Petra Hůlová se zase jednou zamyslela – tentokrát nad pandemií a literaturou, a sice ve sloupku nazvaném Co zavřelo pusy českým spisovatelům (autorku v to generické maskulinum, kterému se tak pečlivě vyhýbala ve svém památném projevu prosloveném před sedmi lety při prvním a dosud jediném sjezdu Asociace spisovatelů, zjevně počítat nemáme). Text publikovaný 18. února 2022 na serveru iLiteratura zakončila vzletným doporučením nové knihy Davida Zábranského O jednom zachraňování života (2021). „S autoritativním hlasem jejího vypravěče je možné nesouhlasit, nicméně autor tu jako kouzelník své králíky tahá z kufříčku stydlivě zakopnutého pod postel zpět na světlo hodnoty, bez nichž, jak stále pevně doufám, tu nemá smysl být,“ dává Hůlová v závěru průchod metaforice i věcem, které nás přesahují. Přiznám se, že mě ten obraz zapomenutého, zaprášeného zavazadla, v němž se kdesi v temnotách skrývají nečekaná tajemství a odpovědi na otázky, co že to znamená býti člověkem, zaujal; naopak skutečnost, že má jít jen o nový spisek Davida Zábranského, mě vlastně trochu rozesmutnila. Ještě štěstí, že za hranicemi najdeme i zcela jiná zavazadla.
Už počátkem července roku 2020 uveřejnila redakce New York Times ve svém magazínu devětadvacet „raně pandemických“ povídek pod souhrnným titulem The Decameron Project (korpus textů zůstává volně přístupný na internetových stránkách deníku a v listopadu 2020 se dočkal i knižního vydání). Od desítek podobných projektů, které se v té době množily jak přísloveční králíci ze sloupku Hůlové, se tento na první pohlédnutí odlišoval skutečně záviděníhodnou sestavou účinkujících: svými krátkými příběhy sem přispěli například Margaret Atwoodová, Paolo Giordano, Etgar Keret, Laila Lalami, Yiyun Li, Dinaw Mengestu, David Mitchell, Leila Slimani či Alejandro Zambra. V řadě případů se jedná jen o narychlo nahozené miniatury, jen zřídkakdy delší deseti stránek, o nápady imaginativně vystavěné kolem vzorové situace. Síla nejlepších povídek ale přetrvává (podle mě takové texty napsaly Margaret Atwoodová, Liz Mooreová, Rachel Kushnerová, Téa Obrehtová a Karen Russellová). Všechny texty pak – někdy snad trochu naivně, jindy naopak možná až příliš na sílu – autenticky odrážejí různé způsoby literárního vypořádávání se s novou, dříve obtížně představitelnou globální situací. Příběhy zařazené do pandemického dekameronu vznikly před Modernou, Pfizerem i Sputnikem, byly formulovány před deltou i omikronem, v onom zvláštním čase šoku a zděšení, ale možná i díky tomu se dokázaly dotknout něčeho zásadního, nadčasového.
S podzimem roku 2021 pak covid-19 (minimálně tedy v anglicky psané próze) naplno pronikl i do delších forem. V některých dlouho vyhlížených knihách se mihl jako ex post dopsaný přídavek (to je případ knihy Sally Rooneyové Beautiful World, Where Are You, 2021), jindy se pandemické paralely třeba i trochu náhodou navázaly na původně jinak koncipované katastrofické scénáře (jako v próze Hanyi Yanagihary To Paradise, 2022). Objevily se ale i první romány, které pandemii umisťují do středu konstruovaného vyprávění. V románu Garyho Shteyngarta Our Country Friends (2021) se na venkovskou „daču“ ruského emigranta Saši poblíž řeky Hudson ve státě New York sjíždí nesourodá směsice dlouholetých přátel i nahodilých známých, kteří zde chtějí přečkat těch několik dnů, „než se to přežene“. V následujících týdnech a měsících se pak rozehrávají zápletky romantické, humorné i tragické, odkazuje se tu na podobnost pandemických izolací s pravidly populárních reality show (japonský pořad Terrace House ostatně nedobrovolní „dovolenkáři“ až obsesivně sledují), ohledává se a plně využívá až divadelní jednota místa a děje (ostatně román zakončuje bizarní inscenace Strýčka Váni v podání přeživších hrdinů). Zkušený humorista Shteyngart staví vyprávění na pečlivě odpozorované charakterizaci, situační i jazykové komice a postupném přimíchávání dalších a dalších třaskavých složek do výbušné směsi a výsledek, kterého se dobírá, exploduje zábavně, a přitom netriviálně.
Netroufám si soudit, zda by Shteyngartův chvílemi až hystericky zábavný ohňostroj pandemických situací konvenoval Petře Hůlové; těžko říct, jestli by si mezi povídkami novodobého dekameronu New York Times dokázala najít, čeho se jí v české próze nedostává. Osobně mám toliko radost, že Zábranského monotónně monologický, rádoby kontroverzní kufříček nepředstavuje jedinou možnost.
Autor je bohemista.