Když jsem byl osloven, abych vystoupil v pražském Punctu na koncertu, jehož výtěžek měl jít na konto SOS Ukrajina Člověka v tísni, byl jsem v rozpacích z toho, že jako prostředník pomoci zemi zasažené válkou byla vybrána organizace, která v roce 1999 schvalovala „humanitární bombardování“ Srbska a o čtyři roky později invazi do Iráku. Skousl jsem to, protože jsem nepochyboval o tom, že vybrané prostředky budou využity účelně. Teď upřímně žasnu, když se dozvídám, že Člověk v tísni odmítá příspěvek od Jaromíra Nohavici, protože je prý „těžko obhajitelné, aby písničkáři přijímali medaile od autoritářů, kteří nechávají zavírat a zabíjet oponenty a rozpoutávají války, aby pak posílali jejich obětem peníze“. Co na tom, že hudebník ruskou agresi odsoudil, strážcům mravní čistoty a stoupencům absolutního Dobra je to málo. Je fascinující, jak se najednou všichni předhánějí v co nejzásadovějších postojích. Češi a Češky masivně vyjadřují Ukrajině solidaritu, ačkoli donedávna nemalá část české populace vnímala „úkáčka“ jako lidi druhé kategorie. Umlčování není cenzura ani diskriminace, pokud se děje ve jménu Dobra. Sportovcům byla možnost vyjadřovat se k politice doposud spíše upírána, nyní se to od nich – těch ruských ovšem – výslovně vyžaduje. Rád bych věřil, že se náhle vytrysklá solidarita stane konzistentním celospolečenským postojem, uplatňovaným vůči všem slabším, nic tomu ale nenasvědčuje. A když slyším na ČRo Vltava Otakara Svobodu, jak uzavírá Jazzový podvečer slovy „ruští fandové hudby si s největší pravděpodobností tyto novinky už neposlechnou – dobře jim tak“, jenom si říkám: ještě že většina Čechů nerozezná rozdíl mezi ruštinou a ukrajinštinou. Jinak bychom se nestačili divit, jaké může mít morální prozření v českém veřejném prostoru konsekvence.