Válka na Ukrajině nejen otřásla středoevropským pocitem bezpečí a ideou konce dějin, také probudila politickou imaginaci a posunuje hranice přijatelných řešení. Soukromý majetek najednou není nedotknutelný – pravicová ODS prosazuje znárodnění aktiv ruských oligarchů a jejich přerozdělení ve prospěch napadené země. Zákony trhu přestaly být jediným přijatelným měřítkem chování nadnárodních společností – bojkot firmy Nestlé už není nesrozumitelným vrtochem hrstky aktivistů, ale celonárodní kampaní. Ostrakizace umělců za nevhodné chování už není projevem cizácké „mazací kultury“ – výzva Martina C. Putny k zákazu ruských umělců, kteří se od invaze nedistancují, se setkala s příznivým ohlasem. Těžko říct, co za rychlou změnou hodnot většinové společnosti stojí: jestli šok z války, nebo prostě skutečnost, že celkem pochopitelná nenávist k ruskému diktátorovi přebíjí odpor ke společenským alternativám a novinkám. Všichni doufáme, že válka skončí co nejdříve porážkou agresora. Snad si ale můžeme dovolit i naději, že nově vytyčené hranice politicky možného nestojí a nepadají s ukrajinskou krizí. Třeba myšlenka, že cyničtí původci celospolečenských škod mají povinnost tyto škody v rámci možností napravit, by si zasloužila trvalou podporu.