Když spolu již osm let se znali
(a věřte mi: dobře znali se už),
tu náhle svou lásku postrádali,
jak jiným se ztratí deštník či nůž.
Bylo jim smutno a zkoušeli smát se;
tak jako předtím líbat se dál.
A najednou každý se cítil jak zrádce.
Nakonec plakala. A on jenom stál.
Od řeky houkaly sirény lodí.
Později řekl, snad aby teď šli
na čaj, a že ji pak doprovodí.
Odněkud na klavír brnkali.
Zašli do nejmenší kavárničky.
Čaj zůstal dlouho nedopit.
Podivnou píseň cinkaly lžičky.
Do tmy tam seděli, sami a mlčky
a nešlo to prostě pochopit.
Báseň v překladu Jindřicha Flussera vybral Petr Borkovec