Poslední dobou je můj život až po uši naplněný monotónní prací. Přesto se kolem mě postupně přihodilo několik nevšedních událostí: byl jsem vyzván, abych připravil přednášku o newyorském hudebním undergroundu šedesátých let; rozpadly se mi boty, takže jsem si musel koupit nové; zemřel můj občasný spoluhráč a přítel Tom Smith, americký experimentální hudebník a zpěvák, známý hlavně ze skupiny To Live and Shave in LA. Tyto události spolu samozřejmě přímo nesouvisí, ale každá z nich mi po svém připomíná přítomnost žánru – kategorie, jež je sice obstarožní, přesto ne a ne úplně zmizet.
Jedním z prvních, u nichž jsem zpochybňování žánru zaregistroval, byl právě Tom Smith (viz rozhovor v A2 č. 19/2012). Na vlastní kůži jsem tuto strategii pocítil během miniturné, které jsme s ním podnikli před více než pěti lety společně s Janem Klammem. Tom svými krátkými repetitivními texty a nezvykle čistým vokálním projevem znejistil hudební zvyklosti, které jsme do té doby vyznávali. Instantní písně, absence efektů, do nichž by bylo možné zpěv zahalit, nebo neměnné beaty byly prvky, které provokovaly všechny, kdo měli ustálenou představu o tom, jak by měl noise či volná improvizace znít. Tomovy texty jako „Be nothing with me“ či „I hated everyone/ classic love story“ nebyly pouhé fráze – jak vstupovaly do našich kazetových manipulací, nutily nás promýšlet, o co se tu vlastně hraje. Napětí přítomné na všech odehraných koncertech potvrzovalo, že neznámé je mnohem víc sexy – jak znělo Tomovo krédo –, a já se navíc několikrát od publika dozvěděl, že můj saxofon nezní, jak by měl znít.
V případě shánění nových bot mi o sobě dal žánr vědět jinak: jakožto člověk odchovaný punkovou subkulturou jsem většinou nosil boty robustní konstrukce, a protože kategorie punkového vkusu zhodnocuje opotřebovanost a s ní i související úpravy, nikdy nebylo nutné lpět na ikonických značkách. Stačilo se držet správných vzorů, které se daly objevit v kdejakém armádním výprodeji nebo v obchodech s pracovními oděvy, a díky mým zednickým aktivitám boty brzy získaly patřičný vzhled. Jenže v době, kdy pracovní móda odkazuje buď k outdoorovému oblečení, anebo k mechanikům Formule 1, jsou mé oblíbené vzory na pultech řemeslnických potřeb stále vzácnější. Chtělo by se říct, že zestárly stejně jako můj vkus. Opak je ale pravda: spřízněnými vzory se to na mladých nohách jen hemží. Ikonické značky totiž zlevnily a přibylo i jejich kopií, tudíž je z druhé ruky možné sehnat sotva nošené martensky levněji než nové farmářky. Kdysi už jsem martensky měl (tehdy jsem je našel v popelnici), značky jsem se zjevně nebál, a tak jsem si jedny takové opět pořídil. Jak zbytečný mi ale nyní můj vkus přijde, když se sklopenýma očima procházím Letnou v davu stejných nohou… Pro vitalitu žánru z toho plyne jasné westernové pravidlo: „Kde život ztratil na hodnotě, tam smrt – někdy – nějakou cenu má.“
Podvratné přístupy, schopné obrátit se samy proti sobě, mě lákaly vždy. Zvlášť proto, že dávají naději na změnu i pouhým nohsledům a lúzrům. Dokud jsem si například jako teenager nepřečetl knihu Legse McNeila a Gillian McCainové Zab mě, prosím. Necenzurovaná historie punku (1996, česky 1999), byl pro mě poslech ikon typu Velvet Underground těžko stravitelný. Až záplava výroků, jež nebyly strukturovány úspěšností svých autorů, mě uklidnila, poněvadž připomínala jeden velký kompost, kde stranou zrajících plodů hnijí pohromadě jejich zbytky. Ty vytvořily vrstvu blahodárného humusu – stačilo ji rozkrývat a žasnout, z jak různorodých prvků byl hybridní útvar raných Velvet Underground složen.
Punková strategie založená na využívání špíny, odpadu a pohřebišť má ovšem jednu zásadní vadu: počítá s tím, že perly nejvíc září na hnojišti. A tak pokud nechceme zůstat v kategorii konkurujících si plodů, je lepší z tlející hromady nic nevyzdvihovat. V tomto ohledu dopadla má přednáška dobře: nikdo nepřednášel a zúčastnění se mohli během kolektivního čtení kapitol vybraných ze Zab mě, prosím zavrtat do spodní vrstvy, díky níž jsou růst a následná konzumace vůbec možné. Podobnou cestu zvolil i Todd Haynes při natáčení dokumentu The Velvet Underground (2021), v němž přeživší pamětníci vzpomínají na události, které až podezřele identicky vylíčili již ve zmíněné knize. Přesto snímek popisující bujení newyorského undergroundu kolem Andyho Warhola a „Velvetů“ ve výsledku vyznívá jako příběh o úspěšném začlenění do kulturního mainstreamu. Ať už je to způsobeno absencí bulvárního přístupu, stářím nebo pragmatismem, v dokumentu je opomenut ten nejživotadárnější prvek celé subkultury, který v knize vystihl Danny Fields:
„Každej každýho miloval. Byli jsme všichni děti a vypadalo to tam jak na gymplu. Jako když mi bylo šestnáct. Tenhleten měl tuhletu rád tenhle tejden, tamten tuhle tenhle tejden rád neměl, ale miloval támhletoho. A byly tam všechny ty různý trojúhelníky. Chci říct, že to nikdo nebral moc vážně. Byli jsme zkrátka lidi, který se pozdějc stali dost slavný, protože byli tak děsně sexy a nádherný, ale o tom jsme v tu chvíli neměli ani páru. Pořád jsme se jen zamilovávali a odmilovávali – kdo se v tom k čertu měl vyznat? A každej se samozřejmě zamilovával a rozcházel s Andym a Andy byl zamilovanej a rozešlej se všema okolo. Ale ti, kdo byli nejvíc ‚zamilovaný‘, byli myslím ti, kdo nejmíň píchali – jako třeba Andy.“
Autor je vizuální umělec a hudebník.