Bojovníci se u nás trestají

Vzal jste nás do lesů u Velké Bíteše, kde téměř dvě desetiletí hospodaříte. Vypadají jinak než standardní české porosty s převahou smrku a holou půdou pokrytou jen jehličím. Na zemi je spousta větví, jsou tu vysoké břízy a také mrtvé a polosuché smrky. Proč je necháváte stát?

Především: těžit dřevo, které stejně není slušně zpeněžitelné, je nesmysl, ocitnete se v červených číslech jen kvůli nákladům za kácení, a nebudete tedy jednat jako řádný hospodář. Podobně nemám problém s mrtvým dřevem a klestím na zemi – do pár let po něm nenajdeme stopu, zetlelá biomasa spraví vyčerpanou půdu a větve zabrání zvěři v okusu mladých stromků. Nejen v tomto konkrétním lese, ale po celé republice potřebujeme rozbít věkovou strukturu lesa. Pokud totiž během pár let po kalamitě najednou všichni zalesní, zakládáme na stejnou katastrofu v budoucnosti.

V lese je ale potřeba dodržovat platné zákony. Ostatně toho se i spousta drobných vlastníků bojí – že budou platit vysoké pokuty za nedodržení nařízení.

Mám pocit, že lesní hospodářský plán je dávno překonán. Z počítače vyjede návod a podle něj se nakoupí buk, nebo dokonce jedle a nasází se na holou plochu, což je pro tyto stromy v podstatě týrání. Takové tragické postupy vedou jenom k rozpadu lesa. Už na mladých jedlových výsadbách jsou vidět korovnice kavkazské. Přitom příroda má klíč, jak si s budoucností poradit, pokud ji necháte pracovat: tady v přístinu potlačí skupinu bojovníků, tam nechá pár stromů zemřít pro oživení půdy, z těchhle vytvoří oplocenky chránící mladé stromky před zvěří. Během dvaceti let vznikne výškově, věkově a druhově rozrůzněný les plný bříz, dubů, jedlí i smrků, který je daleko odolnější. Chce to jenom trpělivost. Rozrůzněný a rozvolněný les i lépe zadržuje vodu, pomaleji ji odpařuje. Jednotlivými hospodářskými zásahy můžu jen dávat pokyny, jak se má les chovat – podobně jako jablůňce dáte řezem impuls: teď pěstuj dřevo, teď ploď. Jenže jak se to dělá většinou? Vezmou stroj, vyrobí hektarovou holinu, vyprahlou savanu, kterou považuju za totální zrůdnost, a potrestají ty nejživotaschopnější bojovníky vyrůstající v přístinu tím, že je pořežou. Pokud na holinu zasázíme třeba duby, jak je teď v módě, dáváme jim pokyn: chovej se jako pionýr. A dub si řekne, proč bych se probíjel rulou, když si srážky posbírám na povrchu v tlející trávě. Nevytvoří pořádný kořenový systém, košatí se, protože má prostor, je fyzikálně namáhaný – a pak přijde námraza, vítr a poškodí ho. Nedovedu pochopit, že není všem jasné, že je to špatně.

Co je podle vás hlavním tématem lesnictví, které se ocitlo v bezprecedentní krizi?

Lesníci by se měli začít bavit o budoucí podobě lesa. Jsou praktiky, které vyžaduje platný lesní zákon – tedy co nejdříve zalesnit a nenechat nic na přírodě –, v kontextu klimatických změn rozumné? Jenže u nás máme de facto po kalamitě, protože na Vysočině kůrovec může tak maximálně sežrat ještě Ždárské vrchy, a lesníci zase zaujali přístup: i kdybychom měli všude rozlít chemii, Devět skal kůrovec nepokoří! Byl jsem se tam podívat, a na každém stromě je už teď sto kilogramů šišek. První suchý rok, a máte po lese. Kupodivu největšího posměchu se mi dostává od kolegů z Lesů ČR, kteří chodí za našimi starosty, že to dělám blbě, a přitom oni teď mají po kalamitě jenom stovky hektarů ostružiní – připraveného, aby je polili tunou herbicidů. Já mám břízu a herbicidy používám minimálně, tak kdo je na tom líp? To ale nikdy neuznají. Když máte monokulturní les věkových tříd, zaplatíte za sazenice, za sázení, za probírky, ale peníze vyděláte až po smýcení. Protože vás ale čeká obrovská investice do zalesnění, nezbyde vám nakonec skoro nic. Stávající hospodářskou úpravu lesa považuju za přežitou, ale samozřejmě stále platí, že potřebujeme někde brát peníze na provoz.

Jak váš přístup vnímají starostové, pro něž pracujete?

Můžu si dělat v lese, co chci, ale zastupitelé mi musí věřit. Na soukromých majetcích naštěstí můžete dělat to, co je logické – například mám vlastní zkušené dělníky, nevyužívám tendry. Není sice tolik podstatné, jak moc přinesu peněz do obecní kasy, ale zisk mít musím. Občas se objeví nějaký zastupitel, kterému je to málo, ale zatím se mi vždycky podařilo vysvětlit, jak to u mě funguje.

Zmínil jste přírodní oplocenky. Jak hodnotíte stav zvěře v lesích?

Zvěř je faktorem, který limituje obnovu lesa. Kdyby v republice nebyla přemnožená zvěř a kdyby došlo ke změně stávajícího mysliveckého zákona, bylo by všechno v lese jinak. Dnes bezzemci rozhodují o podobě krajiny tím, že nestřílejí samice a chovají zvěř na paroží a pro jednoleté maso. Les je pro ně jako kravín. Další věcí je nelegální odstřel šelem. Kdybych věděl, že se mi v lese pohybuje rys ostrovid, před myslivci bych se to snažil zatajit… A úplně tragické je, když je lesník i myslivec. Jelen má pak před lesem přednost.

Jak by tedy podle vás měl vypadat hospodářský les budoucnosti?

Výhodou lesa rozrůzněného a bezvěkého, který je mým ideálem, je, že si sice v menším množství, ale soustavně odebíráte zpeněžitelné dřevo a les se vám obnovuje sám, čímž nesmírně šetříte. Ve finále máte dvouapůlnásobek výtěžnosti z hektaru oproti klasickým postupům – to vypočetli švýcarští lesníci. Já svůj les přirovnávám k rodině, která taky nemá věk, protože tam je prababička, dědeček, otec, školáci, kojenci… Je to vlastně hospodářský prales. Dnes nikdo neví, jak se bude klima vyvíjet. Bude sucho? Častější vichřice? Rozrůzněný les je jediná cesta, jak můžeme eliminovat dopad těchto nejistot. Kalamita ukázala, že na pěstování kvalitní kulatiny stačí čtyřicet procent plochy lesa, zbytek může být klidně i ta dolámaná bříza.

Neodstraňovaly se ještě nedávno z lesních porostů břízy jako obtížný plevel?

Ano, za břízy byly vysoké pokuty. Přesto jsem si dovolil ponechat po větrné kalamitě spadenou sedmihektarovou část lesa svému vývoji – a dnes se na to jezdí dívat exkurze. S břízou pracujeme ve velkém. Dosazujeme ji a necháváme ji podlítnout dubem, smrkem i modřínem, případně ji doplňujeme jedlovou podsadbou, a až tyto stromy vzrostou, uvolňujeme je postupným kácením bříz. Základní zkušeností z takového lesa je, že přistíněný strom je stabilnější. Pod rychle vzrostlými pionýry, které se na světle ženou do výšky, ale brzy odumřou, rostou odolné stromy, které netrpí tolik václavkou a jinými chorobami a u nichž se dá očekávat, že se dožijí aspoň osmdesáti let, tedy vyrostou v hospodářsky využitelné dříví. Pokud chceme eliminovat škody, které člověk napáchal, musíme kopírovat děje v pralese a přírodě nanejvýš podávat nástroje, aby své vlastní procesy urychlila. Už před deseti lety jsem tušil, že kalamita přijde – smrkové porosty zasychaly a měly kilogramy šišek, při těžbách se objevovalo hodně hnilob. Dřevorubci u mě nesměli odřít jakýkoli listnáč, a pokud se dělala prořezávka a bylo na výběr mezi smrkem a břízou, nechávala se bříza, což bylo tehdy skoro trestné. Teď mám díky tomu obrovské zásoby semen po celé ploše a les se může sám obnovovat. Všichni se v okolí potýkají s kalamitou, kdežto můj les už je ve stavu, kdy si s ní poradí.

Proč vás bříza tak fascinuje? Navíc působíte mezi obcemi Březské a Březka…

Ano, a pracoval jsem ve vojenském újezdu Březina. Bříza mě pořád provází. Ten strom mám nejradši ze všech, objevuje se mi v básních, všude se mi tlačí. Má úžasné vlastnosti – plodí už v sedmi letech. Když břízu oláme sníh, z pařezů další sezónu vyrostou nové výmladky. Semena pouští celý rok, to jiný strom na území Evropy nedělá. Kupodivu úplně nejlépe se zachytává a klíčí v kapsách vlhké polehlé trávy – to funguje lépe než různé lesnické technologie. Má brzy listy, a chrání tak ostatní před jarními mrazíky. Na podzim jí listy opadávají postupně, a pouští tak pozvolna světlo do podrostu. Očekávám, že časem bude bříza i významným hospodářským stromem, už dnes se dá prodat za patnáct set korun za krychlový metr. V budoucnosti nejspíš vystřídá smrk v papírenství, protože se zjistilo, že se snáze zpracovává.

Odkud se vůbec vzala představa lesa jako továrny na dřevo?

To je všeobecný problém naší doby. Krajina je rozdělena na zóny: v zóně práce se stavějí odporné haly, kam se chodí do zaměstnání, v zóně zemědělství se pěstuje kukuřice a řepka, do zóny zábavy se chodíme odreagovat, z hor je zóna sportu, tělocvična, kam jezdí chlapíci v dresech hltat kilometry na kolech… A v zóně lesa jezdí dvacet čtyři hodin denně osvětlené mašiny, chřoupou dříví a připravují je na odvoz do Číny.

Jde tedy o důsledek všudypřítomného důrazu na produktivitu a výdělek…

Sám se držím filosofie minimalismu. Čím víc harampádí vyhází člověk z domu, tím víc prostoru mu zůstane pro duši a pro svobodu. Nechápu lidi, kteří dusí vlastní život zbytečnostmi. A zase je to vidět všude kolem: proč se u nás dělají meandry navážkou suti za milio­ny, když stačí potok přehradit a počkat si, až se meandr na jaře utvoří sám? Proč vyrábět u řeky železobetonové posezení, když by stejně dobře posloužil nařezaný kmen stromu? A proč se udělá obchvat za tři čtvrtě miliardy, když by stačilo pro novou silnici zabrat hektar půdy? Protože politici se už těší, jak budou přestřihávat pásky a pojídat chlebíčky?