„Zvláště pěkný je popis důvěrného styku letcova s větrem, o němž my laici sotva si uvědomujeme více, než že fouká nebo nefouká, a otvírá se nám tu celý svět, když letec vypravuje o jeho vlnění, o vzdušných propastech, o stoupání, chvění, i o citlivosti aviatika, jehož čivy jemně reagují na neznámé nám přírodní projevy.“ Těmito slovy se v recenzi na sbírku povídek Slunce a křídla (1930) obdivovala Jiřina Popelová autorovi dobrodružných románů, amatérskému letci Tomáši Antonínu Pánkovi (1901–1983). Ve stejném roce vydal Pánek i svoji jedinou knížku básní Lyra větru.
Pánek, muž, kterému uhranulo zjištění, že člověk může létat, vypsal v čtyřiadvaceti básních pokaždé jinak tutéž radost. V horujícím zaujetí diletanta napodobil neméně prudké zaujetí avantgardních umělců pro technický pokrok. Obdiv k dokonalosti stroje, v němž člověk „trhá mraků krov“, přivádí jej k estetickému vytržení nad technickou stránkou věci: „výbuchy u válců vlají, atomy lan naříkají“. Básně jsou dělány podle jednoho schématu, za silné podpory emocí. Střídají se v nich pasáže, které nastolují situaci (reflexe) letu, se splývavými výčty, které tuto situaci dokreslují řadou nepříliš objevných žánrových detailů nebo inspirovaných epitetonických sousloví vyjmenovaných prostě za sebou. Přemíra citové účasti s předmětem básně Pánkovi zabraňuje říct o létání něco skutečně konkrétního. Řetězí slova, počítá slabiky, otrocky rýmuje, sytí a prodlužuje extázi, do níž se propadl, jakmile začal psát. Jeho nadšení je násobně větší než schopnost je vyjádřit.
Vezměme báseň Letec a sedlák; má sto devadesát devět slov ve čtyřiceti dvou verších a z toho jen patnáct sloves. Závratnou rychlost letounu tu sugeruje překotné střídání statických, dění zbavených obrazů. Báseň líčí sen pilota, který za večera přistál na louce a tam usnul. Zdálo se mu o venkově. Sled zpoetizovaných krajinných a hospodářských výjevů připomíná zběsilé cvakání stereoprohlížečky, kterou básník drží pilotovi před očima (a chtělo by se říct i před ušima). Báseň končí vizí společného osudu pilota a sedláka, které sbližuje mytická „šíře lánů a letišť“. Pánkovu neumělost musíme brát jako svébytnou kvalitu jeho veršů.
Jedinečné je též básníkovo neochvějné přesvědčení o blahodárném účinku létání nejen pro jednotlivce, ale pro celé lidstvo. Stačí vsednout do kabiny a vznést se nad „havěť dole“. Tam nad mraky pak odpustíte komukoli, jakmile si uvědomíte, že letoun, ve kterém sedíte, je dílem lidského důmyslu a spolupráce. Stačí létat – a svoboda i demokracie jsou zaručeny. Každý rozumný státník musí uznat, že díky letadlům „osejem Kanadu, zahučí Sahara ve slapech;/ všem dáme léky doktorů“.
Taková, uhlířská byla tedy víra kralupského železničního úředníka Pánka, který téměř celý život vypravoval vlaky, připoutané k zemi kolejnicemi, zatímco hrdinové jeho románů a básní bez odporu brázdili nebe nad exotickými krajinami, které on nikdy nepoznal. Ale buďme ještě sentimentálnější – nakolik se v Pánkových verších „stvořím nové lidi/ všem dám hned křídla“ ještě zrcadlí smutek chlapce, jehož otec zahynul při důlním neštěstí?
T. A. Pánek: Lyra větru. [s. n.], Kralupy nad Vltavou 1930, 57 stran.