Editor kultury na webu Seznam Zprávy Jonáš Zbořil nabídl 30. ledna úvahu s názvem „Ne všechny knihy musíte číst. Někdy se k radosti stačí prolistovat.“ Titul vyjadřuje jádro celé úvahy, takže bychom si po jeho spatření mohli jen pomyslet, že ano, to jistě, a brouzdat sítí dál. Bezesporu existují knihy, které stačí prolistovat. Ba už po staletí se vydávají i knihy, které mají být otevřeny na určité stránce a pak hned zas odloženy a zavřeny.
Když však klikneme a začteme se, zjistíme, že Jonáš Zbořil pod kategorii knih k prolistování nezahrnuje jen obrazové publikace, kuchařky či slovníky a encyklopedie. K prolistování navrhuje i Říši znaků (1970, česky 2013) Rolanda Barthesa. A tady už nám začne souznějící pokyvování drhnout.
Situaci s nakoupenými knihami, které nestíháme číst, prý v Japonsku nazývají tsundoku. Třeba tedy jde o koncept, který bychom si měli osvojit, tak jako jsme si s radostí osvojili sudoku. Ve výkladu Jonáše Zbořila jsou nepřečtené knihy podobné jako „nezhubnutá kila, neuběhnuté kilometry, všechny ty další věci, které jsme si slíbili, a nikdy nesplnili“. Jenže tahle analogie platí, jen pokud narvu do popředí ohled na své vlastní „já“: navršených knih se chci zbavit jak tuku a neodškrtnutého čísla naplánovaných kilometrů. A z tíhy a povinnosti udělám zábavu: listuji a kochám se, dokud mne to baví a okolnosti mi k tomu dávají prostor. Vezmu své „já“ na procházku a nechám je jak psíka čenichat, k čemu ho čumáček táhne, aniž by ale toto „já“ mělo něco vystopovat či ulovit. Jenže ten pes přece nečuchá kvůli tomu, že by ho fascinovalo pestré spektrum vůní, na které namátkou narazí, ale čuchá proto, že jeho méně domestikované předky tato činnost dovedla ke zdroji žrádla. Že to mělo účel, který vycházel z celku výchozí situace.
Tuk v těle je možná určený k tomu, aby se jej nositel co nejpohodlněji zbavil. Ale jsou knihy navrstvené na nočním stolku totéž? Neděláme tu další z nesmyslných a plýtvavých přenastavení, abychom se s věcmi kolem popasovali tak, jak se nám to hodí, i když to jde proti jejich podstatě? Není to stejný bizár, jako když v televizních pořadech, v nichž se vaří jídlo, se toto jídlo stane objektem kamerového snímání či focení, expertova dloubání vidličkou a zdráhavého ochutnávání, díky čemuž se vaření před kamerou stává dramatickým vyprávěním? Ta porce jídla je přece určená ke snědení, a ne k tomu, aby zafungovala jako spouštěč šéfkuchařského verbálního exhibování a ortelu, který je z matérie na talíři vyvozován!
Vábnička tsundoku, slibující stylem knih o radikální sebelásce šmahem vyřešit naše problémy s knihami, jež nezvládáme číst, se tak připojuje k dalším pokusům o přenastavení znepokojivého a tíživého knižního světa, jako je nabízení knih pod slogany typu „kniha ti sluší“ či umanuté odvozování spisovatelského úspěchu pouze z počtu prodaných výtisků. Přesouváme důraz od objektu, který je součástí světa kolem nás, k chlácholení vlastního „já“. Začenichám si v knize, protože chci poskytnout potěšení svému „já“ a zároveň ho uchránit před frustrujícím pocitem, že objem toho, co tvoří svět kolem mne, je vždy mnohem větší než to, na co stačím.
U slovníků a knih s chemickými tabulkami je celek skutečně jen součtem jednotlivých položek. Ale u odborných knih na nějaké téma, stejně jako u románů, je přece celek něčím mnohem větším než pouhý součet částí. Hudební skladba taky není jen součtem jednotlivých tónů či taktů a pohled na výřez části obrazu vpravo dole mi nedá nic, nemám-li k dispozici celek. Nástup nových technologií a médií nás vede k tomu, že si z celků hudebních alb vytahujeme jednotlivé skladby a zbavujeme se zápasení s písněmi, s nimiž si nevíme rady, ale na albu prostě jsou. Na filmy koukáme na tabletech či mobilech, a máme pak pocit, že to nebylo nic moc. Nerespektujeme, že rámec vnímání byl nastaven jinak. Ale „budete se cítit dobře“, slibuje Zbořil.
Takováto přenastavení z důvodu, abychom se cítili lépe, jsou ošidná. Přenastavíme-li si úzus, že knížky, které nejsou referenčními příručkami, se mají číst celé, přenastavíme si pak snadno i úzus, že se o nich má psát pokud možno nestranně. Nabídky od autorů, že prý o knihách moc hezky píšu a zda bych nenapsal i o té jeho či její, chodívaly občas i dřív. Nyní však jsou doplněny i dotazem, nakolik by taková recenze vyšla. Neposílají je autoři českého hvězdného nebe či jejich agenti, ale nepřicházejí ani od lidí, kteří si vlastním nákladem vydali knihu a chtěli by ji zviditelnit, aniž by tušili, jak literární provoz funguje. Chodí od autorů, kteří opakovaně publikují. A chodí-li, vyvozuju, že taková nabídka na někoho zabírá. A pokud někdo píše texty tvářící se jako recenze, a zároveň za ně inkasuje ne od toho, kdo ty recenze vydává, ale od toho, o němž se píše, můžeme to celé zabalit. A přitom by šlo taky jen o takové malé přenastavení, aby se recenzent i autor mohli cítit lépe.
Jsou tisíce věcí, které nám umožní cítit se dobře. Knížky od toho na světě nejsou.
Autor je literární teoretik a pedagog.