Letos si Brazílie připomíná dvě významná, navzájem související výročí. Před dvěma staletími získala nezávislost na Portugalsku a před sto lety, mezi 11. a 18. únorem 1922, proběhl v São Paulu tzv. Týden moderního umění (Semana de Arte Moderna). Tento kulturní festival byl zprvu koncipován jako akce namířená právě proti oficiálním pompézním oslavám výročí nezávislosti a za jeho podobu mohla především Skupina pěti (Grupo dos Cinco), avantgardní umělecké sdružení, jehož členy byli spisovatelé Oswald de Andrade a Mário de Andrade (stejné příjmení je čistě náhodné), výtvarnice Tarsila do Amaral a Anita Malfatti a básník Menotti del Picchia. K neoficiálním, avšak neméně zapáleným členům skupiny patřili i hudebníci Ernâni Braga a Heitor Villa-Lobos.
V Týdnu moderního umění se ve frenetickém tempu míchaly ideje a prvky, které v brazilské kultuře vznikaly v předchozích desetiletích. Postupně se z nich vytvořila nevšední platforma názorů, diskusí, nových časopisů a především literárních manifestů s lehkým nacionalistickým podtónem, která do sebe vstřebávala pozvolna mizející evropské -ismy stejně jako adorované i zatracované afrobrazilské a indiánské kořeny. První brazilští modernisté se s notnou dávkou sarkasmu zhlédli v prvotním primitivismu svých předků – chrabrých lidožroutských indiánů, s nimiž se setkali na počátku 16. století první portugalští mořeplavci, a otroků zavlečených na jihoamerické plantáže z Afriky. Týden probíhal jako homogenní rozsáhlý festival především v sãopaulském Městském divadle a měl vést k vědomému kreativnímu pojímání nových výrazových forem. Důraz byl kladen na absolutní otevřenost projevu, na integraci lidových prvků a projevů tzv. nízké kultury i na odlišnost brazilské řeči od její portugalské gramatické normy. Na programu bylo dále potlačování tradicionalismu a akademismu. Estetika hnutí si pohrávala s Marinettiho myšlenkami, ale zároveň odmítala nálepku již vyhořelého futurismu evropského střihu.
Hudební produkce zasáhla do festivalu především třetí den, tedy 13. února: poprvé v kompozicích vážné hudby zazněla samba nebo rytmy z indiánských a afrobrazilských tanců. Úvodní přednášku spisovatele Graçy Aranhy o estetické emoci v moderním umění i několik následujících autorských básnických čtení dokreslovala hudba Ernâniho Bragy. Heitor Villa-Lobos měl týž den v podvečer koncert, na němž představil nové skladby Festim, Solidão a Cascavel. Do poslední z nich Ronaldo de Carvalho přednášel o moderním brazilském malířství a sochařství. Těsně před půlnocí zahrál Braga tři klavírní sóla (Uma camponesa cantadeira, Num berço encantado a Dança infernal) a Villa-Lobos svou slavnou devatenáctiminutovou symfonickou skladbu Danças características africanas (Typické africké tance). Kompozice z roku 1916 měla tři části, Farrapós, Kankukus a Kankikis, nazvané podle skutečných tanců původních Afričanů bantuských kmenů. Rytmy obvykle hrané na perkuse a doprovázené sborovým zpěvem byly rozepsány pro celý orchestr včetně dechových nástrojů.
Nejbouřlivějším dnem Týdne moderního umění byl 17. únor, kdy návštěvníci v budově divadla a na okolních veřejných prostranstvích slyšeli především hudbu od Villa-Lobose, interpretovanou samotným autorem i dalšími hudebníky, mimo jiné skladatelovou ženou Lucíliou, která se posléze vypracovala mezi přední brazilské pianisty, nebo další klavíristkou, Guiomar Novaes. Největší pozdvižení vyvolala parodie na slavný Chopinův smuteční pochod z Klavírní sonáty č. 2, který společně s Villa-Lobosem zahrál francouzský skladatel Erik Satie. Do skladby zapojili například zvuky podobné hluku lokomotivy nebo lodní píšťaly. Další kusy byly v umírněnějším duchu, ale výstřední oblečení Heitora Villa-Lobose – na jedné noze měl botu, na druhé bačkoru – popudilo publikum, jež bylo jinak velmi progresivně naladěno, a některé pasáže narušilo bučení. Následující den pak festival uzavřelo těleso Quarteto simbólico skladbou svého člena Ernâniho Bragy Impressões da vida mundana.
Týden moderního umění byl vnímán jako první a zároveň nejsilnější avantgardní výboj v zemi a na jeho základě se ustavila první generace modernistů. Ta ovlivňovala všechny druhy umění od výtvarného přes literaturu po hudbu až do nástupu diktatury Getúlia Vargase, který se dostal k moci v roce 1930. Stým výročím je letos silně ovlivněn kulturní i společenský život zejména v São Paulu: v Muzeu umění (MASP) probíhá obsáhlá retrospektivní výstava obrazů Tarsily do Amaral, v Knihovně Mária de Andradeho, která nese jméno po „papeži brazilského modernismu“, se konají čtení děl autorů s Týdnem moderního umění spojených, Městské divadlo věnovalo výročí celý únorový program. Po Villa-Lobosovi byl pojmenován park, v jehož části zvané Ouvillas se nachází relaxační prostor, kde návštěvníci mohou odpočívat na lavičkách a lehátkách při poslechu skladatelovy hudby.
Autorka je portugalistka.