Dekret prezidenta Volodymyra Zelenského, jímž byla 20. března pozastavena činnost jedenácti opozičních politických stran, prošel českými médii vcelku bez povšimnutí. Celá věc ale vzbudila rozruch na západní, zejména anglosaské levici. A jelikož mají některé z dotčených subjektů v názvu slovo socialismus, začala se po sociálních sítích šířit verze, podle níž Zelenskyj zakázal veškeré zbývající levicové strany v zemi. „Aha, a pak že tam nejsou fašisti,“ zaznívalo v komentářích. Málokdo už si dohledal, že příslušné subjekty byly zakázány ne pro svou levicovost, ale kvůli prokremelským postojům. Například taková Progresivní socialistická strana Ukrajiny navíc není ani socialistická, natožpak progresivní. Jiná věc je, že největší z dotčených stran – Opoziční platforma Za život – po invazi sesadila oligarchu Viktora Medvedčuka, Putinova přítele a majitele luxusního salonního vagonu s pozlaceným hajzlíkem, a veřejně vyzvala Rusko k zastavení agrese a stažení vojsk. Plošný zákaz proto nejspíš nebyl namístě, ostatně většina dotčených partají se stejně zdiskreditovala samospádem. Ukrajinské demokracii to nijak neprospěje, ale tak už to bývá, že strana konfliktu, za kterou je potřeba stát, má i své chyby. Má je ovšem i ta část levice, kterou zajímají spíš vlastní myšlenková schémata než samotná Ukrajina a to, co teď říkají levicově smýšlející Ukrajinci a Ukrajinky. Dopis západní levici z Kyjeva, jejž už den po invazi publikoval Taras Bilous z hnutí Socialnyj ruch, rezonoval spíš v naší, východní části Evropy. K zákazu politických stran pak Socialnyj ruch vydal nuancované kritické prohlášení a předložil ho západním kolegům opět na podnose angličtiny – leč nejspíš marně. Všichni jsme přece zvyklí, že poučky proudí ze západu na východ, ne naopak. Možná by nebylo od věci zavést obousměrný provoz.