Ka(in)ovo znamení

Bůh, afropesimismus a exegeze z ghetta

Zatímco mnozí afroameričtí hiphopeři jsou v permanentní válce se světem, rapper Ka na svých nahrávkách aktualizuje biblické motivy a bojuje především sám se sebou a svými černými bratry. Jeho tvorbu – zvláště pak album Descendants of Cain – je možné chápat jako reakci na afropesimistický diskurs.

Ilustrace Dominika Dérerová

Moderní afroamerická teologie učinila v polovině šedesátých let minulého století zásadní krok, když v rámci hnutí Black Power skupina kněží z National Committee of Negro Churchmen navrhla důraznější a agresivnější přístup k otázce rasismu a svobody – svobody tady a teď, nikoli v posmrtném životě. Otázek bylo mnoho. Na čí straně je Bůh? Je křesťanství náboženstvím bílých tyranů? Jsou Spojené státy americké zemí zaslíbenou, nebo spíše novým Egyptem? Jak číst Písmo ve světle traumatizujících zkušeností afroamerické komunity? Tyto a další otázky pronikaly a stále pronikají do všech oblastí života včetně tolik populární hiphopové subkultury.

 

Když vyprávím, vládnu

Před dvěma roky vydal americký rapper Ka své páté studiové album s názvem Descendants of Cain (Kainovi potomci). Kaovo bohosloví reflektuje mnohé z tradičních témat, jako jsou láska či naděje, ale v jeho centru stojí jeden krátký, nicméně zásadní příběh ze Starého zákona. Netýká se však Mojžíše, který vyvedl Izraelity z tyranie do svobody, což je pro afroamerickou teologii tradiční motiv. Ka jako by pozměnil slova Alberta Camuse: Existuje pouze jediný skutečně závažný teologický problém: bratrovražda.

Cesta k tomuto přesvědčení byla spletitá. Víra po ní klopýtala a neustále se chvěla ve větru pochybností. Ka nakonec říká: „Možná by měl začít Bůh vystupovat méně tajemně.“ Ka neztrácí víru, domáhá se vysvětlení a naděje. Když odpověď nepřichází, sarkasticky poznamená, že neuchopitelnost revelatio Dei přináší jeho komunitě jen zmar a zkázu. Po nevyslyšených prosbách utíká nebo – lépe řečeno – ustupuje až k samému prvopočátku lidské duchovní zkušenosti. Můžeme ještě vůbec mluvit o sensus divinitatis v souvislosti se životem v ghettu, válkami gangů, chudobou a nesmyslným násilím? A kde zbývá místo pro posvátné? Odpovědí budiž výrok Mircei Eliada, že desakralizovaná existence je ta nejsvatější. Ka objevil posvátné právě na samotném dně životní zkušenosti, ze kterého se ale neodráží. Bloudí po něm, rozhlíží se a interpretuje…

Lze to považovat za jakousi novou formu protestu? A proč zvolil Ka tento způsob? Protest afroamerické komunity získával v rapu různé podoby: od Public Enemy, N.W.A. a Boogie Down Production přes Ice Cubea, Mos Defa a The Roots po Kendricka Lamara a Killer Mikea. Za jeho pomyslný vrchol bychom mohli označit hardcore rappery, jako jsou Big L, Brotha Lynch Hung, Jus Allah a další, kteří nejen že přijali veškeré stereotypy spojené s afroamerickou maskulinitou, ale navíc je ochotně posunuli do naprosto groteskních rozměrů. Šokujícími narativy plnými agrese vyvrcholil protest proti tyranii ze strany bílé většiny. Nenásilný vzdor jako takový byl dle některých delegitimizován odsouzením gesta Colina Kaepernika, hráče amerického fotbalu, který v roce 2016 poklekával během hymny, a násilný odpor prý neměl naději na úspěch nikdy. Co tedy zbývá? Ka se rozhodl vydat vlastní cestou. Místo aby „sloužil sluhům“, obrátil se k velkým příběhům. „Když vyprávím, tak vládnu,“ říká.

 

Teologie vyděděnce

Uchyluje se snad Ka k afropesimismu, který je dnes tolik diskutován mezi afroamerickými filosofy? Je americká společnost závislá na násilí proti černošským obyvatelům Spojených států? Možná. Možná je skutečně celý Kaův narativ natolik ovlivněn kontextem odvěké dichotomie černé a bílé, že nemá smysl o něm uvažovat vně této psychologicko­-sociologické struktury. Co když je tomu ale právě naopak? ­Vypůjčíme­-li si myšlenku Gillese Deleuze a Félixe Guattariho, můžeme se tázat: Co když připodobněním k biblickému příběhu došlo k jakési samodestrukci „blackness“ a tím byl zbourán i kontext vztahu mezi bílou a černou Amerikou? A není to dáno také přechodem od „teologie zločince“ k „teologii vyděděnce“? Kaův Bůh totiž není bohem mafioso a gangsta rapperů. Je výsledkem kontemplace, který povyšuje (či ponižuje) násilí páchané Afroameričany na Afroameričanech na jednu z primárních duchovních zkušeností, tedy zkušenost absolutního pádu, jehož vyvrcholením je právě bratrovražda.

Ka popisuje život v realitě, která má striktně kompetetivní povahu a odkazuje na jeden ze zásadních biblických kontrastů popsaných v knize Genesis. Pád člověka je dovršen až vraždou Ábela, protože právě tam se absolutní jednota ráje definitivně promění v absolutní dualitu oddělení člověka od božského. Postavy z textů Kaových skladeb se tak dotýkají pomyslného dna, od kterého se dá zdánlivě odrazit pouze vzhůru. „Bratři zabíjejí bratry, jsme potomci Kainovi,“ rapuje Ka. Znovu se ptáme: Co lépe zachycuje oddělení od všeho a všech než vražda bratra?

Afroameričané jsou všude přijímáni, a přesto věčně vyloučeni. Přesně tak popisuje afroamerickou zkušenost jeden z prvních hlasatelů afropesimismu Frank B. Wilderson III. A právě na toto vyloučení odpovídá Ka jedním z nejstarších příběhů. Stejně jako Kain jsou Afroameričané jakousi výjimkou společnosti. Výjimka je ze své podstaty současně uvnitř i vně. Ka(in) se tak neustále pohybuje na okraji, je implicitně exkomunikován. Možná do určité míry popírá afropesimismus i tím, že specifické vyměňuje za obecné a za nositele destrukce komunity označuje zase jen její členy.

Zdá se, že koncepční album Descendants of Cain, vycházející z prapříběhu o násilí mezi dvěma bratry, můžeme v Kaově případě chápat jako rapovou kenósis. Ka svým přístupem zosobňuje sebezmar či sebevyprazdňování rapového žánru. Na svých deskách, jež se vyznačují křesťanskou symbolikou, se pohybuje právě někde mezi kenósis a kierkegaardovskou nekonečnou rezignací, jež je posledním stadiem před vírou. Snad právě toto je způsob, jak vystoupit z afropesimismu – nehájit se, nebojovat, ale vydat se, vyjít nepřátelům vstříc. To s sebou samozřejmě přináší velkou míru utrpení, které Ka nebere na lehkou váhu, je totiž součástí cesty ke smyslu. Jak napsal Franz Kafka: „Mučedníci nepodceňují tělo, vyvyšují je na kříž, v tom jsou zajedno se svými protivníky.“

 

Nepřítel číhá uvnitř

Wilderson, jenž je autorem termínu „afropesimismus“, říká, že afroamerická psýché je v nekonečné válce sama se sebou, protože byla uchvácena bílými, kteří se ji snaží zničit. Kaův postoj k tomuto prohlášení bychom mohli označit za značně ambivalentní. Sice si plně uvědomuje jizvy na duši i transgenerační traumata způsobená staletími útisku, ale zároveň – a to je důležité – „černou“ psýché osvobozuje právě biblickými odstíny své tvorby. Søren Kierkegaard také prohlásil, že „bojovat se světem přináší útěchu, kdežto bojovat sám se sebou je strašlivé“. Zdá se, že mnoho interpretů v rámci subžánru, jemuž se říká conscious hip hop, i myslitelů v oblasti afroamerických studií stále bojuje se světem. Ka ve své rapové tvorbě již bojuje sám se sebou a se svými soukmenovci. Nepřítel žánru i afroamerické komunity číhá uvnitř.

Jestliže podle Wildersona je spektákl „černé“ smrti základním prostředkem k udržení duchovní rovnováhy americké společnosti, Ka raději – řečeno slovy Mircei Eliada – reaktualizuje obecné mýty či příběhy. Tím participuje na bytí a tím také přežívá. Věčný návrat ke Kainovi je možná na první pohled poslední zoufalé vyjádření ontologické nostalgie a touhy po svatosti. „Zbavení náboženského obsahu vede nezbytně k pesimistické vizi existence,“ napsal Eliade. Ka bere Kainův příběh v kontextu situace Afroameričanů jako exemplární akt vzpoury proti nepříznivému osudu, který ovšem zároveň tento osud zpečeťuje.

Jisté je, že Ka(in)a nesmí nikdo zabít. Možná zůstane i nadále vyděděncem žánru a bude se ukrývat před mainstreamem, jeho vhledy však nesmějí upadnout v zapomnění. Jeho poezie je plná hříchu, často „moc velkého, než aby se dal odčinit“. Bude se nadále potloukat zemí a zpytovat svědomí. Boha stále zná, i když od něj odešel. Emoce a obrazy vykreslené v jeho poezii vyjadřují pocit viny – viny morální i jaspersovské viny metafyzické. Metafyzická vina prý vede k proměně vlastního já před Bohem. Pýcha je zlomena, jsme svědky počátku nového vnitřního života, píše Jaspers. Potenciál je tedy bezesporu obrovský.

Autor je amerikanista.