídliště ale v tomhle ohledu nic podstatného neosvětlí. To, že se z protagonisty stane násilník, z Christiana policista na protidrogovém oddělení a z černošského chlapce Malika občasný dealer, slouží spíš potřebám zápletky než vhledu do sociálních vztahů na předměstí. Dějištěm jsou většinou ulice, byty, kluby a kebabárny vnitřní Kodaně, zatímco samotné sídliště, které se tu vlastně jen mihne, je důsledně a zároveň banálně mytizováno: „Můžeš vytáhnout kluka ze sídliště… ale nemůžeš vytáhnout sídliště z kluka.“ Je to škoda, protože jindy je Bengtssonova próza sociálně vnímavá, počínaje popisem Dannyho práce ve vězeňské truhlárně. Iritující jsou naopak neustálé průpovídky ve stylu neotesané chlapácké duchaplnosti – proč si musí dva parťáci při policejní razii říkat věty jako: „Máš chuť se podívat, co je na druhé straně těch dveří?“ Kdo knihu otevře, nejspíš už ji díky zápletce a svižnému vyprávění dočte. Jen pak možná bude mít pocit, že nečetl román, ale koukal na další televizní kriminálku.

Michal Špína

 

Čtyři hodiny v Kapitolu

(Four Hours at the Capitol)

Režie Jamie Roberts, USA 2021, 92 min.

Premiéra v ČR 7. 1. 2022 (HBO Go)

Dokument HBO Čtyři hodiny v Kapitolu, který se vrací k loňským útokům na americký Kapitol, se snaží v první řadě o rekonstrukci toho, co se tehdy vlastně stalo. Skládá se výhradně z výpovědí lidí, kteří se v době obsazení Kapitolu na místě nacházeli – politiků, příslušníků policie i samotných protestujících, kteří nechtěli uznat porážku Donalda Trumpa v prezidentských volbách. Perspektiva dokumentu je nicméně určitým způsobem zabarvená. Ústředními postavami jsou policisté, kteří museli zničehonic čelit početnému, neorganizovanému, zato ale agresivnímu davu. Z jejich hlediska šlo o traumatizující zkušenost srovnatelnou s bojovým nasazením. Udělat z policistů klíčové postavy dává smysl nejen proto, že právě oni byli největšími oběťmi celé události, ale i z dramaturgického hlediska. Ve filmu totiž nejde o širší společenské a politické souvislosti, ale o systematický popis a reflexi bezprostředních prožitků. Fascinující je na snímku už to, o jak obrovské množství autentických videozáznamů se opírá. V mnoha záběrech vidíme nejen samotnou akci, ale také les rukou s mobilními telefony patřícími útočníkům. V jedné výpovědi policista zmíní větu, kterou zaslechl z davu, a v dalším záběru už vidíme záznam, kde totožná věta přímo zazní. Jeden z paradoxů, které stojí v základu celého dokumentu, spočívá právě v tom, že útok na Kapitol je na jedné straně extrémně medializovaný, na straně druhé hlouběji neprostudovaný a odmávnutý prostě jako další bizarní projev bizarní doby.

Antonín Tesař

 

Planetary Home Improvement: From Just­-in­-time to Geological Time

Galerie Vi Per, 17. 12. 2021 – 12. 2. 2022

Návštěva hobbymarketů a obsesivní sledování kutilských videí, přitažlivě prezentujících, jak si s troškou šikovnosti vyrobit cokoli od robotického vymačkávače na zubní pastu po chatu v džungli, se staly únikem z nelítostné současnosti pro miliony kutilů od Aljašky po Nový Zéland. O zaplnění prázdna v životě drobným zvelebováním svých příbytků by ostatně mohl národ chatařů leccos vědět. Ovšem zatímco v obchodech jsou potřebné výrobky vyrovnány podle účelu a nikdo se neptá, kde se vlastně vzala hmota na opravu koupelnového jádra, v pražské galerii Vi Per jsou stavební materiály zasazeny do celoplanetárního kontextu. Kurátoři Christine Giorgio, Amelyn Ng a Gabriel Vergara zkoumají geologické dějiny hmotné kultury a poukazují mimo jiné na problematičnost mnoha v architektuře běžně využívaných materiálů nebo na rychlé vytěžování přírodních zdrojů. Jak se píše v doprovodném textu: „Instalace sádrokartonu trvá jeden den; sádra se přitom formuje 299 milionů let.“ Kromě videa a náčrtů najdeme ve strohém prostoru galerie zeď s nejrůznějšími typy materiálů: cihlami, minerální vlnou, překližkou… Surové materiály si vyloženě říkají o hmatový kontakt, leč poznávat je lze jen pomocí QR kódu. Nezbývá než si to vynahradit při příští návštěvě hobbymarketu. Žádná rekonstrukce ani oprava už nebudou stejné – zákazník je najednou jen malou součástkou v prastarém geologickém procesu. Z nákupu se stává dobrodružná těžba, prodejna je moderní lom.

Alžběta Medková

 

Anna Pammrová, Otokar Březina

Pammrová/Březina

Divadlo Archa, Praha, psáno z reprízy 11. 12. 2021

V polovině prosince uvedlo brněnské Divadlo Husa na provázku dvojici svých nových představení, inscenace Čerwuiš a Pammrová/Březina, také v Praze. Druhý zmíněný titul divadelně zpracovává čtyřicet let probíhající korespondenci mezi symbolistickým básníkem a filosofkou z tišnovských lesů, a nabízí tak intimní vhled do jejich vztahu. Anna Pammrová (v podání Ivany Hloužkové) je drsná a nebojácná žena: někdy se až zdá, jako by měla submisivního a joudovitého Otokara Březinu (Dušan Hřebíček) v příštím okamžiku rozcupovat na kousky – a něčím podobným ostatně hrozí i vlčí hlava, která se točí v zadním plánu scény. Svou dravostí a surovostí je však Pammrová místy až protivná, a také Březinova subtilnost člověka nutí obracet oči v sloup. Celý dialog se odehrává v kuchyňce, která je patrně součástí hrdinčina malého lesního domku a všechno v ní má své přesné místo. Divák má dojem, že potají nahlíží okénkem do obydlí samotáře, jemuž by se ale osobně rád vyhnul… Režiséru Janu Fričovi a dramaturgovi Martinu Sládečkovi se povedlo emotivní vztah básníka a filosofky ukázat nepatetickou formou, která zbytečně nešokuje, na čemž mají jistě velkou zásluhu i představitelé obou rolí. Atmosféru výborně dokresluje zábavná, a přitom nijak vyumělkovaná scénografie Jany Hauskrechtové. Pammrová/Březina je činohra, která na základě historického dokumentu nabízí myšlenkový přesah publiku 21. století, ale není v ní žádná křeč ani umanutá snaha dokazovat, že právě „takhle se na to musí“.

Eva Majtán

 

Fusiller

Le Monde Supérieur

LP, Doubtful Sounds 2021

Jo Tanz, provozovatel vydavatelství Tanzprocezs, patří už více než dekádu k významným postavám francouzské experimentální hudby. Nejdéle – od roku 2009 – hraje s Laurentem Gérardem (Èlg) v duu Opéra Mort (oba hudebníci také doprovázeli Ghédaliu Tazartèse v triu Reines D’Angleterre), dlouhodobě spolupracuje s Arnaudem Bruilem ze skupiny France Sauvage, ale pokud jde o nahrávky, aktuálně je nejplodnější ve svém sólovém projektu Fusiller, který má navíc ještě DJskou verzi, zaměřenou na tvorbu mixtapů. Základní zdrojový materiál desky Le Monde Supérieur, podobně jako v případě předešlých alb, poskytují podomácku vyrobené syntezátory. Ty občas doplňuje značně zkreslený vokál, který útržky elektronických textur posouvá do pseudopísňové polohy. Neméně důležitá je ale kompoziční metoda, která vedle vrstvení jednotlivých segmentů využívá zejména techniku ostrých střihů. Zatímco při živých vystoupeních Jo Tanz častěji spoléhá na postupné budování, gradaci a prolínání motivů, na deskách zvukové stopy nenadále přerušuje a pracuje s kontrastem barev, nálad i intenzit. Na nahrávce se střídají „chladné“ syntetické zvuky, připomínající soundtracky starých sci­-fi filmů, se zvuky „teplými“, které evokují obřadnost varhanní hudby, a „špinavými“. Ty poslední mohou posluchače tu a tam přivést k myšlence na noise music, spíš ale jen ze zvyku. Mnohem více se nabízí vnímat album v kontextu avantgardní elektronické hudby – jako relevantní a poučený příspěvek do dlouhé řady experimentálních přístupů.

Jan Klamm