„Brnění ,osvíceného autokrata‘, jež ukrývalo Vladimira Putina předchozí dvě desítky let, 24. února puklo a rozsypalo se na kousky. Svět spatřil monstrum, šílené ve svých choutkách a bezohledné v rozhodnutích,“ píše ruský romanopisec Vladimir Sorokin v eseji Vladimir Putin sedí na vrcholku rozpadající se pyramidy moci, jejž publikoval Guardian 27. února. „Odteď již Evropa musí zacházet jen s tímto novým Putinem, jenž odhodil masku ,obchodního partnerství‘ či ,mírové spolupráce‘. Už nikdy s ním nebude v míru.“
Sorokin krátce připomíná vcelku sympatického, snad dokonce přitažlivého mladšího muže, jenž byl v roce 1999 uveden na trůn po Borisi Jelcinovi a měl plná ústa reforem, svobody slova, demokracie. „Nemám v úmyslu se držet křesla za každou cenu!“ usmíval se tehdejší Putin, jaksi nadějně drobný a spíš průměrně působící vedle rozložitého postsoudruha Jelcina. K tomu Sorokin: „V Rusku, jak známo, lidé stále věří slovům, vzhledu a vzezření, jež jim jejich vůdci veřejně předestírají.“ A cituje Gogola, jenž hrdinu svých Mrtvých duší, prohnaného a prolhaného Čičikova, charakterizoval jako „individuum milé a příjemné v každém ohledu“.
Když se prezident George W. Bush v roce 2001 s Putinem poprvé setkal, vyznal se na tiskové konferenci vzletně: „Pohlédl jsem mu do očí (…) a spatřil jeho duši.“ Ministr zahraničí Colin Powell si prý Bushe později vzal stranou: „Ať jsi spatřil, co jsi spatřil, já když se mu podívám do očí, vidím jediné: KGB.“ O dekádu později tehdejší viceprezident Biden naopak Putinovi řekl bez obalu: „Dívám se vám do očí a mám dojem, že snad nemáte duši.“ Putin se prý usmál a odvětil: „Tak to si rozumíme.“
Putin, ať byl jakýkoli, tehdy znamenal pro svět stále ještě partnera, politika, s nímž se jednalo, byl zván na summity, panovala snaha domluvit se s ním. Dnes, říká Sorokin, maska definitivně spadla. Nad nedávnou fotografií z Putinova setkání s prezidentem Macronem, kde oba muži sedí proti sobě u absurdně dlouhého stolu, přes jehož desku na sebe snad ani nedohlédnou, se bylo možné ještě jakžtakž usmívat. O pár dní později, po brutálním napadení Ukrajiny, už jen člověku tuhne krev při pohledu na absolutního chána, usazeného na sáhy daleko od své kohorty, izolovaného snad kvůli covidu, snad z obav před novičokem, anebo už jen pro ten dojem nedotknutelnosti, vydělenosti, nadřazenosti. Bůh suď. Každopádně sotva nalezneme výmluvnější obraz paranoie, patologického odtržení od reality, obraz vladaře, jenž ztratil kontakt se světem, přesto však – či právě proto – se rozhodl svět, k němuž nemá pouto, radikálně změnit. Rozvrátit a zničit, co to jen půjde.
Sorokin v eseji líčí charakter moci v Rusku jako pyramidu, jejíž archetypální verzi vytvořil v 16. století Ivan Hrozný. Základnu pyramidy tvořil režim opričniny, krvavé rozeštvání společnosti, teror hordy opričníků povýšených nad zákon a sloužících jedinému carovi, jenž jako absolutní samodur ční na samé špici pyramidy. Osamocený despota, jehož smysl pro realitu rychle vytěsňuje stihomam; panovník, jemuž se pocit panovnické povinnosti mění v blud neomezeného práva stát nad vším a nade všemi jako jakýsi krutý náměstek Boží. Zpočátku si kníže Šujský jen položil na carskou postel své zablácené boty – a záhy je z toho krutý teror a likvidace protivníků; nezdvořáka Šujského nakonec v kobce roztrhají hladoví psi.
„Princip ruské moci se za posledních pět století nezměnil,“ píše Sorokin. „Považuji to za hlavní tragédii naší země. Naše brutální archaická pyramida zde vždy hrdě čněla, její vnější podoba se měnila, ale fundament zůstával týž. A byl tu vždy jeden samojediný vládce, usazený na jejím vrcholu. (…) Pyramida vysílá své archaické vibrace k vůdci a jeho klice, zdá se jim našeptávat: Jste pány země, jejíž celistvost udržíte jen násilím a krutostí. (…) Vše je vám dovoleno, musíte otřást obyvatelstvem a vzbudit v něm pocit obdivu, lidé vám nesmějí rozumět, ale musí se vás bát.“
„Zvrhlost Pyramidy moci tkví v tom, že ten, kdo trůní na vrcholu, vysílá svou psychosomatickou dispozici směrem ke všemu obyvatelstvu země,“ dí Sorokin. Pyramida moci probudila bezohledného imperialistu i v rudolícím strejci Jelcinovi, krátkodechém demokratovi, jenž nakonec poslal tanky a bombardéry do Čečny. Jeho nástupce Putin hladce navázal druhou čečenskou válkou, v nejlepším sovětském stylu překřtěnou na „protiteroristickou operaci“. Podobně si i dnešní přepadení Ukrajiny s monstrózní seriózností říká „speciální vojenská operace“ a jeho důvody a cíle jsou světu předkládány v roušce vznešeně exaktních termínů „demilitarizace a denacifikace“.
„Pro Putina byl celý život jedna speciální operace,“ pokračuje Sorokin. „V černém řádu KGB se naučil nejen pohrdat ,normálními lidmi‘, již byli pro Molocha sovětského státu vždy jen zbytnou materií, ale osvojil si i stěžejní čekistický princip: Ani slovo pravdy. Vše musí zůstat skryto, utajeno. Jeho osobní život, příbuzní, zvyky – vše bylo vždy zahaleno tajemstvím, opředeno pověstmi a dohady.“
A dále: „Tato válka však udělala jasno: Putin překročil červenou čáru, maska spadla. (…) Všichni, kdo snad na Západě sympatizovali se ,silným ruským carem‘, musí teď zmlknout a nazřít, že v Evropě 21. století byla rozpoutána válka se vším všudy. Agresorem je Putinovo Rusko. Evropě tato válka nepřinese nic než smrt a destrukci. Byla rozpoutána člověkem rozloženým absolutní mocí, který se ve svém pomatení rozhodl přepsat mapu našeho světa. Posloucháte-li Putinův projev, jímž ohlásil svou ‚speciální operaci‘, postřehnete, že Amerika a NATO jsou zde zmiňovány víc než Ukrajina. (…) Terčem není Ukrajina, ale západní civilizace, k níž Putin nasál nenávist spolu s černým mlékem z vemene KGB.“
Sorokin svůj text uzavírá: „Kdo je vinen? My, Rusové. A nezbývá nám než to vše snést až do zhroucení Putinova režimu. Protože ten se jistojistě zhroutí, útok na Ukrajinu je začátkem jeho konce.“
Teď už jen, kdy k tomu dojde. To neví ani Sorokin, ale ani Lavrov, Šojgu nebo Putin sám. Může to trvat roky, anebo to přijde ze dne na den. Kéž by to bylo co nejdříve.
Autor je básník, hudebník a literární kritik.